ECLI:CZ:US:2013:2.US.2646.13.1
sp. zn. II. ÚS 2646/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti Lenky Brhelové, zastoupené JUDr. Hanou Koudelovou, advokátkou se sídlem v Hodoníně, Národní tř. 71, proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 38 Co 312/2012-52 ze dne 23. května 2013 a rozsudku Okresního soudu v Hodoníně č. j. 10 C 194/2011-35 ze dne 2. dubna 2012, za účasti 1) Krajského soudu v Brně a 2) Okresního soudu v Hodoníně, jako účastníků řízení, a Libora Brhela, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, podanou elektronicky 28. srpna 2013, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich byla rozsudkem soudu prvního stupně s účinností od 1. září 2010 zrušena povinnost vedlejšího účastníka řízení (dále jen "otec") přispívat na výživu stěžovatelky a bylo jí uloženo uhradit otci náklady řízení ve výši 42 708 Kč. Rozsudkem odvolacího soudu byl k jejímu odvolání potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a výrok o náhradě nákladů řízení byl změněn tak, že jí bylo uloženo zaplatit otci na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku 7 550 Kč, a konečně jí bylo uloženo uhradit otci náklady odvolacího řízení ve výši 7 002 Kč. Stěžovatelka se domnívá, že postupem obecných soudů bylo porušeno její základní právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z údajů uváděných stěžovatelkou v ústavní stížnosti a v napadených rozhodnutích vyplývá, že stěžovatelka byla do 31. srpna 2010 žákyní a soustavně se připravovala na budoucí povolání. Od 9. srpna 2010 byla hlášena jako uchazečka o zaměstnání na úřadu práce, ale nepobírala žádné hmotné zabezpečení. To jí bylo poskytováno až od 6. do 27. října 2010, kdy absolvovala rekvalifikační kurz. Od 1. března 2011 je stěžovatelka zaměstnaná.
3. Stěžovatelka se dovolává právních názorů obsažených v nálezech sp. zn. I. ÚS 185/04 (N 94/34 SbNU 19) a sp. zn. II. ÚS 3113/10 (N 82/61 SbNU 277). Namítá, že obecné soudy nedostály své povinnosti poskytnout ochranu jejím právům a při výkladu §85 odst. 1 zákona o rodině postupovaly formalisticky a zřejmě nespravedlivě. V řízení před obecnými soudy nebylo zpochybněno, že po ukončení studia nemohla najít práci a na dávky ze strany státu neměla nárok, protože žila ve společné domácnosti se svou matkou, která jí dobrovolně poskytovala ubytování, stravování a finančně zajišťovala veškeré její potřeby. Pokud by závěry soudu v napadených rozsudcích byly správné, znamenalo by to pro ni, že by se po skončení studia ocitla zcela bez prostředků a bez nároku na výživu jak ze strany rodičů, tak ze strany státu. Domnívá se, že v její situaci předcházela vyživovací povinnost rodičů před případnou pomocí státu. Rovněž se domnívá, že ohledně nákladů řízení měly obecné soudy využít moderačního práva podle §150 občanského soudního řádu a náhradu nákladů otci nepřiznat pro rozpor s dobrými mravy, když v době od 1. září 2010 do 28. února 2011 neměla žádný příjem.
4. Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Tato specifická a relativně samostatná fáze nemá charakter kontradiktorního řízení.
5. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecný soud vyslovil názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69). Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná.
6. Předně je třeba vyjít z toho, že stěžovatelka v daném případě nepožívala základních práv dítěte, protože jím už z hlediska čl. 1 Úmluvy o právech dítěte nebyla (srov. Wagnerová E., Šimíček, V., Langášek, T., Pospíšil, I., a kol. Listina základních práv a svobod, Komentář, Praha, 2012, s. 662). Dne 1. září 2010, odkdy počíná sporné období, jí totiž bylo již dvacet let. Proto se na stěžovatelku vztahuje toliko ochrana poskytovaná podústavním právem a v souvislosti s ním pak záruky spravedlivého procesu.
7. V daném konkrétním případě obecné soudy vyšly z toho, že povinnost otce přispívat na výživu stěžovatelky zanikla víceméně současně s tím, že se stěžovatelka přestala soustavně připravovat na budoucí povolání. Takový závěr je v souladu s ustálenou rozhodovací činností obecných soudů (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Cz 114/67 ze dne 30. října 1967 in Sb.NS 1968: 2-3, 133 - R 16; sp. zn. 1 Cz 37/68 ze dne 28. listopadu 1968 in Sb.NS 1969: 9, 525 - R 74; sp. zn. Cpj 13/84 ze dne 13. září 1984 in Sb.NS 1985: 2-3, 81 - R 2; aj.) i s názory doktríny (srov. Holub, M., Nová, H., Hyklová, J. Zákon o rodině, Komentář a předpisy souvisící, 7. aktualizované a doplněné vydání, Praha, 2005, s. 206; Hrušáková, M. Zákon o rodině, Zákon o registrovaném partnerství, 4. vydání, Praha, 2009, s. 397; aj.). Tento závěr tedy odpovídal zákonu ve formálním i materiálním smyslu a byl tedy legitimní a pro stěžovatelku i předvídatelný a jako takový i ústavně souladný. Závěry obsažené ve stěžovatelkou citovaných nálezech nejsou na daný případ aplikovatelné pro odlišná skutková východiska. V případě řešeném v nálezu sp. zn. II. ÚS 3113/10 se oprávněné osoby soustavně připravovaly na budoucí povolání a v případě řešeném v nálezu sp. zn. I. ÚS 185/04 šlo o pracovněprávní spor. Otázka, zda vyživovací povinnost rodičů předchází případnou pomoc státu, je proto sice ústavněprávně významná, avšak určitě nikoliv v daném případě. Ani náhledem obecné spravedlnosti nelze shledat v posuzovaném případě důvody k tomu, aby otec stěžovatelce v rozhodném období přispíval na výživu.
8. Pokud jde o výrok o náhradě nákladů řízení Ústavní soud se opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98 ze dne 1. listopadu 1999, sp. zn. II. ÚS 130/98 ze dne 27. května 1998, sp. zn. I. ÚS 30/02 ze dne 4. února 2003, sp. zn. III. ÚS 255/05 ze dne 13. října 2005; aj.). To platí o to více pro aplikaci moderačního práva obecnými soudy, když aplikace ustanovení §150 občanského soudního řádu je již svou podstatou výjimečná. Je proto především věcí obecných soudů, které lépe znají konkrétní okolnosti toho kterého případu, zda použijí možnosti dané jim uvedeným ustanovením či nikoliv. V daném konkrétním případě je pak třeba vyjít i z toho, že stěžovatelka měla být podle vlastního tvrzení zcela bez prostředků v období od 1. září 2010 do 28. února 2011. A i když ani toto tvrzení zcela neodpovídá zjištěným skutečnostem, tak obecné soudy rozhodovaly podle stavu ke dni 2. dubna 2012, resp. 23. května 2013, kdy již stěžovatelka podle vlastního tvrzení nebyla bez prostředků.
9. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelky. Proto byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. září 2013
Jiří Nykodým v. r.
předseda senátu