ECLI:CZ:US:2013:2.US.2798.12.1
sp. zn. II. ÚS 2798/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce Stanislava Balíka a soudkyně Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Anny Kropáčkové, zastoupené JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem Křižíkova 16, 186 00 Praha 8, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 23 Co 104/2012-92 ze dne 25. dubna 2012 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 25 C 37/2011-67 ze dne 11. ledna 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti §34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít především k porušení ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem obvodní soud jednak zastavil řízení co do částky 1 250 Kč, dále zamítl žalobu, jíž se stěžovatelka domáhala na státu zaplacení částky 25 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím v trestním řízení, do něhož se jako poškozená přihlásila se svým nárokem, a rozhodl o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že v projednávané věci nebyly splněny zákonné předpoklady odpovědnosti státu za škodu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, když se ztotožnil s jeho závěry.
Proti rozhodnutím obecných soudů (s výjimkou výroku I rozsudku nalézacího soudu, kterým bylo řízení co do částky 1 250 Kč zastaveno) brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Namítá, že v důsledku odložení trestního stíhání škůdců, které bylo odůvodněno tím, že sdělení obvinění odporovalo §160 odst. 1 trestního řádu, jednak došlo ke zmaření její možnosti uplatňovat v trestním řízení nárok na náhradu škody, jednak ani nemohla uplatnit svůj nárok v občanskoprávním řízení, neboť uplynula promlčecí lhůta. Stěžovatelka se proto škody, jejíž výše je dána výší vkladu do společnosti a výší splaceného emisního ážia, již nemohla a nemůže proti škůdcům domoci.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit napadená rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž svůj postup osvětlily v odůvodnění rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
K námitkám předestřeným v ústavní stížnosti je třeba poznamenat, že trestní řízení není řízením, ve kterém je poškozenému garantováno přiznání nároku na náhradu škody způsobené trestným činem, důkazem čehož je skutečnost, že adhezní řízení o nároku poškozeného na náhradu škody má své jednoznačné limity; jedním a současně z hlediska projednávaného případu též podstatným z nich je i skutečnost, že soud může poškozeného s jeho nárokem či částí nároku odkázat na řízení ve věcech občanskoprávních, popřípadě na řízení před jiným orgánem, za splnění podmínek uvedených v ustanovení §229 trestního řádu (dále též "tr. ř."). I kdyby tedy trestní stíhání domnělých škůdců nebylo odloženo a řádně se v něm pokračovalo, nelze předjímat, že by se stěžovatelce náhrady škody výrokem pravomocného odsuzujícího rozsudku soudu v daném trestním řízení vskutku dostalo. Stěžovatelka se tedy spoléhala, že když se do trestního řízení přihlásila jako poškozená s nárokem na náhradu škody, její nárok bude v rámci trestního procesu meritorně projednán a jí zcela přiznán.
Úvaha soudu prvé stolice o tom, že stěžovatelka jako poškozená v trestním procesu měla dle tehdy platné úpravy v trestním řádu právo podat proti rozhodnutí o odložení trestního stíhání (které v žalobě na náhradu škody i nyní v řízení o ústavní stížnosti pokládá za nezákonné rozhodnutí) opravný prostředek (tj. stížnost dle §141 a násl. tr. ř., v tehdy platném znění, přičemž tyto podmínky jsou stejné i v nyní platném znění tr. ř.), má nepochybně svou relevanci, a již proto nemůže argumentace stěžovatelky o tom, že "sama ... splnila vše pro dodržení zásady vigilantibus iura" obstát. Ostatně stěžovatelka ani nikde v ústavní stížnosti netvrdí, že by opravný prostředek proti usnesení policejního orgánu o odložení trestního stíhání uplatnila.
Avšak ani úvaha stěžovatelky, že poškození nemohli civilní žalobu podat pro překážku litispendence, není zcela opodstatněná, neboť dle §44 odst. 3 tr. ř. platilo a nadále platí, že požadovat náhradu škody v rámci adhezního řízení nelze jen tehdy, bylo-li o nároku již rozhodnuto v jiném řízení, nikoli však, pakliže takové řízení teprve probíhalo a ještě v něm rozhodnuto (byť i jen nepravomocně) nebylo. Nebyla tu tedy právní překážka, která by stěžovatelce znemožnila po podání občanskoprávní žaloby přihlásit se do trestního řízení jako poškozená a uplatnit svá práva ve smyslu §43 odst. 3 tr. ř. Pouze opačný způsob (tj. nejprve uplatnění nároku v trestním řízení a teprve poté v řízení civilním) by vytvořil překážku litispendence. Nelze proto přijmout závěr stěžovatelky zpochybňující argumentaci obecných soudů, které svůj zamítavý postoj k žalobě odůvodnily (mimo jiné) právě tím, že nelze přenášet odpovědnost na stát za stavu, kdy je na stěžovatelce jako žalobkyni, má-li za to, že jí byla způsobena škoda, aby se náhrady škody domáhala přímo vůči tomu, kdo ji způsobil, a jestliže svého práva nevyužila, a poté došlo k jeho promlčení, pak za tohoto stavu odpovědnost stát nenese.
Za daných okolností tudíž Ústavní soud neshledal tvrzené porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, proto nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2013
Jiří Nykodým v. r.
předseda senátu