ECLI:CZ:US:2013:2.US.2632.13.1
sp. zn. II. ÚS 2632/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Avetise Dadoyana, zastoupeného Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Příkop 8, 602 00 Brno, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. května 2013 č. j. 4 As 3/2013-20 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. prosince 2012 č. j. 8 A 258/2011-58, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se podanou stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená zejména v čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. prosince 2012 č. j. 8 A 258/2011-58 byla zamítnuta jako nedůvodná žaloba, jíž se žalobce (stěžovatel) domáhal zrušení usnesení Zastupitelského úřadu České republiky v Bratislavě ze dne 12. července 2011 č. j.
3974/2011-KO, kterým bylo podle §169 odst. 13 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen "zákon o pobytu cizinců"), odloženo přijetí jeho žádosti o povolení trvalého pobytu. Městský soud v Praze, vycházeje z uvedeného §169 odst. 13 zákona o pobytu cizinců ve spojení s §1 vyhlášky č. 429/2010 Sb., stanovící výjimky z povinnosti cizince požádat o vízum nebo povolení k pobytu na místně příslušném zastupitelském úřadu, konstatoval, že Arménská republika není uvedena v seznamu zemí, jejichž státní příslušníci jsou oprávněni požádat o udělení víza nebo o vydání povolení k dlouhodobému anebo trvalému pobytu i na jiném zastupitelském úřadu než ve státě, jehož je cizinec občanem nebo ve státě, ve kterém má cizinec povolen dlouhodobý nebo trvalý pobyt. V dané věci žalobce podal žádost o povolení trvalého pobytu v České republice na Zastupitelském úřadě České republiky v Bratislavě, který však není příslušný k vyřízení žádosti žalobce o vydání povolení k trvalému pobytu na území České republiky. Soud dále uvedl, že v dané době sice nebylo na území Arménské republiky zřízeno diplomatické zastoupení České republiky a žalobce neměl povolen dlouhodobý nebo trvalý pobyt v jiném než ve svém domovském státě, nicméně v té době byl výkonem diplomatických a konzulárních funkcí pro Arménskou republiku pověřen na základě pověřovací listiny podepsané prezidentem České republiky velvyslanec České republiky v Gruzii se sídlem v Tbilisi, z čehož plyne, že Zastupitelský úřad v Tbilisi byl rovněž příslušný k přijetí žádosti žalobce o trvalý pobyt, což odpovídá i čl. 5 odst. 1 Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích.
3. Následná kasační stížnost byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 30. května 2013 č. j. 4 As 3/2013-20 zamítnuta. Nejvyšší správní soud se plně ztotožnil s rozhodnutím odvolacího soudu. Zdůraznil, že v dané věci nemohl stěžovatel požádat o vydání povolení k trvalému pobytu na území České republiky na kterémkoliv zastupitelském úřadě, neboť je státním příslušníkem Arménské republiky, která není uvedena v příloze vyhlášky č. 429/2010 Sb. Tuto žádost proto mohl podle §169 odst. 13 zákona o pobytu cizinců podat jen na zastupitelském úřadě ve státě, jehož je státním příslušníkem, popřípadě ve státě, jenž vydal cestovní doklad, jehož je držitelem, nebo ve státě, ve kterém má povolen dlouhodobý nebo trvalý pobyt. V době vydání žalobou napadeného usnesení nebylo na území Arménské republiky zřízeno diplomatické zastoupení České republiky (tento stav trval i v době rozhodování Nejvyššího správního soudu) a žádný jiný stát stěžovateli nevydal cestovní doklad ani mu na svém území nepovolil dlouhodobý nebo trvalý pobyt. Příslušným zastupitelským úřadem k přijetí žádosti stěžovatele o trvalý pobyt bylo proto Velvyslanectví České republiky v Tbilisi, neboť v souladu s čl. 5 odst. 1 Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích jsou diplomatické a konzulární záležitosti pro Arménskou republiku vedeny nerezidentním mimořádným a zplnomocněným velvyslancem se stálým sídlem v hlavním městě Gruzie. Nejvyšší správní soud nesouhlasil s tvrzením stěžovatele, že dané věci nebylo možné určit příslušnost zastupitelského úřadu České republiky podle §169 odst. 13 zákona o pobytu cizinců, takže žádost o vydání povolení k trvalému pobytu na území České republiky mohl podat na kterémkoliv jejím zastupitelském úřadě.
II.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve rekapituluje obsah jednotlivých rozhodnutí a průběh dosavadního řízení. Obdobně jako v řízení před obecnými soudy poukazuje na právní úpravu zákona o pobytu cizinců, která je dle jeho názoru neúplná a rozporná a na jejím základě nelze dovodit místní příslušnost konkrétního zastupitelského úřadu pro podání žádosti o trvalý pobyt. Závěr o místní příslušnosti zastupitelského úřadu v gruzínském Tbilisi, k němuž dospěly obecné soudy, je nesprávný, neboť tento úřad se nachází mimo státní území Arménské republiky (stěžovatel v této souvislosti opakovaně zdůrazňuje rozpor s §169 odst. 13 zákona o pobytu cizinců). Podle názoru stěžovatele tak neexistuje ve smyslu zákona o pobytu cizinců žádný konkrétně určitelný místně příslušný zastupitelský úřad (zákon o pobytu cizinců totiž nepočítá s možností určit zastupitelský úřad pouze pověřovací listinou prezidenta republiky), k němuž by bylo možné žádost podat, z čehož dovozuje, že tuto žádost lze podat na kterémkoliv zastupitelském úřadu České republiky.
III.
5. Ústavní soud úvodem připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v §43 odst. 2 písm. a) návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
6. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti proto Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69). Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
7. V dané věci stěžovatel obecným soudům vytýká nesprávnou aplikaci relevantních ustanovení zákona o pobytu cizinců, přičemž obsahově se jedná o nesouhlas s určením místní příslušnosti zastupitelského úřadu, k němuž je oprávněn podat svoji žádost o trvalý pobyt. Stěžovatel sice vyslovuje přesvědčení, že rozhodnutím soudů došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, avšak jeho argumentace je v podstatě pouze v rovině polemiky s podústavním právem, k jehož přezkumu není Ústavní soud, jak již bylo naznačeno výše, příslušný. K stěžovatelovým námitkám lze pouze stručně dodat, že soudy ve svých rozhodnutích jasně a srozumitelně vyložily, na základě čeho dospěly k závěru o místní příslušnosti zastupitelského úřadu v Tbilisi a proti jejich závěrům nemá Ústavní soud z ústavněprávního pohledu žádné výhrady. Aplikovaným předpisem v dané věci nebyl pouze zákon o pobytu cizinců, nýbrž i mezinárodní smlouva (Vídeňská úmluva o diplomatických stycích), na jejímž základě soudy dovodily místní příslušnost zastupitelského úřadu v Tbilisi, přičemž tato úmluva je podle čl. 10 Ústavy České republiky součástí českého právního řádu. Stěžovateli navíc není znemožněno požádat o trvalý pobyt v České republice, neboť svoji žádost může podat znovu na místně příslušném zastupitelském úřadě.
8. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu