ECLI:CZ:US:2013:2.US.2667.12.1
sp. zn. II. ÚS 2667/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelky Stipro s. r. o., se sídlem Za Drahou 1424, Valašské Meziříčí, IČ: 26826984, zastoupené JUDr. Janem Stančíkem, advokátem se sídlem ul. Hemy 855, Valašské Meziříčí, proti výrokům III., IV., VI. a VII. rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí č. j. 17 C 217/2009-199 ze dne 25. 5. 2011 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 11 Co 496/2011-258 ze dne 16. 3. 2012, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 13. 7. 2012, ve znění jejího doplnění ze dne 31. 7. 2012, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, vydaných v řízení zahájeném k žalobě stěžovatelky proti žalovaným MUDr. Vítu Sekvardovi a MUDr. Marii Sekvardové o zaplacení částky 754 827 Kč s příslušenstvím jako doplatku za cenu díla provedeného stěžovatelkou pro žalované na základě smlouvy o dílo uzavřené mezi účastníky řízení dne 4. 5. 2007, úroků z prodlení ve výši 16 071,65 Kč za prodlení s úhradou faktur hrazených žalovanými po datu splatnosti v průběhu realizace díla, a současně vedeném o vzájemné žalobě žalovaných o zaplacení částky 491 843,60 Kč s příslušenstvím. Obecné soudy podle mínění stěžovatelky v předmětné věci nerespektovaly hlavní poslání soudního řízení, tj. zajištění spravedlivé ochrany práv a oprávněných zájmů účastníků, čímž porušily princip rovnosti účastníků řízení a princip kontradiktornosti řízení. Napadenými rozhodnutími obecných soudů, vyznačujícími se nadměrným formalismem s prvky libovůle, byla údajně stěžovatelce odepřena spravedlnost. Jinými slovy bylo zasaženo do jejího práva na soudní ochranu, garantovaného v čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z obsahu ústavní stížnosti a přiložených listin dále vyplynulo, že stěžovatelka podala proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 11 Co 496/2011-258 ze dne 16. 3. 2012 souběžně s ústavní stížností dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění rozhodném (dále jen "o. s. ř."). Nejvyšší soud o něm dosud nerozhodl.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavním pořádkem zaručených základních práv či svobod, je její subsidiarita vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv. Subsidiarita ústavní stížnosti se odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval bez toho, že by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska zohlednil Ústavní soud při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu v projednávaném případě.
Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
U mimořádného opravného prostředku, který může orgán, jenž o něm rozhoduje, odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, není ještě v okamžiku jeho případného podání zřejmé, zda je, či není přípustný, a tedy zda se skutečně jedná, resp. jednalo o (poslední) procesní prostředek ochrany práv stěžovatele. Vzhledem k této okolnosti zákon (dříve) netrval na tom, aby stěžovatel takový mimořádný opravný prostředek před podáním ústavní stížnosti uplatnil. Na straně druhé bylo možné takový mimořádný prostředek uplatnit, aniž by tím byla ohrožena možnost posléze podat ústavní stížnost, neboť jestliže orgán, jenž o něm rozhodoval, jej odmítl z důvodů závisejících na jeho uvážení, stěžovatel měl (nadále má) otevřenou lhůtu pro podání ústavní stížnosti. Dlužno dodat, že podle platné právní úpravy je "vyčerpání" daného mimořádného opravného prostředku nezbytné.
Podala-li stěžovatelka v posuzované věci ústavní stížnost souběžně s mimořádným prostředkem dle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, a tedy před obecnými soudy probíhá příslušné řízení, v jehož rámci se může domoci ochrany práv, není důvod pro to, aby Ústavní soud - v rozporu s výše popsaným principem subsidiarity, jakož i minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci (zde obecných soudů) - do doby, než toto řízení bude ukončeno, ve věci (paralelně) rozhodoval, a není ani důvod, aby vyčkával se svým rozhodnutím až do vydání rozhodnutí orgánu, jenž o daném mimořádném prostředku rozhoduje. Ostatně i z toho, že stěžovatelka podala dovolání, obsahově téměř totožné s ústavní stížností, lze usoudit, že se sama domnívala, že tvrzený zásah do jejích práv lze odstranit v rámci dovolacího řízení. Jelikož rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze předjímat, je podání ústavní stížnosti předčasné.
Nutno též dodat, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatelku nijak nepoškozuje, neboť pokud by jí podané dovolání neuspělo, tj. bylo odmítnuto pro nepřípustnost, připadá v úvahu aplikace ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu (v novelizovaném znění od 1. 1. 2013), dle něhož platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Stěžovatelce tedy zůstává zachována lhůta k podání ústavní stížnosti i proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů.
S ohledem na výše uvedené závěry Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. dubna 2013
Stanislav Balík, v. r.
soudce zpravodaj