ECLI:CZ:US:2013:2.US.2594.13.1
sp. zn. II. ÚS 2594/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti 1) Ing. Jindřicha Dragančíka a 2) Jaroslavy Dragančíkové, zastoupených JUDr. Vladislavem Bujokem, advokátem, se sídlem v Karviné, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 3765/2011-374 ze dne 26. června 2013, rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 71 Co 4/2011-316 ze dne 10. května 2011, a rozsudku Okresního soudu v Bruntále, pobočka v Krnově č. j. 7 C 204/2007-279 ze dne 10. září 2010, ve spojení s usnesením č. j. 7 C 204/2007-297 ze dne 25. ledna 2011, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Krajského soudu v Ostravě a 3) Okresního soudu v Bruntále, pobočka v Krnově, jako účastníků řízení, a 1) Miroslava Studničky, 2) Tomáše Studničky a 3) Mgr. Petra Studničky, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou dne 22. srpna 2013 se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich byl rozsudkem soudu prvního stupně zamítnut jejich návrh, aby byla vedlejším účastníkům řízení, resp. jejich právní předchůdkyni, uložena povinnost zdržet se obtěžování stěžovatelů na určitých pozemcích zápachem z kompostiště a toto přemístit. Následným usnesením bylo stěžovatelům uloženo nahradit náklady řízení státu. Rozsudkem odvolacího soudu byl k jejich odvolání potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a změněn ve výroku o náhradě nákladů vedlejším účastníkům řízení. Usnesením dovolacího soudu bylo jejich dovolání odmítnuto jako nepřípustné. Podle mínění stěžovatelů napadená rozhodnutí resp. procesní postup, který k nim vedl, zasahují do práv zajištěných jim čl. 31 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky.
2. V ústavní stížnosti konkrétně soudu prvního stupně vytýkají, že je nepoučil podle §118a odst. 1 až 3 občanského soudního řádu, neprovedl důkazy, které měly stav na místě samém objektivizovat a na takto neúplném dokazování postavil své závěry, které odporují hmotnému právu. Tvrdí, že se případ "logicky zhmotnil" do otázky stanovení v metrech bezpečné vzdálenosti předmětného kompostiště od hranic s jejich pozemkem, od které už nedochází k jejich obtěžování a ohrožení výkonu jejich práv nad míru přiměřenou poměrům. Obecný soud se této hmotněprávní otázce vyhnul a případ řešil přepjatým formalismem. Samosoudkyně JUDr. Jarmila Sajfrtová jim naznačila, že pokud chtějí přesvědčit soud, aby žalobě vyhověl, je zapotřebí shromáždit listový materiál, který by přispěl k objektivnímu posouzení věci soudem, jelikož o plastových nádobách na zpracování odpadu obecně nic moc známo není. Proto v průběhu řízení shromáždili informační a odbornou dokumentaci a konečně odborné znalecké posudky registrovaných soudních znalců - toxikologa, rostlinolékaře a epidemiologa. Ti za bezpečnou vzdálenost stanovili na 20-30 m namísto skutečných 4 m. Posudku vypracovanému soudem ustanoveným znalcem RNDr. Skácelem vytýkají, že předmětné místo prohlédl v zimě za sněhu a mrazu, kdy bylo hotové hnojivo z větší části odvezeno a zařízení kompostiště též z části rozebráno a uklizeno, kdy zařízení nefunguje. Přesto se dal do spekulací v oblasti přesahující lidské schopnosti. Zatímco soudkyně JUDr. Sajfrtová usnesením rozhodla o potřebě revizního posudku, tak soudkyně JUDr. Jana Roznosová, která po ní věc převzala, svým usnesením požadavek na revizní posudek zamítla. Odvolací soud tím, že zamítl všechny jimi k důkazu navrhované materiály, rezignoval na hledání stavu věci, o němž není pochyb.
3. Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Tato specifická a relativně samostatná fáze nemá charakter kontradiktorního řízení.
4. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecný soud vyslovil názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69). Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná.
5. Nelze souhlasit s tvrzením, že stěžovatelé nebyli poučeni soudem podle §118a občanského soudního řádu. Ve skutečnosti byli podle uvedeného zákonného ustanovení poučeni dvakrát - nejprve u prvního ústního jednání konaného dne 17. října 2008 a podruhé u ústního jednání konaného 11. srpna 2009. V obou případech byli konkrétně poučeni o důkazním břemenu stran prokázání toho, že jde o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům. V posléze uvedeném případě pak rovněž i o důkazním břemenu stran prokázání skutečnosti hrozby vážné škody. V obou případech na to stěžovatelé reagovali jednak sdělením, že na podané žalobě trvají a dále návrhem na důkaz znaleckým posudkem, který následně byl proveden. Z uvedeného rovněž vyplývá, že předmětem řízení vůbec nebyla, resp. nestala se otázka bezpečné vzdálenosti předmětného kompostiště od hranic pozemku stěžovatelů, jak stěžovatelé tvrdí. Předmětem řízení byla toliko tomu (logicky) předcházející otázka, zda stávající umístění kompostiště obtěžuje stěžovatele nad míru přiměřenou poměrům ve směru uvedeném v žalobním návrhu.
6. Rovněž nelze souhlasit s tvrzením stěžovatele, že soudkyně JUDr. Sajfrtová usnesením rozhodla o potřebě revizního posudku. Žádné takové usnesení se ve spise nenachází. Ve spise se nachází toliko usnesení ze dne 16. června 2010, kterým byli stěžovatelé vyzváni ke složení zálohy na náklady revizního znaleckého posudku, který stěžovatelé navrhli svým podáním z 2. února 2010. Toto usnesení ovšem vydala soudkyně JUDr. Roznosová, která se věci ujala 1. dubna 2010. Je ovšem skutečností, že usnesením z 9. července 2010 byla takto složená záloha stěžovatelům vrácena a při ústním jednání konaném dne 10. září 2010 byl tento důkaz výslovně zamítnut. V odůvodnění rozsudku pak soud prvního stupně vyložil, že tento a další důkazy navrhované stěžovateli byly zamítnuty, protože směřovaly k posouzení zdravotních rizik souvisejících s kompostištěm, zatímco v žalobě se výslovně domáhali, aby se vedlejší účastníci řízení zdrželi obtěžování zápachem a na takto podané žalobě vzdor poučení setrvali. Z toho tedy vyplývá, že nikoliv odvolací soud, ale již soud prvního stupně důkazní návrhy stěžovatelů zamítl a jasně vyložil proč.
7. Konečně nelze ani souhlasit s tím, že by se obecné soudy s žalobním návrhem zabývaly ryze formálně, jak stěžovatelé tvrdí. Ve skutečnosti obecné soudy prvního a druhého stupně po provedeném dokazování shodně zaujaly názor, že předmětné kompostéry stěžovatele neobtěžují nad míru přiměřenou poměrům. Rozdíl byl jen v tom, že zatímco se soud prvního stupně více zaměřil na povahu zkoumaných sousedských vztahů, tak odvolací soud se zaměřil na povahu pozemku vedlejších účastníků řízení v jejich kontextu, a z toho plynoucí potřebu předmětných kompostérů. Právu stěžovatelů na to, aby byla jejich věc projednána nezávislým a nestranným soudem, bylo tedy učiněno zadost. Nic na tom nemění ani skutečnost, že dovolací soud v dovolání stěžovatelů neshledal otázku zásadního významu po právní stránce. O ochranu zdraví stěžovatelů v daném řízení přitom s ohledem na návrh stěžovatelů nešlo a už vůbec ne v kontextu základního práva, kterého se stěžovatelé dovolávají.
8. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelů. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. října 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu