ECLI:CZ:US:2013:2.US.2721.13.1
sp. zn. II. ÚS 2721/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti R. V., zastoupené Mgr. Petrem Broďáni, advokátem Advokátní kanceláře Šendera a Čihák, se sídlem v Sokolově, proti usnesení Krajského soudu v Plzni sp. zn. 9 To 191/2013 ze dne 11. června 2013, a usnesení Okresního soudu v Karlových Varech sp. zn. 6 T 132/2011 ze dne 14. května 2013, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, za účasti 1) Krajského soudu v Plzni a 2) Okresního soudu v Karlových Varech, jako účastníků řízení, a 1) Krajského státního zastupitelství v Plzni a 2) Okresního státního zastupitelství v Karlových Varech, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 2. září 2013 a doplněnou podáním ze dne 10. září 2013 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich bylo usnesením soudu prvního stupně konstatováno, že stěžovatelka, která byla odsouzena rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech sp. zn. 6 T 132/2011 ze dne 8. února 2012, ve spojení s rozhodnutím Krajského soudu v Plzni sp. zn. 7 To 107/2012 ze dne 7. června 2012, za skutkové jednání pod bodem 1) rozsudku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků do věznice s dozorem, není účastna amnestie podle rozhodnutí prezidenta republiky č. 1/2013 Sb., o amnestii. Usnesením soudu druhého stupně byla její stížnost zamítnuta jako nedůvodná. Stěžovatelka se domnívá, že obecné soudy nerespektováním čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") napadenými rozhodnutími porušily její právo garantované čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Stěžovatelka rekapituluje, že byla pod bodem I rozsudku nalézacího soudu uznána vinnou přečinem podvodu podle §209 odst. 1 a 3 trestního zákoníku, za což byla odsouzena k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a trestu zákazu činnosti na dobu pěti let. Pod bodem II téhož rozsudku byla dále uznána vinnou přečinem podvodu dle §209 odst. 1 a 2 trestního zákoníku a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, a za to byla odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku. Usnesením soudu prvního stupně ze dne 10. ledna 2013, ve spojení s usnesením stížnostního soudu sp. zn. 9 To 47/2013 ze dne 19. února 2013 bylo rozhodnuto, že je za skutkové jednání uvedené pod bodem II. rozsudku nalézacího soudu účastna amnestie podle rozhodnutí prezidenta č. 1/2013 Sb. Protože ohledně skutkového jednání pod bodem I. rozsudku nalézacího soudu nebylo rozhodnuto, tak s odkazem na právní názor soudu druhého stupně, obsažený v odůvodnění posledně uvedeného usnesení, podala návrh, o němž bylo rozhodnuto usneseními, které napadá ústavní stížností.
3. S odkazem na právní názory obsažené v nálezu sp zn. II. ÚS 435/09 (N 129/53 SbNU 623) a sp. zn. I. ÚS 639/03 (N 102/34 SbNU 79) se stěžovatelka domnívá, že byl porušen zákaz libovůle při rozhodování. Obecné soudy podle ní náležitě neodůvodnily svůj závěr, že trest za trestnou činnost pod bodem II rozsudku neguje možnost účasti na amnestii za trestnou činností pod bodem I. Dostatečným způsobem se totiž nevypořádaly s opakovanou námitkou, že trest za trestnou činnost pod bodem II rozsudku nebyl udělen dříve, než trest za trestnou činnost pod bodem I rozsudku. Oba jí byly uloženy jedním rozsudkem. Před jejich uložením nebyla v posledních pěti letech odsouzená k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Proto měla být podle čl. III. odst. 2 písm. c) rozhodnutí prezidenta č. 1/2013 Sb., této amnestie účastna. Dle jejího názoru při posouzení otázky, který z dvou trestů uložených jedním rozsudkem byl udělen dříve, lze v tomto konkrétním případě za rozhodné kritérium považovat dobu spáchání trestné činnosti, za kterou byla předmětným rozsudkem odsouzena. V neposlední řadě má za to, že je účastna amnestie, neboť dle čl. I odst. 3 rozhodnutí prezidenta č. 1/2013 Sb. se na ni ohledně aplikované amnestie hledí, jako by nebyla odsouzena. Obecné soudy na tuto argumentaci reagovaly toliko povšechně a obecně s tím, že není podstatné, který z trestů byl uložen dříve.
4. Stěžovatelka dále navrhuje odložit vykonatelnost napadených rozhodnutí. Povaha věci to dle jejího názoru nevylučuje a výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody pro ni, jako matku dvou nezletilých dětí, nepochybně znamená nepoměrně vyšší újmu, než jakou by byla újma případného odložení vykonatelnosti tohoto trestu.
5. Ústavní soud se nejprve zabýval návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí a shledal jej neopodstatněným. Na rozdíl od stěžovatelky totiž vyšel z toho, že povaha napadených rozhodnutí vylučuje aplikaci předmětného procesního institutu. Napadenými rozhodnutími totiž nijak nebylo změněno postavení, resp. práva a povinnosti stěžovatelky. Proto odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí rovněž nemůže na postavení stěžovatelky nic změnit. Stěžovatelka nepřímo vychází z toho, že je i v důsledku napadených rozhodnutí omezena na osobní svobodě. Ale toto omezení primárně nevychází z napadených rozhodnutí, ale z rozhodnutí o vině a trestu, která stěžovatelka nenapadá.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("dále jen zákon"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
7. Z obsahu napadených rozhodnutí jasně vyplývá závěr obecných soudů, že pro posouzení otázky, zda stěžovatelka je či není účastna na amnestii, vůbec nebyla podstatná otázka, který trest jí byl uložen dříve. To ostatně odpovídá znění čl. III odst. 2 písm. c) rozhodnutí prezidenta č. 1/2013 Sb., podle něhož je kritériem toliko to, zda stěžovatelka byla v posledních pěti letech před 1. lednem 2013 odsouzena k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, pokud se na ni nehledí, jako by odsouzena nebyla. Obecné soudy přitom evidentně i posledně uvedenou podmínku vztáhly k 1. lednu 2013 a nikoliv k okamžiku rozhodování o návrhu stěžovatelky, kdy již ohledně druhého nepodmíněného trestu odnětí svobody, který jí byl před 1. lednem 2013 uložen (což stěžovatelka ani nepopírá), byla aplikována amnestie podle čl. I odst. 1 a 3 rozhodnutí prezidenta č. 1/2013 Sb. Takový výklad lze považovat za možný a legitimní a nikoliv svévolný. Ústavní stížnost je proto třeba považovat za pouhou polemiku s názorem obecných soudů, která sama o sobě zásadně nikdy nemůže posunout věc do ústavněprávní roviny (srov. sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481; aj.).
8. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelky. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu