ECLI:CZ:US:2013:2.US.2769.13.1
sp. zn. II. ÚS 2769/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Marie Kostrůnkové, zastoupené JUDr. Václavem Plachým, advokátem, se sídlem v Praze, směřující proti usnesení Okresního soudu v Táboře ze dne 13. 6. 2013, č. j. 4 Nc 5730/2009-240, a exekučním příkazům soudního exekutora Mgr. Jaroslava Homoly, Exekutorský úřad Brno město, se sídlem Hlinky 41/104, Brno, ze dne 6. 12. 2012, č. j. 030 EX 158/10-397, a ze dne 13. 2. 2013, č. j. 030 EX 158/10-402, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka v zákonné lhůtě podala ústavní stížnost, kterou brojí proti výše uvedeným rozhodnutím. Má za to, že jimi byla porušena její základní práva, konkrétně právo na spravedlnost, zakotvené ve čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a ve čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva").
Zásah stěžovatelka spatřuje ve způsobu vyčíslení nákladů exekuce, které podle jejího názoru nejsou v souladu s ustanovením §13 vyhlášky o odměně a náhradách soudního exekutora. I když v pozdějším exekučním příkazu jsou náklady podrobněji rozvedeny, nebyly zejména hotové výdaje a náklady oprávněné řádně specifikovány. Neměla možnost kontrolovat provedení úkonů oprávněnou stranou, protože žádná její podání nebyla stěžovatelce doručena. Pokud jde o hotové výdaje, je do přiznaných nákladů zahrnuto poštovné za zásilky rozeslané soudům po celé republice s dotazem, které klienty stěžovatelka u těchto soudů zastupuje, a na základě kladných odpovědí byly vydávány exekuční příkazy proti jejím klientům, aby za ni hradili její dluh, což považuje za postup, který je v rozporu s ustanovením §33 a 34 exekučního řádu. Zpochybňuje i další výdaje, které jsou v ústavní stížnosti popsány a které považuje za zbytečné. Odůvodnění napadeného usnesení Okresního soudu v Táboře považuje za nepřesvědčivé a právě v tom spatřuje porušení práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud předesílá, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v §43 odst. 2 písm. a) návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva, neboť jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako obecné soudy v odvolacím, případně dovolacím řízení a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Ústavní stížnost v podstatě představuje pouze a jen pokračující polemiku se závěry obecného soudu, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatelka - nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí dalšímu instančnímu přezkumu. Jak Ústavní soud již vícekrát zdůraznil, "věcná správnost" není sama o sobě kritériem ústavněprávního přezkumu.
Aniž by se uchýlil k hodnocení podústavní správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že - oproti názoru stěžovatelky - v napadených rozhodnutích kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje, čímž své možnosti má za vyčerpané. Okresní soud v Táboře - způsobem, jemuž nelze vytýkat nedostatek ústavní konformity - vydané rozhodnutí adekvátně odůvodnil, vypořádal se se všemi námitkami stěžovatelky, které jsou nyní v ústavní stížnosti opakovány, toto odůvodnění je racionální a srozumitelné (lze je zastávat), a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v občanskoprávním řízení, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Pokud jde o exekuční příkazy, nejde o konečná rozhodnutí, přičemž s ohledem na stanovisko Ústavního soudu k rozhodnutí Okresního soudu v Táboře, které konečným rozhodnutím v meritu napadeném ústavní stížností bylo, nebyl prostor se obsahem těchto rozhodnutí - příkazů k úhradě nákladů exekuce - zabývat.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu