ECLI:CZ:US:2013:2.US.2775.13.2
sp. zn. II. ÚS 2775/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce Stanislava Balíka a soudkyně Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti T. S., zastoupeného JUDr. Miroslavem Kříženeckým, advokátem se sídlem Na Sadech 2033/21, 370 01 České Budějovice, proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 9 To 156/2013 ze dne 15. 5. 2013 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 50 T 51/2011 ze dne 21. 11. 2012 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti dle §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít především k porušení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným usnesením rozhodl Obvodní soud pro Prahu 9 o návrhu stěžovatele na povolení obnovy řízení v trestní věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. 50 T 51/2011 tak, že jej podle §283 písm. d) trestního řádu (dále též "tr. ř.") zamítl, když neshledal důvody obnovy podle §278 tr. ř. Proti tomuto rozhodnutí stěžovatel následně podal stížnost, kterou městský soud výše citovaným usnesením dle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, ve které namítá, že nebyly dodrženy zásady spravedlivého procesu v každé fázi řízení, a to především zásada ústnosti a bezprostřednosti. Ani Obvodní soud pro Prahu 9, ani Městský soud v Praze dle přesvědčení stěžovatele nepovažovaly za potřebné zásadu ústnosti dodržet, přičemž Obvodní soud pro Prahu 9 prý nedbal na tuto zásadu přesto, že "měl určitou zkušenost při svém rozhodování, kdy musel sám rozhodnout o zproštění ve věcech, které obžaloba a přípravné řízení považovala za dostatečně prokázané". Závěrem stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
Ústavní soud dále pokládá za nutné poznamenat, že s odkazem na ustanovení čl. 87 Ústavy je oprávněn rozhodovat výhradně ve věcech v tomto článku uvedených, přičemž samotná otázka povolení obnovy řízení nespadá do žádné z jemu svěřených pravomocí, a proto ani nemůže sám hodnotit, zda přijetí či odmítnutí stěžovatelem předestřených nových důkazů je či není způsobilé založit obnovu trestního procesu; tím by neodůvodněně zasáhl do pravomoci svěřené zákonem obecným soudům.
Jedinou námitku, kterou stěžovatel v ústavní stížnosti proti rozhodnutím obecných soudů vznesl, byť ani tu zcela jednoznačně nekonkretizoval, představuje jeho tvrzení o porušení zásad ústnosti a bezprostřednosti jako komponent práva na spravedlivý proces. Již z odůvodnění soudu prvé stolice je ovšem patrné, že soud konal veřejné zasedání, v jehož průběhu stěžovatel "podal rozsáhlé vyjádření, kde opakovaně poukázal na skutečnosti, které se staly poté, co byl pravomocně odsouzen", přičemž odůvodnění napadeného usnesení obvodního soudu pokračuje líčením obsahu tohoto vyjádření (srov. str. 2 prvoinstančního usnesení). Spatřuje-li snad stěžovatel ústavněprávní deficit rozhodnutí obvodního soudu v tom, že nevyslechnutím svědka Miloslava Ibla se nalézací soud zbavil možnosti podrobnějšího vysvětlení důvodů vypovídajících ve prospěch povolení obnovy trestního procesu, je třeba konstatovat, jak uvádí obvodní soud v odůvodnění svého rozhodnutí, že tento svědek byl k veřejnému zasedání předvolán, avšak nereagoval na žádné předvolání, a to jak e-mailové, poštovní, ale ani telefonické, když telefonní číslo, které je v jeho dopisu uvedeno, je opakovaně nedostupné, e-mailová schránka plná a v místě bydliště se nevyskytuje, resp. není znám. Pakliže soud od výslechu svědka za těchto okolností upustil, nepostupoval ústavně nekonformním způsobem, poněvadž v této otázce své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnil.
Na závěr Ústavní soud podotýká, že nepřihlížel k stěžovatelem vypracovanému vlastnímu náhledu týkajícímu se celé jeho kauzy, neboť jednak nejde o kvalifikované podání učiněné právním zástupcem stěžovatele, jednak v něm stěžovatel líčí okolnosti svého případu, které s nyní projednávanou věcí, tedy otázkou, zda obecné soudy postupovaly v řízení o návrhu na povolení obnovy jeho trestního procesu ústavně konformním způsobem, vůbec nesouvisí a Ústavní soud, jak již uvedl výše, ani není oprávněn sám podrobit taková skutková tvrzení vlastnímu přezkumu.
Za daných okolností tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 6. listopadu 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu