ECLI:CZ:US:2013:2.US.2654.12.1
sp. zn. II. ÚS 2654/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce Stanislava Balíka a soudce Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti Davida Žáka a Marka Žáka, zastoupených JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem Politických vězňů 21, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 3196/2011-137 ze dne 26. dubna 2012, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 1 Co 325/2010-107 ze dne 1. března 2011 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 16 C 21/2010-63 ze dne 25. června 2010 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti dle §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších změn (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž měla být porušena ustanovení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).
Z napadených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé se žalobou domáhali náhrady nemajetkové újmy údajně způsobené vedlejší účastnicí v průběhu léčení matky stěžovatelů (dále též „pacientka“). Pacientka byla v zařízení vedlejší účastnice podrobena punkci močového měchýře za účelem zavedení epicystotomického katetru. Při provádění zákroku byla pacientce způsobena perforace tenkého střeva. Ke zjištění defektu výkonu a jeho následnému odstranění zašitím stěny střeva došlo jeden den po provedení zákroku. Stěžovatelé v újmě způsobené jejich matce spatřují příčinu porušení a ohrožení jejich práva na vytváření a rozvíjení vztahů s matkou, čímž mělo být zasaženo do jejich práva na soukromí. Krajský soud v Hradci Králové shora označeným rozsudkem žalobu zamítl a uložil stěžovatelům povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení. O odvolání stěžovatelů rozhodl Vrchní soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem tak, že prvoinstanční rozhodnutí potvrdil a zároveň uložil stěžovatelům povinnost k náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání, které bylo Nejvyšším soudem jako nepřípustné odmítnuto výše citovaným usnesením, když dovolací soud v dané věci neshledal existenci otázky zásadně právně významné, ani to, že by odvolací soud vyřešil právní otázku v rozporu s hmotným právem či judikaturou Nejvyššího soudu.
Proti rozhodnutí obecných soudů brojí stěžovatelé ústavní stížností, ve které namítají, že pochybení prvoinstančního soudu spočívá v neodůvodněném neprovedení jimi navrhovaných důkazů. Dále stěžovatelé za pochybení soudu prvního stupně označují rovněž vnitřní nekonzistentnost samotného odůvodnění napadeného rozsudku, již spatřují ve skutečnosti, že soud nejprve chybný zákrok posoudil jako neoprávněný zásah do práva na zdraví jejich matky, avšak následně vyloučil jeho objektivní způsobilost vyvolat neoprávněný zásah do soukromí stěžovatelů. Stěžovatelé dále tvrdí, že souvislost mezi zásahem do práva na zdraví jejich matky a zásahem do soukromí jejích potomků je „zcela logická a evidentní“, obzvláště v projednávané věci, kdy mezi jimi a matkou existovalo silné citové pouto. Stěžovatelé rovněž uvedli, že s ohledem na to odvolací soud pochybil, když se svým právním názorem ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně a v celém rozsahu jej potvrdil. Stěžovatelé také namítají, že Nejvyšší soud nesprávně vyhodnotil jimi předloženou právní otázku v dovolání jako nedostatečně formulovanou, a tedy nesrozumitelnou ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu (dále též „o. s. ř.“), načež dovolání svévolně odmítl jako nepřípustné. Na závěr své ústavní stížnosti stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud všechna napadená soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelů i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
Krajský soud nepochybil v souvislosti s neprovedením důkazu stěžovateli navrhovanou částí zdravotní dokumentace jejich matky. Ústavní soud totiž ve své ustálené judikatuře akcentuje skutečnost, že obecný soud není povinen provést veškeré účastníky řízení navrhované důkazy a tyto zamítnout za předpokladu, že přesvědčivým a vyčerpávajícím způsobem své rozhodnutí odůvodní, což se v projednávané věci i stalo. Důkazy, jež byly v průběhu prvoinstančního řízení provedeny, označil krajský soud za dostatečné k posouzení celé věci, aniž by bylo třeba provádět další dokazování ve smyslu §132 o. s. ř., neboť chybný operační zákrok představuje zásah do práva na zdraví jejich matky, nikoli však do práva na soukromí samotných stěžovatelů (srov. str. 4 napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně). Rovněž odvolací soud posoudil provedení zmíněného důkazu navrhovaného stěžovateli za nadbytečné, když by takové dokazování pro nesouvislost mezi chybným operačním zákrokem provedeným matce a jimi tvrzeným zásahem do jejich soukromí nemohlo vůbec vést k dalšímu objasnění věci (viz str. 3 napadeného rozsudku vrchního soudu). Nelze tedy stěžovatelům přisvědčit v tom, že se soudy nezabývaly navrženými důkazy bez adekvátního odůvodnění.
