ECLI:CZ:US:2013:2.US.2580.13.1
sp. zn. II. ÚS 2580/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti P. B., t. č. Věznice Pardubice, zastoupeného Mgr. Simonou Oriničovou, advokátkou se sídlem v Pardubicích, Sladkovského 767, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích č. j. 14 To 154/2013-81 ze dne 3. června 2013 a usnesení Okresního soudu v Pardubicích č. j. 4 PP 140/2013-63 ze dne 15. května 2013, spojené s návrhem na náhradu nákladů zastoupení, za účasti 1) Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a 2) Okresního soudu v Pardubicích, jako účastníků řízení, a 1) Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a 2) Okresního státního zastupitelství v Pardubicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, podanou elektronicky a k poštovní přepravě dne 22. srpna 2013, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich byla usnesením soudu prvního stupně zamítnuta jeho žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody uloženého rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 1 T 187/97 ze dne 8. září 1999, rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 5 T 52/94 ze dne 28. května 1996 ve spojení s usneseními Okresního soudu v Chomutově sp. zn. PP 97/2001 ze dne 7. prosince 2001 a ze dne 27. ledna 2006, a rozsudkem Okresního soudu v Teplicích č. j. 23 T 169/2003-335 ze dne 25. listopadu 2004 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 4 To 214/2005-382 ze dne 25. dubna 2005. Usnesením stížnostního soudu byla jako nedůvodná zamítnuta jeho stížnost. Stěžovatel tvrdí, že v řízení před obecnými soudy bylo porušeno jeho základní právo podle čl. 8 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a podle čl. 90 Ústavy České republiky.
2. Stěžovatel obecným soudům vytýká, že při hodnocení důkazů nepostupovaly pečlivě a neuvážily všechny okolnosti případu a zejména nepřihlížely k opakovaně kladnému hodnocení stěžovatele. Odůvodnění napadených rozhodnutí obsahuje jen povšechné tvrzení, že stěžovatel v případě podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody nepovede řádný život, protože kladné hodnocení chování stěžovatele z jednotlivých věznic jsou výrazem jeho adaptace na vězeňské prostředí a nikoliv dokladem změny jeho postojů, náhledu na trestné činy, kterých se dopustil, a na tresty, které mu za ně byly uloženy. Toto odůvodnění není v souladu se zásadami spravedlivého procesu a současně vede k protiústavnímu omezení jeho osobní svobody, neboť výjimka z ústavní ochrany osobní svobody pro nedostatek určujících konkrétních skutečností není dána. Obecné soudy vybočily při svém rozhodování ze zásad trestního řízení, když své zamítavé rozhodnutí odůvodnily konstatováním dřívějšího porušení podmíněně uloženého trestu ze strany stěžovatele, k němuž došlo v době značně vzdálené. Od té doby došlo u stěžovatele k nápravě, která dostatečně odůvodňuje předpoklad, že povede řádný život. Obecné soudy mu tím upírají možnost opětovně žádat o podmíněné propuštění.
3. Současně stěžovatel navrhuje, aby mu byla přiznána náhrada nákladů zastoupení ve výši 6 800 Kč. Je zastoupen advokátem, který je určen rozhodnutím předsedy České advokátní komory k poskytnutí právní služby bezplatně. Přiznání náhrady odůvodňují jeho osobní a majetkové poměry, protože je v současné době ve výkonu trestu odnětí svobody, kde nebyl pracovně zařazen z důvodu nedostatku vhodných pracovních příležitostí a s ohledem na jeho zdravotní kvalifikaci. S ohledem na to je stěžovatel osvobozen i od hrazení nákladů spojených s výkonem trestu. Jeho možnost získat finanční prostředky na úhradu právních služeb je tedy z objektivních důvodů výrazně snížena.
4. Ústavní soud předesílá, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Jen pro pořádek je třeba upozornit, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter kontradiktorního řízení.
5. Ústavní soud v minulosti vyložil, že neexistuje ústavně zaručené právo na to, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Posouzení splnění zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je plně věcí soudcovské úvahy. Je výlučně na obecných soudech, aby zkoumaly a posoudily, zda podmínky pro aplikaci tohoto institutu jsou dány, a aby své úvahy v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily. Pokud obecný soud dospěje k závěru, že požadavek pozitivní prognózy budoucího chování odsouzeného není dán, jde o výraz nezávislého soudního rozhodnutí, který Ústavní soud respektuje. Za důvod svého zásahu považuje až stav, kdy soudy podaný výklad neurčitého pojmu (závislého na soudním uvážení) je výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a vybočuje tak ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému tím, že podaný právní výklad představuje nepřípustnou svévoli (sp. zn. IV. ÚS 70/09; U 10/53 SbNU 863). O nic takového ale v posuzovaném případě nejde.
6. Se stěžovatelem nelze souhlasit v tom, že by mu bylo omezeno jeho právo domáhat se opětovně podmíněného propuštění. Z odůvodnění obou napadených rozhodnutí jasně vyplývá, že si obecné soudy k posouzení této jeho žádosti zjistily pečlivě potřebné skutečnosti a těmito se důsledně a podrobně zabývaly. Stížnostní soud se pak podrobně zabýval všemi námitkami, které stěžovatel uplatnil. To platí především pro námitku stěžovatele, že obecné soudy nepřihlížely k setrvale kladnému hodnocení stěžovatele ze strany pracovníků věznic. To, že obecné soudy neakceptovaly argumentaci stěžovatele a zjištěné skutečnosti vyhodnotily jinak než on, zásadně nikdy nemůže posunout věc do ústavněprávní roviny. Konkrétně lze považovat za ústavně souladné, pokud soud vyhodnotil zprávy věznice tak, že trest odnětí svobody u stěžovatele plní svůj účel, a nikoliv, že tento účel již byl splněn.
7. Ústavněprávní legitimita omezení osobní svobody trestem odnětí svobody přitom není založena na napadených rozhodnutích, jak se stěžovatel mylně domnívá, nýbrž na rozhodnutí obecných soudů o vině a trestu, která nejsou a ani nemohou být předmětem této ústavní stížnosti.
8. Ústavní soud konečně považuje podobně jako v usnesení sp. zn. II. ÚS 4728/12 ze dne 17. ledna 2013 za legitimní, že obecné soudy při hodnocení očekávání, že v budoucnu povede řádný život, přihlížely i k minulosti stěžovatele. Rozhodně ovšem nelze souhlasit se stěžovatelem v tom, že by obecné soudy své úvahy zakládaly výhradně na skutečnostech dávno minulých.
9. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona. Podle §83 odst. 1 zákona tím byl odmítnut i návrh na náhradu nákladů zastoupení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. září 2013
Jiří Nykodým v. r.
předseda senátu