ECLI:CZ:US:2013:2.US.2742.12.2
sp. zn. II. ÚS 2742/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti Miloše Hrušky, zastoupeného Mgr. Radkem Vachtlem, advokátem se sídlem Římská 32, Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 25 Co 519/2011-686 ze dne 3. 4. 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usiloval stěžovatel o zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí obecného soudu, jímž mělo dojít k porušení jeho ústavně zaručených práv, garantovaných čl. 1 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), dále práva na soudní ochranu a spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, principu rovnosti účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny a práva na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny.
Z přiloženého spisového materiálu se podává, že u Okresního soudu v Příbrami bylo pod sp. zn. 9 C 45/2006 vedeno řízení k žalobě Andrey Hruškové proti žalovaným JUDr. Petrovi Čápovi a JUDr. Jitce Čápové o zaplacení částky 193 825 Kč. Žalovaní v tomto řízení uplatnili vůči žalobkyni a Miloši Hruškovi - stěžovateli vzájemný návrh ve výši 318 072 Kč, jenž byl ve vztahu ke stěžovateli vyloučen k samostatnému projednání v řízení vedeném pod sp. zn. 9 C 214/2007.
Rozsudkem č. j. 9 C 214/2007-185 ze dne 28. 5. 2009, ve znění opravného usnesení č. j. 9 C 214/2007-201 ze dne 15. 7. 2009, Okresní soud v Příbrami uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobci JUDr. Petrovi Čápovi částku 292 722,18 Kč s příslušenstvím (výrok II.), žalobu JUDr. Jitky Čápové na zaplacení 318 072 Kč, žalobu na zaplacení části příslušenství z částky 292 772,18 Kč a žalobu na zaplacení 25 349,82 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I., II. a III.). Krajský soud v Praze posléze rozsudkem č. j. 25 Co 507/2009-330, 25 Co 508/2009 ze dne 24. 3. 2010 změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že zavázal stěžovatele uhradit žalobci JUDr. Petrovi Čápovi částku 291 761,60 Kč s příslušenstvím a co do částky 26 310,40 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok I.). Odvolání stěžovatele ve vztahu k zamítavým výrokům pod body I., II. odst. 2 a III. rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud odmítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. až VI.).
Shora uvedená rozhodnutí napadl stěžovatel žalobou pro zmatečnost, a to z důvodů uvedených v §229 odst. 1 písm. b), d) a §229 odst. 2 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Okresní soud v Příbrami rozsudkem č. j. 9 C 214/2007-626 ze dne 20. 9. 2011 tuto žalobu zamítl (výrok I.) a uložil stěžovateli povinnost k náhradě nákladů řízení vůči žalobkyni JUDr. Jitce Čápové ve výši 12 348 Kč a ve vztahu k žalobci rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). V odůvodnění soud prvního stupně uvedl, že námitku litispendence i námitku absence návrhu na zahájení řízení uplatnil stěžovatel již v odvolacím řízení před Krajským soudem v Praze, který námitky neshledal důvodnými. Zmatečnostní soud se s jeho závěry ztotožnil.
K odvolání stěžovatele rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil Krajský soud v Praze napadeným usnesením (v ústavní stížnosti nesprávně označeno jako rozsudek) č. j. 25 Co 519/2011-686 ze dne 3. 4. 2012 a současně uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 12 616 Kč (výrok II.) a ve vztahu k žalobci rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
V předložené ústavní stížnosti stěžovatel uplatnil především námitky týkající se rozhodování obecných soudů o žalobě JUDr. Petra Čápa a JUDr. Jitky Čápové. Stěžovatel v této souvislosti namítal porušení svého práva na zákonného soudce, k němuž mělo dojít v řízení pod sp. zn. 9 C 214/2007, které bylo nesprávně vedeno u Okresního soudu v Příbrami, přestože místně příslušným soudem stěžovatele je Okresní soud v Kladně. Do jeho práv mělo být zasaženo i v důsledku vedení souběžného řízení o tomtéž nároku, a to pod sp. zn. 9 C 45/2006 a sp. zn. 9 C 214/2007. Co se týče řízení o žalobě pro zmatečnost, stěžovatel obecným soudům vytkl absenci reakce k jeho tvrzení o zmatečnosti rozsudku nalézacího soudu, jehož odůvodnění se opíralo o neexistující, ve spise neevidované procesní dokumenty. Konkrétně se jednalo o údajné návrhy účastníků řízení a rozhodnutí soudu ve věci zpětvzetí žaloby ze strany žalobkyně a změny původně solidárně uplatněného nároku žalobců na dva samostatné nároky, ke které dle stěžovatele ve skutečnosti nedošlo. Krajský soud v Praze dále pochybil v případě rozhodnutí o nákladech řízení, přiznal-li ve výroku II. napadeného usnesení žalobkyni nárok na náhradu za právní zastupování žalobcem, přestože v řízení trvala solidárnost obou žalobců, jež takový nárok vylučovala.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s přiloženým spisovým materiálem z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, pročež dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Již samotné důvody návrhu, jimiž stěžovatel podložil svá tvrzení o porušení ústavně zaručených práv, nevyvolávají pochybnosti o tom, že jimi usiluje o přehodnocení věcné správnosti či legality napadeného rozhodnutí způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Posuzovaná ústavní stížnost tak představuje jen pokračující polemiku se závěry obecných soudů, vedenou v rovině práva podústavního, v níž stěžovatel setrvává v argumentaci, kterou uplatňoval již v dřívějších stadiích řízení, a - nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu.
Za daných okolností pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit toliko na sdělení, že v rozhodovací činnosti Krajského soudu v Praze, potažmo nalézacího soudu, v řízení o žalobě pro zmatečnost kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje. Jak bylo ověřeno, obecné soudy svá rozhodnutí řádným, vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem odůvodnily. Ústavní stížností konfrontované právní závěry soudů jsou pak výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti.
Aniž by se k věci duplicitně vyjadřoval, Ústavní soud odkazuje na jednotlivá rozhodnutí obecných soudů, která byla zmíněna v narativní části tohoto usnesení a která obsahují podrobný rozbor případu, včetně reakce obecných soudů na stěžovatelovy jednotlivé námitky stran existence překážky litispendence, rei iudicatae, zmatečnosti postupu soudu prvního stupně v původním řízení či nároku žalobkyně na úhradu nákladů řízení v řízení o žalobě pro zmatečnost. Nelze též pominout, že obdobnými námitkami stěžovatele se Ústavní soud zabýval v rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 1605/10 ze dne 21. 6. 2010, podrobujíc přezkumu rozsudek Krajského soudu v Praze č. j. 25 Co 507/2009-330, 25 Co 508/2009 ze dne 24. 3. 2010, přičemž porušení ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal.
Za nepřípustnou je třeba, s ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti, považovat námitku stěžovatele stran nerespektování práva na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny, neboť stěžovatel ji v průběhu předchozího řízení neuplatnil. Nad rámec odůvodnění možno dodat, že je i nedůvodná. Ustanovení §105 o. s. ř. určuje, do kdy je soud oprávněn z vlastní iniciativy či k námitce účastníka zkoumat místní příslušnost. Dle citovaného ustanovení místní příslušnost zkoumá soud před tím, než začne jednat o věci samé. Rozhodl-li soud o věci samé bez jednání, zkoumá místní příslušnost jen před vydáním rozhodnutí; to neplatí, jde-li o platební rozkaz, elektronický platební rozkaz nebo evropský platební rozkaz. Později ji zkoumá jen k námitce účastníka, je-li uplatněna při prvním úkonu, který účastníku přísluší.
Zatímco k nedostatku věcné příslušnosti je soud povinen přihlížet kdykoliv za řízení, zkoumání místní příslušnosti se soustřeďuje pouze na začátek řízení. Z judikatury (např. sp. zn. 23 Cdo 937/2009 ze dne 30. 4. 2009, dostupné na http://nsoud.cz) vyplývá, že "byla-li podána žaloba u místně nepříslušného soudu a začal-li tento soud jednat o věci samé nebo rozhodl-li ve věci samé bez jednání (vyjma vydání platebního rozkazu), takže již nemůže vyslovit svou místní nepříslušnost z vlastní iniciativy, a promeškal-li též účastník příležitost iniciovat rozhodnutí soudu o jeho místní příslušnosti, neboť neuplatnil námitku nedostatku místní příslušnosti při prvním úkonu, který mu příslušel (tedy také v případě, že ji uplatnil, ale opožděně), pak tu již není k dispozici procesní postup, jímž by bylo možno změnit stav, že řízení bylo zahájeno u místně nepříslušného soudu; místní příslušnost již za žádných okolností zkoumat nelze a nedostatek místní příslušnosti procesního soudu je tak v důsledku koncentrace řízení zakotvené v ustanovení §105 odst. 1 o. s. ř. zhojen."
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud, neshledávajíc, že by v předmětné věci došlo k zásahu do práva na spravedlivý proces nebo jiných ústavně zaručených práv stěžovatele, ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. srpna 2013
Dagmar Lastovecká , v. r.
předsedkyně senátu