ECLI:CZ:US:2013:2.US.2754.12.2
sp. zn. II. ÚS 2754/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem se sídlem Na střelnici 1212/39, 779 00 Olomouc, proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 21. 2. 2012 č. j. 1 T 124/2011- 339, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 4. 2012 sp. zn. 8 To 135/2012 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2012 č. j. 3 Tdo 927/2012-19, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností dle §72 odst. 1 písm. b) a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), usiluje stěžovatel o zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. V jejich postupu spatřuje porušení ust. §2 odst. 5 zák. č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále též jen "trestní řád"), ust, §43 a §44 zák. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále též jen "trestní zákoník"), čímž mělo dojít k dotčení základních práv stěžovatele, vyplývajících z čl. 90 a 95 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ochranu základních práv a svobod smí Ústavní soud poskytovat toliko v mezích pravomocí, které jsou mu právním řádem svěřeny. Proto musí každá ústavní stížnost splňovat právním řádem předepsaný soubor formálních procesních podmínek k tomu, aby byla meritorně projednatelná. Ústavní soud se proto podanou ústavní stížností zabýval nejprve z hlediska splnění těchto podmínek, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a dospěl k závěru, že jejímu přezkumu žádná formální překážka nebrání.
Ústavní soud studiem spisového materiálu zjistil následující:
Prvým napadeným rozhodnutím Okresní soud v Prostějově rozhodl tak, že stěžovatel uznal vinným přečinem pojistného podvodu dle ust. §210 odst. 2, 4 trestního zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství dle ust. §23 trestního zákoníku a uložil mu dle ust. §173 odst. 1 a §43 odst. 1 trestního zákoníku souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v délce trvání šesti let a šesti měsíců a pro výkon tohoto trestu jej dle ust. §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Zároveň Okresní soud v Prostějově dle ust. §43 odst. 2 trestního zákoníku zrušil předchozí rozhodnutí jiných soudů v trestních věcech, která z důvodu uložení souhrnného trestu pozbyla významu či podkladu. Rovněž Okresní soud v Prostějově uložil stěžovateli dle ust. §228 odst. 1 trestního řádu povinnost zaplatit poškozené České pojišťovně, a.s., společně a nerozdílně s dalšími spoluobviněnými částku 38 793 Kč.
Skutek stěžovatele, pro nějž byl tímto rozsudkem shledán vinným přečinem pojistného podvodu, spočíval v tom, že převedl na spolupachatelku R. Z. své osobní motorové vozidlo tovární značky Renault Espace; vozidlo však kromě krátkého období, v němž se fakticky nacházelo v moci spoluobviněných R. Z. a M. Z. z toho důvodu, aby v místě jejich bydliště bylo navozeno zdání, že s vozidlem je vše v pořádku, dále užíval sám s tím, že R. a M. Z. oznámili Policii ČR odcizení vozidla, za což byla Českou pojišťovnou, a.s., na pojistném plnění R. a M. Z. vyplacena částka 174 614 Kč, kterou měli předat stěžovateli, který celou akci zosnoval v úmyslu podvodně vylákat neoprávněné pojistné plnění. K předání finanční částky z pojistky vozidla stěžovali již nedošlo, neboť tento byl v rozhodné době v jiné trestní věci vzat do vazby.
Stěžovatel brojil proti v záhlaví prvnímu uvedenému rozhodnutí odvoláním. V pořadí druhým napadeným rozhodnutím Krajský soud v Brně odvolání stěžovatele zamítl. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud v pořadí třetím napadeným rozhodnutím odmítl.
Stěžovatel vymezuje proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím následující námitky:
Jeho vina je dovozována pouze ze svědeckých výpovědí spoluobžalovaných M. a R. Z. Žádný jiný důkaz o vině stěžovatele nesvědčil. Z. rovněž obdrželi celé pojistné plnění. Jejich svědecké výpovědi trpí navíc rozpory, na které stěžovatel poukazoval již dříve, navíc M. Z. je v psychologické péči pro obsedantně nutkavou poruchu a nevyrovnanou osobnost, což se na jeho výpovědi rovněž mohlo podepsat.
Soud prvého stupně vyhodnotily všechny rozpory vždy v neprospěch stěžovatele, zatěžuje tak své rozhodnutí porušením zásady in dubio pro reo. Soud prvého stupně navíc své rozhodnutí dostatečně přesvědčivě neodůvodnil, kdy na dostatečné odůvodnění v případě stěžovatele, jenž pociťoval výsledek dokazování jako jsoucí v rovině tvrzení proti tvrzení, je třeba klást zvýšené nároky.
K nalezení předmětného vozidla došlo při domovní prohlídce u stěžovatele v rámci zcela odlišného trestního řízení. Dle názoru stěžovatele šlo o domovní prohlídku účelovou. Měla ji údajně vyvolat jeho tehdejší družka proto, aby se jej zbavila. Stěžovatel upozorňuje, že v rámci této prohlídky nebylo nalezeno nic, pro co byla původně konána. Až po provedení této domovní prohlídky policie kontaktovala manžele Z., kteří se doznali ke své účasti na přečinu pojistného podvodu, kdy stěžovatel nabízí i takové vysvětlení tohoto doznání, že šlo o účelové jednání, mající za cíl dosáhnout pro ně výhody trestněprocesních odklonů, čehož i dosáhli, neboť trestní řízení proti nim bylo podmíněně zastaveno. Stěžovatel pak dochází k závěru, že obecné soudy podstatným způsobem zohlednily jeho trestní minulost, a proto jej od počátku považovaly bezdůvodně za nedůvěryhodného.
Obecné soudy nesprávně aplikovaly podmínky pro uložení souhrnného trestu tím, že podmínily zvažování upuštění od uložení souhrnného trestu doznáním. Dle stěžovatelova mínění tím však nedoznání se přičetly k jeho tíži, kdy doznání je sice polehčující okolností, nicméně jeho absence naproti tomu k tíži toho, proti komu se trestní řízení vede, jít nesmí.
Stěžovatel se cítí být poškozen na svých základních právech i tím, že mu byl uložen souhrnný trest. Proti stěžovateli byla paralelně vedena dvě trestní řízení - první vyústilo v jeho podání této ústavní stížnosti, ve druhém mu byla kladena za vinu trestná činnost zejména násilného charakteru (trestné činy týraní osoby žijící ve společném obydlí, loupeže, porušování domovní svobody, nebezpečného vyhrožování a výtržnictví), jichž se měl stěžovatel dopustit zejména na své družce. Ačkoliv stěžovatel navrhoval spojení obou věcí, nebylo mu vyhověno. Má však za to, že v případě spojení obou věcí by mu byl uložen nižší trest.
Soudy obecné, zejména soud prvého stupně, pochybily, když byly vedenou úvahou, jaký trest by s přihlédnutím ke všem okolnostem byl uložen stěžovateli, kdyby mu tento byl vyměřen v samostatném řízení, neboť dle stěžovatelova přesvědčení jejich úvahy měly být vedeny tím, jaký trest by mu byl uložen, kdyby obě řízení byla spojena.
Krajský soud v Brně v předchozím trestním řízení, vedeném proti stěžovateli, vyslovil názor, že otázku trestu je nutno posuzovat komplexně. Tomu lépe dle stěžovatelova mínění vyhovuje spojování věcí v jediné řízení. K tomu stěžovatel podotýká, že je reálně ohrožen tím, že mu bude nařízen výkon zbytku trestu odnětí svobody v původní délce třinácti let, z něhož byl podmíněně propuštěn a v současnosti se nachází ve zkušební době.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud však v projednávaném případě neshledal.
Výtky stěžovatele lze rozdělit do dvou skupin. Ad I.- III. brojí proti průběhu a výsledku dokazování, ad IV.- VII. pak proti ukládanému trestu. Nejprve se tak Ústavní soud považuje za důležité vyjádřit k první skupině námitek.
Ústavní soud opakuje, že k hlavním zásadám trestního řízení patří zásada volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 trestního řádu), dle níž orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Tato zásada však není a být nesmí projevem libovůle, resp. svévole orgánů činných v trestním řízení. Je nezbytné ji strukturovat do konkrétních komponentů a kritérií. Jedním z nich, patřícím ke klíčovým, je transparentnost rozhodování, čili nutnost důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Uvedený požadavek zákonodárce vtělil do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku (§125 trestního řádu). Uvedené ustanovení §125 trestního řádu nároky na odůvodnění zvýrazňuje zejména pro případy, kdy si provedené důkazy vzájemně odporují. V situaci "tvrzení proti tvrzení" je potřebné na soud, a to jak z pohledu jednoduchého práva, tak i práva ústavního (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 36 Listiny) klást zvýšené požadavky, a to v souvislosti s vyvozením závěrů o tom, které skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů. Výpověď obviněného, resp. svědka, se skládá s řetězce tvrzení, jež mohou obsáhnout skutkový děj od přípravy přes provedení a dokonání trestného činu až po okolnosti následující po jeho spáchání. Součástí induktivní metody postupu orgánů činných v trestním řízení je ověřením věrohodnosti a nezaujatosti vypovídající osoby a ověřením té části tvrzení, které lze testovat dalším dokazováním, myšlenkově dospět k důvodnosti přesvědčení i o pravdivosti zbývajících částí, resp. celé výpovědi. K tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 464/99, publ. jako N 109/19 SbNU 63, či nález ze dne 31. 1. 2002 sp. zn. III. ÚS 532/01, publ. jako N 10/25 SbNU 69, či nález Ústavního soudu České republiky ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 455/05, publ. jako N 210/39 SbNU 239.
V projednávané věci Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy postupovaly výše nastíněným žádoucím způsobem. Soud prvého stupně přesvědčivě a ve věci přiměřeném rozsahu vyložil úvahy, jimiž byl při rozhodování veden. Přitom výběr a hodnocení důkazů, jakož i z toho plynoucí závěry se nachází zcela v ústavním rámci, obepínajícím rozhodování o vině a trestu v demokratickém právním státě, v němž zájem na ochraně práv pachatelů trestných činů, vyvážený zájmem na ochraně práv osob, zasažených trestnou činností, jakož i zájmem každého na ochraně před justičními omyly a bezdůvodným trestním stíháním, mají svůj nezastupitelný význam.
Obecné soudy se pečlivě vyrovnaly s objemem dostupných důkazních prostředků a zcela dostatečně ozřejmily, k jakým skutkovým zjištěním na jejich základě dospěly. Ačkoliv výpověď spoluobviněných M. a R. Z. hrály při tvorbě závěrů soudu prvého stupně stěžejní roli, nelze na tomto spatřovat pro zasvěcenost spoluobviněných ve věci nic zvláštního vzhledem k tomu, že se soud podrobně vypořádal s věrohodností svědků. Touto otázkou se začal soud prvého stupně zabývat, jakmile dospěl k závěru, že závěr o účasti stěžovatele na trestné činnosti nelze přímo prokázat jinak. Lze připustit, že samotný fakt, že M. a R. Z. celou věc jako první ohlásili dobrovolně na Policii ČR, po celou dobu řízení spolupracovali a dohodli se s poškozenou na náhradě škody, ještě neznamená, že musí nutně jít o věrohodné tvrzení, nicméně soud prvého stupně eventuální pochyby vyvrátil na základě dalšího zkoumání. Z lékařské zprávy lékařky, u níž se léčil M. Z. pro psychické poruchy, dospěl soud prvého stupně k logicky správnému závěru o jeho věrohodnosti ve vztahu k projednávané věci. I další tvrzení stěžovatele a na jejich podporu označené důkazy, jimiž se snažil věrohodnost M. Z. zpochybnit, byla před soudem prvého stupně vyvrácena. Tvrdí-li stěžovatel, že z žádného jiného důkazu jeho vina nevyplývá, pak je toto tvrzení irelevantní, neboť jde o důkaz postačující, jehož pravdivost byla spolehlivě prokázána, a který zapadá do řetězce dalších důkazů, potvrzujících skutkovou verzi, jíž soud prvého stupně vzal za skutkový stav.
S tvrzením, že soud prvého stupně vyhodnotil každý jednotlivý důkaz v rozporu se zásadou in dubio pro reo v jeho neprospěch, se Ústavní soud nemůže ztotožnit. Vyvodil-li soud prvého stupně skutkový stav ze skutkové verze, podložené relevantními důkazy, o jejichž pravdivosti neměl pochyb, nedopustil se prolomení zásady in dubio pro reo.
Stěžovatel ani sám nenamítá, že by předmětný důkaz měl být získán nezákonným způsobem a k tomuto závěru nedospěl ani Ústavní soud. Fakt, že byl zajištěn v souvislosti s jiným trestním řízením, mu na autenticitě neubírá. Vzhledem k chování Z. po celý průběh trestního řízení, jakož i absenci jakýchkoliv dalších skutečností, objektivně způsobilých založit pochybnost v tomto směru, nelze vytknout obecným soudům, že neshledaly žádné spolčení mezi Z. a bývalou družkou stěžovatele, ev. dalšími osobami, jehož účelem by mělo být stěžovatelovo křivé obvinění v projednávané věci.
Námitky dále směřují proti uloženému trestu. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že mu byl uložen trest souhrnný, kdy má za to, že mělo být o celé jeho potenciální trestné činnosti vedeno jediné trestní řízení a uložen tak eventuelně trest úhrnný. Dále nesouhlasí s výší uloženého trestu. Ústavní soud v obecné rovině připomíná, že jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále pouze za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky. Totiž i zákonem předvídané omezení základních práv je třeba interpretovat ústavně konformním způsobem, tj. mimo jiné tak, aby jejich aplikace obstála v testu proporcionality. K tomu např. viz nález Ústavního soudu České republiky ze dne 31. 5. 2005 sp. zn. I. ÚS 554/04, publ. jako N 67/36 SbNU 707.
Výtka stěžovatele není případná. Je pravdou, že aplikace ust. §44 trestního zákoníku, která je dána volné úvaze soudu pro plastičtější zohlednění jedinečných aspektů případu, nesmí být svévolná. V případě stěžovatele soud prvého stupně však nezaložil své rozhodnutí izolovaně na tom, že se stěžovatel nedoznal, nýbrž vzhledem k ostatním okolnostem (trestní minulost stěžovatele, charakter sbíhající se trestné činnosti atd.) naznal, že v případě stěžovatele nelze mít za to, že předchozí uložený trest je dostatečný. Tomuto postupu Ústavní soud přisvědčuje, neboť podle stěžovatelem předloženého náhledu na institut upuštění od uložení souhrnného trestu by paradoxně došlo k situaci, kdy by pachateli bez dalšího stačilo obdržet dostatečně vysoký trest k tomu, aby jím následně spáchaná trestná činnost zůstávala nepotrestána, což zcela jistě zákonodárce úpravou souhrnných trestů nezamýšlel.
Konstrukce úhrnného a souhrnného trestu v českém trestním právu, jak v odůvodnění napadených rozhodnutí uvádí i obecné soudy, spočívá především v tom, aby nevznikaly bezdůvodné rozdíly mezi pachatelem, jemuž bude uložen trest souhrnný, oproti pachateli, kterému byl uložen trest úhrnný, a opačně. Ostatně i ust. §43 odst. 2 trestního zákoníku, normující trest souhrnný, odkazuje co do zásad ukládání na ust. §43 odst. 1 trestního zákoníku, upravující trest úhrnný. Postup obecných soudů je v tomto ohledu zcela v souladu s ústavním pořádkem a toto bylo stěžovateli obecnými soudy i podrobným způsobem vysvětleno v odůvodněních (zejména Nejvyššího soudu).
Nelze přisvědčit stěžovateli, že by soud prvého stupně zatížil své rozhodnutí vadou, jíž nezhojily ani soudy v opravných řízeních, protože poměřoval výměru trestu, o níž navýšil stěžovateli trest dříve uložený, výměrou, jež by mu patrně byla uložena, šlo-li by o trest samostatný, ačkoliv ji měl poměřovat výměrou, jež by mu patrně byla uložena, šlo-li by o trest úhrnný. Jak vyplývá z odůvodnění, uvedl paralelu s trestem samostatným soud prvého stupně jen pro ilustraci, když dále rozvedl důvody, které jej vedly k uložení trestu odnětí svobody v konkrétní délce šesti let a šesti měsíců nepodmíněně (např. absence polehčujících okolností na straně stěžovatele, spáchání trestného činu ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu za jinou trestnou činnost, výše vylákané částky atd.). Ani v tomto ohledu neshledává Ústavní soud v řízení před obecnými soudy žádných vad.
Tato námitka stěžovatele není důvodná, neboť soud prvého stupně, jak vyplývá z výše řečeného, zvážil druh i výměru ukládaného trestu s přihlédnutím ke všem relevantním okolnostem.
Obecné soudy tak v případě stěžovatele při svém postupu vyhověly nárokům, které na ně ukládá ústavní pořádek České republiky. Svá rozhodnutí dostatečně zdůvodnily, jejich výroky se opíraly o dokazování, provedené v odpovídajícím rozsahu a prověřeném co do věrohodnosti a pravdivosti v potřebné míře, a vyplývaly z něj dle všech pravidel logiky. Trest, který byl stěžovateli uložen, je s přihlédnutím ke všem okolnostem přiměřený a proces jeho ukládání neodporoval zásadám, stanoveným pro tuto výseč trestního řízení.
Ústavnímu soudu tedy s ohledem na výše uvedené nezbývá než uzavřít, že neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, proto projednávanou ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 24. dubna 2013
Jiří Nykodý m, v. r.
předseda senátu