Pokud jde o námitky týkající se vnitřní nekonzistentnosti rozhodnutí, z pohledu Ústavního soudu prvoinstanční soud uspokojivým způsobem osvětlil důvody, které jej vedly k meritornímu rozhodnutí ve věci. Krajský soud se vypořádal v rámci odůvodnění se všemi předpoklady pro vznik odpovědnosti za neoprávněný zásah do osobnostních práv ve smyslu §11 občanského zákoníku. Z obsahu odůvodnění rozsudku je patrné, že předmětná věc nedosahuje takové míry přiměřenosti, která je předpokladem naplnění jejích objektivizovaných pojmových znaků. Krajský soud vyloučil zásah do práva na soukromí stěžovatelů s poukazem na absenci příčinné souvislosti objektivně způsobilé zapříčinit vyvolání ve stížnosti popisované nemajetkové újmy. Soudy vyhodnotily psychický stav stěžovatelů jako pochopitelný přirozený strach o zdraví jejich matky. Při posuzování způsobilosti takových obav vyvolat újmu přitom vzaly v úvahu i celkový situační kontext zásahu do práva na zdraví jejich matky.
Vrchní soud pak nepochybil, pakliže poukázal na to, že předmět práva na soukromí tvoří vnitřní, intimní sféru života fyzické osoby vytvářené skutečnostmi jejího soukromého života. Jde o právo fyzické osoby, které jí zaručuje možnost rozhodovat podle vlastního uvážení, zda, popř. v jakém rozsahu a jakým způsobem mají být skutečnosti jejího soukromí zpřístupněny jiným. V této souvislosti odvolací soud připomněl, že soudní judikatura, respektující čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, vychází z toho, že součástí práva na soukromí je i právo na rodinný život. Jde o právo na vytváření a rozvíjení vztahů mezi příslušníky rodiny, a to zejména vztahů citových, sociálních, morálních i materiálních, a proto v chybě při operačním zákroku nelze spatřovat souvislost s tvrzeným zásahem do soukromí stěžovatelů.
Ve vztahu k napadenému usnesení dovolacího soudu pokládá Ústavní soud za nutné konstatovat, že se jedná o usnesení, jímž bylo odmítnuto dovolání opírající se o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v rozhodném znění. Dovolací důvod dle tohoto ustanovení do doby jeho derogace nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 29/11 ze dne 21. 2. 2012 (č. 147/2012 Sb.) tedy představoval jeden z nástrojů, jehož prostřednictvím mohl Nejvyšší soud plnit své poslání sjednocovat judikaturu obecných soudů, přičemž přípustnost dovolání z tohoto důvodu závisela na úvaze samotného dovolacího soudu, jelikož na mimořádný opravný prostředek z tohoto důvodu nebyl ex lege nárok.
U rozhodnutí o dovolání postavených na otázce zásadního právního významu lze z ústavněprávního pohledu toliko zkoumat, zda Nejvyšší soud dostatečně objasnil, proč se o takovou otázku v posuzované věci nejedná, což dovolací soud v projednávané věci uspokojivě splnil, když poukázal na to, že stěžovatelé v obsahu podání nevymezili právní otázku zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť se soustředili na vady v dokazování a polemizovali se skutkovými zjištěními, a jejich argumentace tak nebyla podřaditelná pod ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V důsledku absence dostatečně srozumitelného vymezení právní otázky, jež by měla činit rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu, tudíž Nejvyšší soud shledal podání nepřípustným dle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Nejvyšší soud se ve svém odůvodnění odkazuje rovněž na svou předchozí rozhodovací praxi postavenou na názoru, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci po právní stránce zásadní právní význam, je Nejvyšší soud limitován právními otázkami označenými dovolateli v jejich podání (srov. kupř. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002). Takové odůvodnění dovolacího soudu proto nelze pokládat za ústavně nekonformní.
Za daných okolností Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 16. října 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu