ECLI:CZ:US:2013:2.US.2653.11.1
sp. zn. II. ÚS 2653/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Pavla S. (jedná se o pseudonym) zastoupeného JUDr. Milošem Holubem, Ph.D., advokátem se sídlem Veletržní 924/14, Praha 7, proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě č. j. 24 C 162/2010-31 ze dne 9. 2. 2011 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 16 Co 152/2011-49 ze dne 26. 5. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která po doplňujícím podání právního zástupce ze dne 7. 11. 2011 i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených práv, vyplývajících z čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Jak Ústavní soud z přiloženého spisového materiálu zjistil, rozsudkem Okresního soudu v Ostravě č. j. 24 C 162/2010-31 ze dne 9. 2. 2011 byl zamítnut návrh na určení, že stěžovatel není otcem žalované č. 2) - nezletilé Evy S. /jedná se o pseudonym/ (výrok I.) a rozhodnuto o nákladech řízení (výrok II.). K odvolání stěžovatele rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil Krajský soud v Ostravě v rozsudku č. j. 16 Co 152/2011-49 ze dne 26. 5. 2011 (výrok I.), kterýmžto současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Obecné soudy vycházely z nesporné skutečnosti, že stěžovatel se seznámil s matkou nezletilé v lednu 2001, kdy tato byla již ve vysokém stupni gravidity, jejich známost pokračovala i v době narození nezletilé a v době následující. Více než pět měsíců po narození nezletilé žalované č. 2), dne 26. 9. 2001, pak došlo před matričním úřadem ÚMOb Ostrava - Vítkovice k určení otcovství k nezletilé souhlasným prohlášením stěžovatele a žalované č. 1) Petry S. /jedná se o pseudonym/ (matky nezletilé), přestože stěžovateli bylo od samého počátku známosti s žalovanou č. 1) zřejmé, že není a nemůže být biologickým otcem nezletilé. V září 2001 tedy začala běžet šestiměsíční lhůta, ve které mohl stěžovatel ve smyslu §61 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině"), účinně popřít své otcovství, pročež tato lhůta uplynula v první čtvrtině roku 2002. Stěžovatelův návrh na zahájení řízení o popření otcovství, doručený soudu dne 21. 6. 2010, označily proto obecné soudy za zjevně opožděný, a to i ve světle nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 15/09 ze dne 8. 7. 2010.
Podle stěžovatele obecné soudy svým postupem zasáhly nejen do jeho ústavně zaručených práv, ale jednaly i v rozporu se zájmy nezletilé (čl. 3 odst. 1, čl. 4 a čl. 7 Úmluvy o právech dítěte). Stěžovatel obecným soudům jmenovitě vytkl, že zúžily posouzení projednávané věci na odmítnutí návrhu z důvodu uplynutí prekluzivní lhůty a již se nezabývaly posouzením platnosti právního úkonu učiněného stěžovatelem, čímž mu odepřely právo na soudní ochranu a zasáhly do jeho práv na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života, neboť mu znemožnily docílit určení, které respektuje biologický stav. Z žalobního návrhu má být přitom zřejmé, že stěžovatel napadal v prvé řadě platnost souhlasného prohlášení. Na případný nesoulad mezi žalobními tvrzeními a žalobním petitem jej měl nalézací soud podle slov stěžovatele upozornit a prostřednictvím poučovací povinnosti jej vést ke zpřesnění podání, zvláště s přihlédnutím k tomu, že byl v řízení zastoupen toliko obecným zmocněncem. Stěžovatel setrval rovněž na svém stanovisku o neplatnosti souhlasného prohlášení z důvodu jeho vědomé nepravdivosti, pramenící z toho, že stěžovatel není biologickým otcem nezletilé.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již dříve ve své judikatuře vyložil, že mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost rozhodnutí, proti kterým byla podána ústavní stížnost, neboť jeho úkolem je pouze hodnotit ústavnost zásahu orgánu veřejné moci do základních práv a svobod. Ústavní stížnost, spočívající v polemice s právními závěry rozhodnutí obecných soudů staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na článek 83 Ústavy České republiky zjevně nepřísluší. Již samotné důvody ústavní stížnosti, jimiž stěžovatel svá tvrzení o porušení ústavně zaručených práv podložil, nevyvolávají pochybnosti o tom, že jimi usiluje o přezkum věcné správnosti či legality napadených rozhodnutí obecných soudů a že tak přehlíží ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu, dle níž se takový přezkum z pravomoci Ústavního soudu vymyká.
Jádro stížnostního návrhu představuje výtka adresovaná obecným soudům, že se opomněly zabývat platností souhlasného prohlášení učiněného dle §52 odst. 1 zákona o rodině. Ústavní soud tomuto nemůže přisvědčit. Stěžovatel se v prvé řadě mýlí, tvrdí-li, že bylo povinností nalézacího soudu odstranit nesoulad mezi žalobními tvrzeními a žalobním petitem ve smyslu stížnostní argumentace. V případě poučení účastníků řízení soudem směřující k úpravě žalobního žádání by se jednalo o hmotně právní poučení, které je však nepřípustné, neboť by jím byla porušena rovnost účastníků řízení. Stěžovatelem zmiňovaný nesoulad v žalobním návrhu navíc zjištěn nebyl. Stěžovatel se podáním ze dne 20. 6. 2010, nazvaném "žaloba na zahájení řízení o popření otcovství k nezletilé...", domáhal určení, že není otcem žalované č. 2) z důvodu absence biologických vazeb mezi ním a žalovanou č. 2), čemuž korespondovala i žalobní tvrzení. Nalézacímu soudu se za daných okolností nelze divit, že posoudil věc jako žalobu na popření otcovství. Je na místě připomenout, že v občanském soudním řízení plně platí zásada odpovědnosti účastníka za ochranu jeho práv (nechť si každý střeží svá práva), která vyžaduje od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat. Svým žalobním návrhem stěžovatel vymezil předmět vlastního soudního řízení, jemuž odpovídají rozhodnutí obecných soudů. Skutečnost, že stěžovatel nevěnoval více pozornosti konstrukci žaloby, aby tato jako procesní prostředek ochrany práv žalobce splňovala účel a naplňovala smysl jeho žalobního žádání, nelze vykládat k tíži soudu a spatřovat v ní porušení ústavně zaručených práv.
Shora uvedenou námitku pak stěžovatel uplatnil neoprávněně ve vztahu k odvolacímu soudu, který se otázce platnosti souhlasného prohlášení na podkladě odvolání stěžovatele obsáhle věnoval v odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že toliko "souhlasná prohlášení splňující požadavky, které platné právo klade na právní úkony", určují otcovství dle §52 odst. 1 zákona o rodině. V tomto směru podle odvolacího soudu souhlasná prohlášení stěžovatele i žalované č. 1) obstála. Výslovně soud uvedl, že uznání otcovství mužem, který si je vědom skutečnosti, že není biologickým otcem, nemá za následek neplatnost souhlasného prohlášení, stejně tak jeho neplatnost nezpůsobily ani další stěžovatelem tvrzené vady právního úkonu.
Lze tedy shrnout, že obecné soudy se žalobním návrhem stěžovatele řádně a důkladně zabývaly. Z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřetelný nejen způsob, jakým dospěly k závěru o opožděnosti žaloby o popření otcovství podle §61 zákona o rodině, ale i to, jak se vypořádaly s uplatněnou argumentací stěžovatele, čímž obecné soudy v posuzované věci dostály požadavku celkové transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, která splňují požadavky kladené na ně ustanovením §157 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Právní názory, které obecné soudy aplikovaly, jsou rozumně a uspokojivě odůvodněny, z ústavněprávního hlediska jim proto podle Ústavního soudu nelze nic vytknout.
V návaznosti na výše uvedené Ústavnímu soudu proto nezbylo, než postupovat podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu