ECLI:CZ:US:2013:2.US.2762.13.1
sp. zn. II. ÚS 2762/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce Stanislava Balíka a soudce Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti M. S. a M. S., zastoupených Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Spálená 14, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 389/2013 ze dne 24. 4. 2013, usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 7 To 231/2012 ze dne 16. 8. 2012 a rozsudku Okresního soudu ve Znojmě sp. zn. 17 T 74/2009 ze dne 14. 11. 2011 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti dle §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít především k porušení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem okresního soudu byli stěžovatelé uznáni vinnými návodem podle §10 odst. 1 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, v rozhodném znění (dále též "tr. zák.") k trestnému činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. na částečně pozměněném skutkovém základě oproti svému předcházejícímu rozsudku ve věci, který byl k dovolání stěžovatelů zrušen usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 982/2010 ze dne 29. 6. 2011, jehož se měli dopustit jako jednatelé obchodní společnosti JAPTEK, s. r. o., a to jednáním obsáhle popsaným ve skutkové větě rozhodnutí okresního soudu. Proti tomuto rozsudku podali stěžovatelé odvolání, které Krajský soud v Brně výše citovaným usnesením dle §256 trestního řádu (dále též "tr. ř.") zamítl. Stěžovatelé následně napadli usnesení odvolacího soudu dovoláním, které Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením odmítl dle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatelé ústavní stížností, ve které namítají, že okresní soud se řídil závaznými pokyny Nejvyššího soudu dané mu v jeho rušícím usnesení toliko formálně, a nikoli v meritu věci. Poukazují na to, že nalézací soud sice vyslechl oba stěžovatele i Miroslava Berana, avšak tyto výslechy nepřinesly žádná nová skutková zjištění oproti zjištěním učiněným již před vyhlášením rozsudku dne 1. 10. 2009. Z výpovědi svědka Miroslava Berana dle názoru stěžovatelů především nelze zjistit, kdo ho měl navést, co mu bylo řečeno a kdy a kde se tak mělo stát. Ve své výpovědi před soudem dne 14. 11. 2011 k dotazu, zda po 1. 10. 2007 mezi ním a obviněným M. S. probíhaly nějaké další kontakty, prý uvedl, že tyto byly velmi zřídkavé a proběhly telefonicky. V této souvislosti stěžovatelé vyzdvihli, že co bylo jejich podstatou, svědek již nevěděl, přičemž tato výpověď zjevně nekoresponduje se zněním obžaloby, která byla proti stěžovatelům vznesena. Z žádných důkazů provedených v rámci hlavního líčení dle jejich mínění nelze dovodit, že by k čemukoliv Miroslava Berana naváděli. Stěžovatelé dále tvrdí, že proti nim bylo nezákonným způsobem zahájeno trestní stíhání. Usnesení o zahájení trestního stíhání prý neformulovalo skutek tak, aby byl nezaměnitelný a zároveň, aby obsahoval veškeré znaky trestného činu. Stěžovatelé mají za to, že popis skutku tak, jak je uveden v usnesení o sdělení obvinění, obžalobě a rozsudku nezakládá odpovědnost jejich osob za trestný čin podvodu, když v popisu skutku absentuje jakékoliv vyjádření subjektivní stránky jednání a znak škody. Stěžovatelé mají za to, že jim nebylo řádně sděleno obvinění ve smyslu §160 tr. ř., neboť popis skutku neobsahuje znaky skutkové podstaty trestného činu. Tyto své závěry stěžovatelé v ústavní stížnosti podrobně rozvedli. Závěrem navrhli, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelů i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry; nesouhlas stěžovatelů s tímto hodnocením, který vyjádřili v ústavní stížnosti, přitom bez dalšího nečiní ústavní stížnost důvodnou.
Ústavní soud je nucen konstatovat, že ústavní stížnost je toliko opakováním argumentů, které stěžovatelé již uplatnili v řízení před obecnými soudy a s nimiž se tyto soudy již ústavně konformním způsobem vypořádaly. Pokud jde o námitku stěžovatelů, že okresní soud splnil pokyny uložené mu Nejvyšším soudem toliko formálně, aniž by došlo ke změně v náhledu na skutková zjištění, je třeba poznamenat, že touto námitkou se zabýval jak soud odvolací, tak i soud dovolací. Nejvyšší soud pak v napadeném usnesení zřetelně vyložil, v čem došlo k posunu ve skutkovém základu celého případu, jakož i v čem je třeba na jeho podkladě spatřovat u stěžovatelů návod k trestnému činu podvodu (srov. str. 8 - 10 napadeného usnesení dovolacího soudu); současně tím ozřejmil, proč neakceptoval dovolací námitku stěžovatelů o jimi tvrzeném extrémním excesu nalézacího soudu v rámci hodnocení důkazů. Stěžovatelé nadto v ústavní stížnosti podrobně, leč ne zcela srozumitelně a přehledně, citují jednotlivé svědecké výpovědi a podrobují je vlastní interpretaci, která ve svém souhrnu má ústit v závěr o jejich nevině. Ústavní soud na tomto místě připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů, a proto sám není oprávněn hodnotit skutkové okolnosti a z nich učiněná skutková zjištění, jelikož takové hodnocení přísluší toliko jim, když jen obecný soud je oprávněn rozhodovat o vině a trestu za trestné činy (čl. 90 Ústavy České republiky i čl. 40 odst. 1 Listiny). Přezkumu takových výhrad se v ústavním soudnictví již nelze úspěšně domáhat.
Pokud jde o námitky směřující proti usnesení o zahájení trestního stíhání, resp. způsobu, jakým bylo obvinění formulováno, Ústavní soud se jimi zabývat nemůže s ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti, její formální i materiální dimenze, jelikož stěžovatelé nedoložili vyčerpání všech procesních prostředků, které jim právní řád k ochraně jejich (základních) práv poskytuje, jak má na mysli ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Předně je třeba poznamenat, že stěžovatelé byli v usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 15. 1. 2009 vydaného na základě §160 odst. 1 tr. ř. poučeni o tom, že proti tomuto rozhodnutí lze podat stížnost ve lhůtě tří dnů od doručení usnesení, a to u nadepsaného policejního orgánu, s tím, že stížnost nemá odkladný účinek. Stěžovatelé však nedoložili, že by tohoto opravného prostředku využili, zejména pak případné rozhodnutí o jeho vyřízení včas nenapadli ústavní stížností. Na tomto místě je třeba zdůraznit, že usnesení policejního orgánu, kterým se ve smyslu §160 odst. 1 trestního řádu zahajuje trestní stíhání, představuje relativně samostatnou část trestního procesu, v němž již dále nejsou případné vady tohoto rozhodnutí, s výjimkou vad bezprostředně souvisejících s vlastní zákonností trestního stíhání, zkoumány; k nápravě možných vad tohoto rozhodnutí, zejména v případě jeho nedostatečného odůvodnění, dostatečného nevymezení jednání, které je kladeno obviněnému za vinu, proto slouží stížnost dle §141 a násl. tr. ř. Rozhodování o stížnosti přísluší v tomto případě státnímu zástupci (srov. §146 odst. 2 písm. a/ tr. ř.), proti jehož rozhodnutí lze podat ústavní stížnost - byť limitovanou zdrženlivostí Ústavního soudu v možnosti jeho ingerence do přípravného řízení, deklarovanou jím v dosavadní judikatuře; ani trestní řád, ani jiný právní předpis totiž opravné prostředky proti rozhodnutí stížnostního orgánu, které by obviněný před podáním ústavní stížnosti byl nucen vyčerpat, nepředvídá (srov. kupř. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 554/03 ze dne 5. 2. 2004 /U 4/32 SbNU 467/). Z těchto důvodů nemohl k takto uplatněným námitkám stěžovatelů Ústavní soud přihlédnout.
Za daných okolností tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 6. listopadu 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu