ECLI:CZ:US:2013:2.US.2684.13.1
sp. zn. II. ÚS 2684/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Minarčíka, zastoupeného JUDr. Pavlem Holubem, advokátem se sídlem v Brně, Kopečná 14, proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 21 Co 71/2013-421 ze dne 18. června 2013 a rozsudku Okresního soudu ve Znojmě č. j. 0 P 321/2006-347 ze dne 17. října 2012, za účasti 1) Krajského soudu v Brně a 2) Okresního soudu ve Znojmě, jako účastníků řízení, a 1) Jiřího Minarčíka a 2) Jitky Pucherové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, podanou elektronicky dne 2. září 2013, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich byl rozsudkem soudu prvního stupně vedlejší účastník řízení 1) (dále jen "nezletilý") svěřen do výchovy vedlejší účastnice 2) (dále jen "matka"), stěžovateli bylo uloženo přispívat na výživu nezletilého od 20. května 2011 částkou 4 000 Kč s tím, že dlužné výživné za dobu od 20. května 2011 do 31. října 2012 je stěžovatel povinen zaplatit do šesti měsíců od právní moci rozsudku, stanovení příspěvku výživného matky bylo s účinností od 20. května 2011 zrušeno, stěžovateli bylo dáno oprávnění stýkat se s nezletilým ve stanovených termínech, a bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Rozsudkem odvolacího soudu byl k odvolání stěžovatele rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v napadených výrocích o výživném a nákladech řízení. Stěžovatel tvrdí, že oběma rozsudky obecných soudů byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy České republiky.
2. Stěžovatel konkrétně v ústavní stížnosti namítá, že požadoval, aby obecné soudy zjistily reálné majetkové poměry obou rodičů, včetně současného manžela matky nezletilého, ale ty tento návrh odmítly jako nadbytečný, aniž by toto své odmítavé stanovisko podrobně odůvodnily. Přitom při předchozím rozhodování o úpravě práv a povinností k nezletilému obecné soudy v rámci hodnocení celkových majetkových poměrů rodičů přihlížely i k příjmům manžela matky, profesionálního hokejisty, a tento přístup aproboval i Ústavní soud v usnesení sp. zn. IV. ÚS 338/09 ze dne 24. března 2009. Obecné soudy tedy nerespektovaly ani ustanovení o rovnosti účastníků řízení.
3. Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
4. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti se Ústavní soud vyslovil v tom smyslu, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69). Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná.
5. Není pravdou, že se obecné soudy řádně nevypořádaly s důkazním návrhem stěžovatele na zjištění příjmů manžela matky. Soud prvního stupně totiž podrobně, logicky a legitimně vyložil, proč tomuto návrhu nevyhověl. Konkrétně uvedl, že podrobné šetření výdělkových a majetkových poměrů nepovažoval za podstatné při rozhodování o vyživovací povinnosti stěžovatele vůči nezletilému, neboť pokud matka získala díky manželství se současným manželem vyšší životní úroveň a nezletilý je svěřen do její výchovy, tak se na této životní úrovni podílí. Životní úroveň matky a její rodiny pak nikterak nesnižuje míru výživného, které by stěžovateli mělo být stanoveno, protože to je třeba stanovit dle výdělkových a majetkových poměrů povinného, tedy stěžovatele (s. 7 rozsudku). Odvolací soud pak výslovně konstatoval, že soud prvního stupně rozhodl v celém řízení správně (s. 4 rozsudku). Není patřičné, pokud se stěžovatel odvolává v této otázce na dřívější rozhodnutí obecných soudů, protože oním dřívějším rozhodnutím byl nezletilý svěřen do střídavé péče rodičů a povinnost přispívat na výživu nezletilého proto byla stanovena oběma rodičům. Tak tomu ovšem v současném režimu není.
6. Obecné soudy přitom podrobně vyložily rovněž to, jak hodnotily majetkové a výdělkové poměry stěžovatele a proč dospěly k dané konkrétní výši příspěvku stěžovatele na výživu nezletilého, i to, jak bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Za těchto okolností je argumentace stěžovatele pouhou polemikou se závěry obecných soudů, která postrádá ústavněprávní rozměr.
7. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu