ECLI:CZ:US:2013:2.US.2793.13.1
sp. zn. II. ÚS 2793/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti Martina Andrleho, zastoupeného JUDr. Dagmar Satrapovou, advokátkou, se sídlem v Jičíně, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 21 Co 34/2013 ze dne 12. června 2013, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, a 1) Pavly Andrlové a 2) nezl. Pavly Andrlové a 3) nezl. Martiny Andrlové, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 11. září 2013 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku. Tím byl k odvolání vedlejší účastnice řízení 1) (dále jen "matka") změněn rozsudek Okresního soudu v Jičíně č. j. 30 Nc 291/2012-130 ze dne 29. listopadu 2012, ve spojení s opravným usnesením č. j. 30 Nc 291/2012-138 tak, že vedlejší účastnice řízení 2) a 3) (dále jen "nezletilé") byly svěřeny v každém lichém týdnu do výchovy matky a v každém sudém týdnu do výchovy stěžovatele, s tím, že k předávání bude docházet vždy nejpozději v 17:00 v neděli v místě bydliště toho z rodičů, který má nezletilé v té době ve výchově. Dále byla stěžovateli uložena povinnost přispívat měsíčně na výživu nezletilých částkou 1200 Kč, resp. 800 Kč a matce byla uložena povinnost přispívat měsíčně na výživu nezletilých částkou 700 Kč, resp. 500 Kč. Konečně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Stěžovatel tvrdí, že jím bylo zasaženo do základních práv nezletilých, zakotvených v čl. 3 odst. l a čl. 18 odst. l Úmluvy o právech dítěte, a do základních práv stěžovatele zakotvených v čl. 2 odst. 2, čl. 32 odst. l, čl. 35 odst. l a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatel odvolacímu soudu konkrétně vytýká, že aniž by provedl jakékoliv dokazování, nerespektoval §26 odst. 4 a 5 zákona o rodině, ve spojení s §100 odst. 3 občanského soudního řádu. Tedy dostatečně nerespektoval přání a zájmy nezletilých. Ty byly opakovaně zjišťovány prostřednictvím orgánů sociálně právní ochrany dětí a nezletilé se vždy jednoznačně vyjádřily, že chtějí být v péči stěžovatele v prostředí, na které byly zvyklé. To potvrdil i znalecký posudek. Bylo podle něj prokázáno, že to byla matka, kdo bez jeho souhlasu odvezla nezletilé ke svému příteli do V. a tak rozvrátila manželství a nezajímala se, jaký to bude mít na nezletilé dopad. Tvrdí, že odvolací soud upřednostnil zájem matky nad zájem nezletilých. Nevzal totiž v úvahu, že bydliště rodičů jsou vzdálená 21 km, tedy přes půl hodiny cesty autem. Navíc matka bydlí v horském městě, kde jsou v zimě velice tvrdé klimatické podmínky. V době, kdy škola na nezletilé klade nároky, jsou napadeným rozhodnutím vystaveny zátěži více než hodinového dojíždění a v zimě nepříznivým klimatickým podmínkám. Pokud stěžovatel nesouhlasil se svěřením nezletilých do střídavé výchovy, sledoval tím pouze jejich zájem. Nechtěl je vystavit jednak zatěžujícímu dojíždění, dceři Pavlíně chtěl umožnit, aby navštěvovala školu, kterou preferuje, a konečně chtěl, aby nezletilé žily i ve styku se svými prarodiči, kteří k nim mají také silný citový vztah.
3. Ústavní soud dále předesílá, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), v ustanovení §43 přiznává v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje
k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
4. Ústavní soud v minulosti vyložil, že ideálním stavem tedy je, pokud muž a žena spojeni v manželství spolu žijí a vychovávají své děti (srov. §2202 CCE). Pokud tento stav neexistuje, musí stát zásadně činit opatření v souladu s pozitivními povinnostmi, které má v dané oblasti na poli základních práv. V takové situaci může být nejlepší zájem dítěte nalezen někde úplně jinde, než kde ho shledávají rodiče, či jeden z nich (nález sp. zn. II. ÚS 2471/10, N 34/60 SbNU 417).
5. I z napadeného rozhodnutí obecného soudu, stejně jako z ústavní stížnosti je dostatečně patrno, že obecné soudy byly konfrontovány s jasným a opakovaným přáním obou nezletilých být v péči otce. Současně byly obecné soudy ovšem konfrontovány se skutečností, že po nikoliv krátkou dobou trvá výchovný režim, kdy jsou nezletilé v pracovním týdnu v péči matky a o víkendech v péči otce. Konečně byly obecné soudy konfrontovány s tím, že ani nezletilé ani znalec nevznesli zásadní a věcné námitky proti dosavadní péči matky, a že výchovná způsobilost byla u obou rodičů shledána shodně dobrá. V těchto souvislostech upřednostnil odvolací soud nikoliv přímo zájem matky, jak tvrdí stěžovatel, ale stávající rozsah výchovného působení matky, navíc s důrazem na skutečnost, že její role bude pro nezletilé v jejich aktuálním věku velmi důležitá. Odvolací soud přitom konstatoval, že v případě projevené vůle nezletilých bere v úvahu, že si teprve vytvářejí žebříček hodnot a v režimu, o který mají zájem, ještě nikdy nebyly. Konstatoval i to, že vzdálenost bydlišť rodičů je pro nezletilé ještě únosná.
6. Ze shora vyloženého je patrno, že se odvolací soud se všemi rozhodnými skutečnostmi a s nimi souvisejícími námitkami účastníků řízení, a to i v ústavněprávních souvislostech zabýval a vypořádal. Z jeho rozhodnutí je tedy zřejmé, že rozhodl na základě řádně zjištěného stavu (což v důsledku nenapadá ani stěžovatel) a jasně vyložil, jak a proč rozhodl, resp. proč změnil rozsudek soudu prvního stupně, který svěřil nezletilé do péče stěžovatele. Ústavní soud přitom není v pozici další přezkumné instance obecných soudů, aby úvahy v režimu podústavního práva případně nahrazoval svými, a to i kdyby se s postojem stěžovatele zcela ztotožňoval. Proto je Ústavní soud nucen konstatovat, že odvolací postupoval legitimně a nikoliv svévolně, v podstatě i předvídatelně, a jeho závěry proto nepředstavují porušení základních práv, kterých se stěžovatel dovolává. Nad tento rámec Ústavní soud toliko podotýká, že se jedná o rozhodnutí co do sledování zájmu nezletilých navýsost mezní, protože zejména ve stanovené frekvenci střídaní evidentně velmi zatíží všechny zúčastněné jak co do trávení a plánování času, tak co do hmotných nákladů a řešení vzniklých vztahových situací. Nicméně nebyly to obecné soudy, ale rodiče nezletilých, kdo primárně způsobil, že taková situace vůbec nastává.
7. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl, jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu