ECLI:CZ:US:2013:2.US.2701.13.1
sp. zn. II. ÚS 2701/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce Stanislava Balíka a soudce Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti Ing. Milana Moulise, zastoupeného JUDr. Jarmilou Skaunicovou, advokátkou se sídlem Tř. Kpt. Jaroše 3, 602 00 Brno, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 3266/2012-416 ze dne 19. 6. 2013 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 15 Co 251/2011-391 ze dne 29. 5. 2012 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou, podanou u Městského soudu v Brně, po vedlejších účastnících domáhal, aby mu společně a nerozdílně zaplatili 500 000 Kč. Uváděl, že žalovaní jsou dědici po jeho družce Miluši Pernicové, které v průběhu jejich soužití půjčil 250 000 Kč na vyplacení podílu její sestry na společné nemovitosti, a do jejíž nemovitosti postupně investoval dalších 250 000 Kč. Jeho pohledávka v celkové výši 500 000 Kč nebyla v rámci dědictví uznána a vypořádána.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. 2. 2011, č. j. 49 C 24/2003-342, uložil všem třem vedlejším účastníkům povinnost zaplatit stěžovateli společně a nerozdílně 250 000 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení; zbývajících 250 000 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení uložil zaplatit toliko Lukáši Pernicovi a Barboře Pernicové a žalobu vůči žalovanému Jakubu Pernicovi v tomto rozsahu zamítl. Současně rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Brně k odvolání vedlejších účastníků následně rozhodl shora označeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž bylo žalovanému Jakubu Pernicovi uloženo, aby společně a nerozdílně s Lukášem Pernicou a Barborou Pernicovou zaplatil stěžovateli 250 000 Kč s příslušenstvím, změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl, a v části, jíž bylo Lukáši Pernicovi a Barboře Pernicové uloženo, aby společně a nerozdílně zaplatili stěžovateli celkem 500 000 Kč s příslušenstvím a ve výrocích o nákladech řízení jej zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud zamítl v záhlaví citovaným rozsudkem.
Proti rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel má za to, že krajský soud i Nejvyšší soud "se ztotožnily s usnesením Městského soudu v Brně 60 D 944/2002, který deklaroval, že je Jakub Pernica sice dědicem, avšak odsouhlasil dohodu dědiců, z které zjevně spekulativně vyplývá, že Jakub Pernica nic nezdědil, jen na něj byla převedena užívací práva k obecnímu ... bytu". Stěžovatel dále namítl, že z této konstrukce KS i NS konstatoval, že je Jakub Pernica nelegitimován ve sporu o dluhy zemřelé matky, avšak "evidentně dědictví neodmítl, avšak nedostal podíl nepominutelného dědice, což v penězích by bylo cca 130 000,-Kč, přičemž rychlost dědického řízení je opravdu velmi zarážející". Stěžovatel tvrdí, že soudy nesprávně a nespravedlivě vyhodnotily situaci a jen s poukazem na skutečnost, že Jakub Pernica nic v dědictví nenabyl, jeho povinnost hradit dluh za zemřelou matku zamítly. Do dědictví dle stěžovatele také náleželo pohřebné, jež hradil, ale jak notář, tak i soud v dědickém řízení je odmítli do pasiv dědictví zahrnout, což "je naprostou jednoznačnou praxí v dědickém řízení". Závěrem stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud dotčená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)]. Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Ústavní soud nepokládá rozhodnutí obecných soudů za ústavně nekonformní, když z jejich odůvodnění naprosto zřetelně vyplývá, z jakých skutečností tyto soudy vycházely i jak se vypořádaly s námitkami stěžovatele; nesouhlas stěžovatele s tímto hodnocením, který mimo jiné vyjádřil v ústavní stížnosti, přitom bez dalšího nečiní ústavní stížnost důvodnou.
Ústavní soud je na prvém místě nucen připomenout, že výhrady stěžovatele směřující proti způsobu, jakým bylo vedeno u Městského soudu v Brně dědické řízení pod sp. zn. 60 D 944/2002, nelze nyní projednat, neboť jednak stěžovatel nebyl účastníkem tohoto řízení, jednak postup notáře jako soudního komisaře, popřípadě dědického soudu, není předmětem přezkumu v tomto řízení o ústavní stížnosti, čehož si je stěžovatel ostatně dobře vědom, když uvádí, že "si je vědom, že nemůže již směřovat stížnost do řízení o dědictví, když nebyl účastním řízení" (str. 3 ústavní stížnosti).
Pokud jde o námitky směřující proti právnímu hodnocení pasivní legitimace ve sporu o dluhy dědictví, je třeba podotknout, že stěžovatel žádné konkrétní výtky, které by bylo možno podrobit hodnocení a konfrontovat s vývody, které v napadených rozhodnutích zaujaly obecné soudy, v ústavní stížnosti nezformuloval; pouze vyjádřil své subjektivní pocity z proběhnuvšího řízení před krajským a Nejvyšším soudem, k nimž přirozeně nebylo lze přihlédnout. Jak odvolací, tak i dovolací soud zřetelně, bez zřejmých rozporů při aplikaci jednoduchého práva, vysvětlily, proč vedlejší účastník, žalovaný Jakub Pernica, nebyl ve sporu pasivně legitimován (srov. zejména str. 2 - 3 napadeného rozsudku Nejvyššího soudu), pročež Ústavní soud nemohl dospět k závěru o protiústavnosti napadených rozsudků obecných soudů.
Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 6. listopadu 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu