ECLI:CZ:US:2013:2.US.2797.13.1
sp. zn. II. ÚS 2797/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce Stanislava Balíka a soudce Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti Josefa Diváckého, zastoupeného JUDr. Alenou Plintovičovou, advokátkou se sídlem Masarykovo nám. 11, 697 01 Kyjov, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 3661/2012-378 ze dne 25. 6. 2013, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 49 Co 8/2011-353 ze dne 27. 6. 2012 a rozsudku Okresního soudu v Hodoníně č. j. 7 C 566/92-284 ze dne 8. 9. 2010 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byl potvrzen v záhlaví citovaný rozsudek Okresního soudu v Hodoníně, jímž byl zamítnut návrh stěžovatele, v původním řízení žalobce, na uložení povinnosti vedlejšímu účastníkovi, v původním řízení žalovanému státnímu podniku DIAMO, zaplatit mu na náhradě za ušlý výdělek po dobu pracovní neschopnosti částku 1 490 Kč, na náhradě za bolestné částku 230 Kč, na náhradě za ztížení společenského uplatnění částku 900 Kč, na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, resp. při přiznání invalidity za období od 5. 4. 1991 do 31. 8. 2000 částku 54 108 Kč a dále povinnosti platit žalobci od 1. 9. 2000 měsíční rentu ve výši 8 968 Kč upravovanou v souladu s valorizací rozhodného výdělku a zvyšování důchodu, a to až do dovršení 65 let věku žalobce. Rozhodnutí odvolacího soudu následně stěžovatel napadl dovoláním, které Nejvyšší soud výše uvedeným usnesením jako nepřípustné podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") odmítl.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel trvá na tom, že své dovolání podal správně podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu má po stránce právní zásadní význam, když se dle názoru stěžovatele dotýká aplikace ustanovení §190 zákoníku práce o odpovědnosti za škodu v důsledku pracovního úrazu za situace, kdy došlo k vážnému poškození jeho zdraví následkem pracovního úrazu zjištěného již v roce 1990, okolnosti kterého stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně rozvedl. Stěžovatel má za to, že v daném případě došlo ke zpětné změně posuzování jeho zdravotního stavu z minulosti, která je nepřípustná neboť "tentýž zdravotní stav nemůže být přezkoumán dodatečně odlišně v rozporu s již vydaným rozhodnutím orgánu státní správy". Stěžovatel "má pocit, že dovolací soud se jeho dovoláním odmítl zabývat, a proto jej odmítl, jeho odůvodnění je pro stěžovatele nesrozumitelné také z toho důvodu, že na rozdíl od obecných soudů Nejvyšší soud odkazuje ve svém odůvodnění na jednotlivé paragrafy, avšak již je necituje, jeho rozhodnutí se proto stěžovateli jeví jako neúplné a nesrozumitelné". Stěžovatel dle svých slov nemá k dispozici citované znění o. s. ř. účinné do 31. 12. 2012 a "činí mu potíže dohledávat soudem uváděná ustanovení o. s. ř." Závěrem navrhl, aby Ústavní soud dotčená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)]. Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Ústavní soud nepokládá rozhodnutí obecných soudů za ústavně nekonformní, když z jejich odůvodnění naprosto zřetelně vyplývá, z jakých skutečností tyto soudy vycházely i jak se vypořádaly s námitkami stěžovatele.
Ústavní soud je nucen konstatovat, že stěžovatel naprostou většinu svých výhrad směřuje proti způsobu, s jakým se Nejvyšší soud vypořádal s jeho dovoláním v napadeném usnesení. Tu je třeba připomenout, že se jedná o usnesení, jímž bylo odmítnuto dovolání opírající se o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v rozhodném znění. Dovolací důvod dle tohoto ustanovení do doby jeho derogace nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 29/11 ze dne 21. 2. 2012 (č. 147/2012 Sb.) tedy představoval jeden z nástrojů, jehož prostřednictvím mohl Nejvyšší soud plnit své poslání sjednocovat judikaturu obecných soudů, přičemž přípustnost dovolání z tohoto důvodu závisela na úvaze samotného dovolacího soudu, jelikož na mimořádný opravný prostředek z tohoto důvodu nebyl ex lege nárok.
U rozhodnutí o dovolání postavených na otázce zásadního právního významu lze z ústavněprávního pohledu toliko zkoumat, zda Nejvyšší soud dostatečně objasnil, proč se o takovou otázku v posuzované věci nejedná, což dovolací soud v projednávané věci uspokojivě splnil. Nelze totiž přehlédnout, že Nejvyšší soud odmítl stěžovatelem podané dovolání jako nepřípustné proto, že podstatou námitek dovolatele byl nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak provedené důkazy hodnotil, dále proto, že stěžovatel polemizoval se závěry znaleckých posudků vyhotovených pro účely tohoto řízení a namítal, že z nich nemohou vyplývat validní závěry a skutečnosti potřebné pro rozhodnutí ve věci samé. Nejvyšší soud nepochybil, pakliže na základě takto formulovaných dovolacích argumentů dospěl k závěru, že stěžovatel nezpochybnil právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Pokud jde o samotnou otázku příčinné souvislosti mezi pracovním úrazem a případně vzniklou škodou, pak dovolací soud konstatoval, že není otázkou právní, nýbrž otázkou skutkovou, jež nemůže být řešena obecně, ale pouze v konkrétních souvislostech, které již dostatečně zhodnotily oba obecné soudy, v kterémžto zdůvodnění rovněž nelze spatřovat protiústavnost dotčeného usnesení. Pocit stěžovatele, že dovolací soud se jeho dovoláním odmítl zabývat, tak není - objektivně vzato - namístě.
Pokud jde o výtky stěžovatele, že nemá k dispozici citované znění o. s. ř., účinné do 31. 12. 2012, a činí mu potíže dohledávat soudem uváděná ustanovení o. s. ř., resp. že Nejvyšší soud odkazuje ve svém odůvodnění na jednotlivé paragrafy, avšak již je necituje, a proto jeho rozhodnutí se stěžovateli jeví jako neúplné a nesrozumitelné, Ústavní soud je nucen konstatovat, že jednak žádný orgán veřejné moci není povinen v odůvodnění svého rozhodnutí doslovně citovat ustanovení právních předpisů, na něž se v něm odvolává, když takovou povinnost zákonodárce nikde v právním řádu České republiky neukládá, jednak Nejvyšší soud pouze musil reflektovat čl. II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým od 1. 1. 2013 došlo k provedení zásadních změn v celkové koncepci institutu dovolání v civilních věcech a dle kterého je dovolání třeba projednat podle ustanovení občanského soudního řádu účinného do 31. 12. 2012, pakliže rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 1. 2013), jako tomu bylo i v souzené věci, když rozsudek soudu druhé stolice byl vydán 27. 6. 2012. Stěžovatel byl v dovolacím řízení řádně zastoupen kvalifikovaným právním zástupcem, a to advokátkou, která jej zastupuje i nyní v řízení o ústavní stížnosti, a tím spíše nelze akceptovat námitky, že stěžovatel nemá k dispozici citované znění o. s. ř., účinné do 31. 12. 2012, a že mu činí potíže taková ustanovení vyhledávat. Nadto přirozeně nelze přehlédnout, že i ve vztahu k již neplatnému, avšak stále ještě aplikovatelnému právu platí zásada ignorantia iuris non excusat, tedy neznalost práva neomlouvá.
Pokud se jedná o námitky stěžovatele směřující proti rozhodnutím nalézacího a odvolacího soudu, a sice že v daném případě mělo dojít ke zpětné změně posuzování jeho zdravotního stavu z minulosti, dlužno poznamenat, že soud je dle §135 o. s. ř. vázán toliko rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt, jakož i rozhodnutím o osobním stavu (odst. 1); jinak otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám, s tím, že bylo-li o takové otázce již vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud je povinen z něj vycházet (odst. 2). Odkazuje-li však stěžovatel na někdejší rozhodnutí Úřadu důchodového zabezpečení v Praze ze dne 6. 5. 1991 o přiznání invalidního důchodu, jakož i na "lékařský záznam OSSZ ze dne 22.5.1998 o kontrole invalidity", z nichž má dle stěžovatele plynout zcela jiný závěr, že "invalidita žalobce je v souvislosti s úrazem ze dne 13. 5. 1990", pak nutno uzavřít, že z těchto rozhodnutí, resp. úkonů správních orgánů, nebyl soud povinen vycházet, popřípadě k závěrům tam uvedeným přihlížet, poněvadž v něm nebyla zkoumána otázka příčinné souvislosti mezi pracovním úrazem a případně vzniklou škodou, nýbrž s ní naprosto nesouvisející otázka posouzení celkového zdravotního stavu stěžovatele za účelem přiznání či nepřiznání mu invalidního důchodu (a stanovení jeho výše) dle tehdy platných zákonných kritérií.
Soudy přitom vyšly ze dvou znaleckých posudků, v nichž znalci brali v úvahu vývoj zdravotního stavu stěžovatele již od roku 1969 (dle příslušné zdravotní dokumentace) a do tohoto vývoje pak promítly pracovní úraz stěžovatele, resp. jeho vliv na stěžovatelovo v té době již pokročilé degenerativní onemocnění kolenního kloubu středního stupně s poruchou kloubní osy. Polemika stěžovatele s těmito znaleckými posudky, kterou stěžovatel předestřel v ústavní stížnosti, pak nemůže s ohledem na výše řečené představovat námitky způsobilé zpochybnit ústavní konformitu rozporovaných soudních rozhodnutí.
Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 6. listopadu 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu