ECLI:CZ:US:2013:2.US.2788.12.1
sp. zn. II. ÚS 2788/12
Usnesení
Ústavní soud v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Jaroslava Fenyka rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti Fondu ohrožených dětí, občanského sdružení, se sídlem Na Poříčí 6, 110 00 Praha 1, zastoupených Mgr. Alešem Smetankou, advokátem advokátní kanceláře Kocián Šolc Balaštík, advokátní kancelář, s. r. o., se sídlem Praha 1, Jungmannova 745/24, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2012, č. j. 3 Ads 144/2011-163, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2011, č. j. 9 Ca 432/2008-72, rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí, odboru rodiny a dávkových systémů, ze dne 7. 11. 2008, č. j. 2007/85295-21, a rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje, Odboru sociálních věcí a zdravotnictví, ze dne 16. 11. 2007, č. j. SVZ/8305/07, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podaným návrhem, který co do všech formálních náležitostí odpovídal zákonu č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tím, že správní orgány a správní soudy ve vztahu k němu porušily právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Současně je výklad relevantní právní úpravy, tak jak jej provedly správní orgány a správní soudy, ústavně nekonformní pro rozpor s čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny. Kromě toho byl podle stěžovatele porušen princip uplatňování státní moci jen v případech, v mezích a způsoby stanovenými zákonem ve smyslu čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny.
Rozhodnutím Krajského úřadu Plzeňského kraje, Odboru sociálních věcí a zdravotnictví, ze dne 16. 11. 2007, č. j. SVZ/8305/07, byla stěžovateli uložena pokuta za správní delikt neoprávněného zprostředkování osvojení nebo pěstounské péče podle ustanovení §59f odst. 2 písm. b) zákona č. 359/1999 Sb., o sociálněprávní ochraně dětí. Uvedeného správního deliktu se měl stěžovatel dopustit ve vztahu k dceři paní M. K., nezletilé A. tím, že v únoru 2007 zprostředkoval v plzeňské pobočce setkání paní M. K. se zájemci o osvojení manžely M. a J. H. za účelem dohody o předání dítěte paní M. K. po jeho narození do péče manželů H., a dále tím, že v období druhé poloviny března 2007 před narozením dítěte paní K. a po narození nezletilé A. v nemocnici v R. zprostředkovával převzetí dítěte. Rozhodnutím Ministerstva práce a sociálních věcí, odboru rodiny a dávkových systémů, Na Poříčním právu 1, ze dne 7. 11. 2008, č. j. 2007/85295-21, byla původně uložená pokuta ve výši 160.000 Kč snížena na částku 80.000 Kč a do výroku rozhodnutí byl naformulován popis skutku, ve kterém je spatřován uvedený správní delikt. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2011, č. j. 9 Ca 432/2008-72, byla žaloba stěžovatele směřující proti rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí zamítnuta a rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2012, č. j. 3 Ads 144/2011-163, byla zamítnuta kasační stížnost směřující proti shora uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze.
Stěžovatel v podrobně zpracované ústavní stížnosti napadl všechna výše uvedená rozhodnutí správních orgánů a soudů. Zdůraznil, že konal pouze ve snaze zkrátit lhůty přechodu dítěte do péče náhradních rodičů, o čemž následně vždy rozhoduje soud v řízení o osvojení. Smyslem bylo vyhnout se situaci, kdy jsou děti na týdny až měsíce umisťovány do kojeneckých ústavů, než jsou svěřeny adoptivním rodičům. Činnost, kterou vykonával, považuje za souladnou s Úmluvou o právech dítěte, podle které musí být zájem dítěte předním hlediskem při jakékoliv činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy správními nebo zákonodárnými orgány. Správním orgánům a správním soudům vytýká porušení procesních předpisů. Podle jeho názoru celé řízení v prvním stupni probíhalo pod vedením podjaté osoby, neboť pracovník, který na případu pracoval a sepisoval svědecké výpovědi, byl v minulosti po určitou dobu zaměstnancem stěžovatele. Dále vytýká nesprávné právní posouzení klíčových právních otázek. Správní orgány ani soudy nezohlednily relevantní ustanovení zákona o rodině, z nichž plyne, že i ve vztahu k osvojení je rozhodující vůle rodiče dítěte, který má právo se svobodně rozhodnout, komu bude dítě svěřeno do péče k případnému osvojení. Nepřípustným způsobem vykládají své kompetence. Nesprávně také vyložily ustanovení §19a odst. 1 zákona o sociálněprávní ochraně dětí, kterým se vymezuje, co se rozumí zprostředkováním osvojení nebo pěstounské péče. Jeho jednání žádným zprostředkováním nebylo, neboť to nebyl on, kdo provedl výběr určité fyzické osoby, aby se stala osvojitelem, ale matka dítěte. Stejně tak nezajistil osobní seznámení se s dítětem, ale pouze umožnil setkání matky s budoucími zájemci o osvojení, a to v době, kdy se dítě ještě nenarodilo. Příslušné orgány státu nerespektovaly zásadu výkladu relevantní právní úpravy, že je-li k dispozici více výkladů veřejnoprávní normy, je třeba volit ten, který vůbec nebo nejméně zasahuje do základních práv a svobod. Uvedený postup vedl v konečné fázi k tomu, že stěžovateli byla odepřena spravedlnost. Kromě výše uvedené argumentace poukázal stěžovatel dále na to, že nebyl naplněn ani materiální znak správního deliktu, neboť jeho jednání bylo vedeno snahou prospět dítěti a nesměřovalo k popření smyslu sociálněprávní ochrany dětí. Současně nebyl zohledněn korektiv dobrých mravů, který by bylo na místě uplatnit v případě, že by skutečně byla naplněna po formální stránce skutková podstata uvedeného správního deliktu.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení. Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření uvedl, že podstata ústavní stížnosti stojí na stejné argumentaci, která byla již uplatněna v kasační stížnosti, o níž rozhodoval. Proto v plném rozsahu odkázal na své rozhodnutí a navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta. Obdobně se vyjádřil i Městský soud v Praze, který navíc zdůraznil, že paní K. žádný výběr neprováděla, ale rozhodovala se pouze o tom, zda bude souhlasit s osvojením těmi zájemci o osvojení, které pro její dosud nenarozené dítě vybral ze své evidence stěžovatel. K zaslané ústavní stížnosti se podrobně vyjádřilo Ministerstvo práce a sociálních věcí, odbor rodiny a dávkových systémů. Podstata tohoto vyjádření spočívá v zopakování argumentace, která byla uvedena v odůvodnění nyní napadeného rozhodnutí a ve ztotožnění se s argumentací Nejvyššího správního soudu. Krajský úřad Plzeňského kraje, Odbor sociálních věcí a zdravotnictví, se podrobně vyjádřil k jednotlivým bodům ústavní stížnosti a stěžovatelem uplatněnou argumentaci vyvracel podrobnými odkazy na obsah spisu a odůvodnění napadených rozhodnutí, zejména na odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu, s nímž se plně ztotožňuje.
Stěžovatel podal ke stanoviskům účastníků repliku. Vyjádření obou soudů považuje za učiněná toliko pro forma, když bez nové argumentace v podstatě jen odkazují na svá rozhodnutí. Krajský úřad pak sice reagoval na vybrané části ústavní stížnosti, ovšem týkající se vesměs porušení procesních předpisů mající za následek nesprávně zjištěný skutkový stav, nikoliv na námitky týkající se klíčových právních otázek. Stěžovatel je tedy přesvědčen, že jím uplatněná relevantní argumentace nebyla nijak zpochybněna, natož vyvrácena. Na své ústavní stížnosti proto v plném rozsahu trvá. V dalším textu jednotlivé stížnostní námitky shrnul a zopakoval.
Ústavní soud si dále vyžádal spisový materiál č. SVZ/8305/07 od krajského úřadu a spis Městského soudu v Praze zn. 9 Ca 432/2008. Po prostudování došlých podání, napadených rozhodnutí a uvedeného spisového materiálu dospěl k následujícím závěrům.
Tak jako v mnoha jiných případech musí Ústavní soud předeslat, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do té je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv obsažených v ústavním pořádku, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadená rozhodnutí, a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Důvody uvedené v ústavní stížnosti, o něž stěžovatel opírá své tvrzení o porušení ústavně zaručených práv, nevyvolávají pochybnosti o tom, že jimi usiluje o přezkum věcné správnosti napadených rozhodnutí. Přehlíží tak ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu, dle níž se takový přezkum z pravomoci Ústavního soudu vymyká (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další).
Ústavní soud se v zásadě ztotožňuje s odůvodněním rozsudku Nejvyššího správního soudu, které reaguje na podstatu námitek stěžovatele uplatněných nyní i v ústavní stížnosti, a nemá proto v úmyslu k jednotlivým výhradám opakovat závěry již jednou vyslovené. Nad rámec toho uvádí Ústavní soud následující. Základní myšlenkou, kterou jsou neseny stížnostní důvody, jsou tvrzené zájmy dítěte, které byly jediným důvodem, proč volil postup popsaný ve skutkové větě správního rozhodnutí. I kdyby podle názoru stěžovatele po formální stránce byla naplněna skutková podstata správního deliktu, uvedený zájem převažuje a zcela eliminuje po materiální stránce společenskou škodlivost jeho jednání. Zcela přehlíží, že zájem dítěte ve srovnatelných situacích, jako je ta, která je nyní předmětem posouzení, nespočívá jen v co nejrychlejším přechodu do náhradní rodiny, ale také v ochraně před nebezpečím, že se stane předmětem obchodování. Přehlíží také zájem biologické matky, která musí mít prostor si adopci rozmyslet. Nelze zapomínat, že budoucí matka a matka těsně po porodu dítěte se nachází ve specifické psychické situaci, kterou musí právní úprava zohledňovat. Přitom prioritní zájem dítěte je být v péči biologických rodičů. Proto ingerence státu a relativně přísně stanovená pravidla pro postup při osvojování či zajišťování pěstounské péče, jakož i striktní postup pří kontrole jejich dodržování, jsou namístě.
V projednávaném případě Ústavní soud neshledal předpoklady k tomu, aby mohl zasáhnout do nezávislého rozhodování obecných soudů. Pouhý nesouhlas stěžovatele s právními názory vyjádřenými v napadených rozhodnutích porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny a dalších shora uvedených ústavně chráněných práv založit nemůže. Z tohoto pohledu je třeba hodnotit ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou. Správní orgány i správní soudy svá rozhodnutí řádným, vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem, v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, odůvodnily, srozumitelně a logicky přitom uvedly, jakými úvahami se řídily a jaká ustanovení právních předpisů použily pro posouzení zjištěného skutkového stavu. Skutečnost, že dospěly k odlišným závěrům, než jsou ty, které předkládá stěžovatel, není sama o sobě porušením jeho práv.
Ústavní soud proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu