ECLI:CZ:US:2013:2.US.2922.13.1
sp. zn. II. ÚS 2922/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce Stanislava Balíka a soudce Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti GOLDBECK Prefabeton s.r.o., se sídlem Chrudimská 42, Dolní Bučice, 285 71 Vrdy, zastoupené JUDr. Karlem Zíkou, advokátem se sídlem Benešova 610, 284 01 Kutná Hora, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 2128/2012-313 ze dne 11. 7. 2013 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal dne 31. 5. 2012 dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2012, č. j. 23 Co 18/2012-293, kterým byl změněn mezitímní a částečný rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 11. 10. 2011, č. j. 8 C 8/2009-268, jímž bylo rozhodnuto, že nárok vedlejšího účastníka, v původním řízení žalobce a), proti stěžovatelce, v původním řízení žalované, je co do základu důvodný s tím, že stěžovatelka coby zaměstnavatel je zproštěna odpovědnosti za škodu v rozsahu padesáti procent, a to tak, že nárok žalobce a) proti žalované je dán do výše 80 %.
Protože dovolání stěžovatelky neobsahovalo údaje o tom, z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, zejména postrádalo vylíčení okolností, v nichž je spatřována nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu a které naplňují alespoň některý z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 2 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále též "o. s. ř."), přičemž stěžovatelka svůj dovolací návrh ve lhůtě určené pro podání dovolání nedoplnila, přistoupil Nejvyšší soud k odmítnutí dovolání ve smyslu §243c odst. 1 ve spojení s §43 odst. 2 o. s. ř.
Proti rozhodnutí dovolacího soudu brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jeho kasace. Opodstatněnost svého návrhu spatřuje zejména ve skutečnosti, že dovolání bylo podáno za účinnosti občanského soudního řádu platného do 31. 12. 2012, kdy "k odůvodnění dovolání postačilo, že byl změněn rozsudek soudu nalézacího, a kde bylo podrobné odůvodnění do skutkové stránky provedeno podáním vedlejšího účastníka v původním řízení, a to Českou pojišťovnou, a.s." Stěžovatelka je přesvědčena, že podané dovolání obsahovalo veškeré náležitosti stanovené v písemném znění ustanovení §241a o. s. ř., pouze nebyly navrženy důkazy, jež by měly být provedeny, a to z toho důvodu, že veškeré potřebné důkazy byly provedeny již v předcházejících stádiích řízení. Závěrem navrhla, aby Ústavní soud dotčené rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkané rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Ústavní soud nepokládá rozhodnutí dovolacího soudu za ústavně nekonformní, když z jeho odůvodnění naprosto zřetelně vyplývá, z jakých skutečností tento soud vycházel i proč přistoupil k odmítnutí návrhu z procesních důvodů. Nesouhlas stěžovatelky s tímto hodnocením, který vyjádřila v ústavní stížnosti, však za daných okolností nemůže obstát.
Na prvním místě je třeba podotknout, že stěžovatelka se mýlí ve své domněnce, že podle úpravy dovolacího řízení, platné do 31. 12. 2012, k odůvodnění dovolání postačilo, že byl změněn rozsudek soudu nalézacího. Nelze totiž přehlédnout, že dovolání musilo dle tehdy platného znění §241a o. s. ř. (a stále musí dle novelizovaného znění tohoto ustanovení) - vedle obecných náležitostí předvídaných ustanovením §42 odst. 4 o. s. ř. - obsahovat též konkrétní důvody, pro které se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, tedy v čem dovolatel spatřuje nesprávné právní posouzení věci, popř. v čem bylo řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Má-li snad stěžovatelka za to, že k odůvodnění dovolání postačilo, že podrobný výklad do skutkové stránky byl proveden podáním vedlejšího účastníka v původním řízení, čímž měly být nedostatky dovolání zhojeny, pak je třeba poznamenat, že v rámci odůvodnění dovolacího návrhu nelze jen odkázat na podání jiného účastníka či vedlejšího účastníka řízení, a to ani jde-li o vedlejšího účastníka vystupujícího na straně dovolatele, v daném případě stěžovatelky, neboť dovolání musí být co do náležitostí perfektní již ze strany samotného dovolatele; odkázat na podání jiného v dovolacím řízení lze toliko subsidiárně, není možné jím však nahrazovat či zhojit nedostatek v jedné ze zákonem vyžadovaných podstatných náležitostí. Nadto je zřejmé, že stěžovatelka odkazuje na podání České pojišťovny a. s., kterým byla věc rozebrána po skutkové stránce, avšak stěžovatelka, jak vidno z ústavní stížnosti, nesouhlasila především s nesprávným právním posouzením věci ze strany odvolacího soudu. Již proto není možné výhradám stěžovatelky přisvědčit. Nejvyšší soud zcela po právu dovolání podané v takovém stavu odmítl z procesních důvodů, a proto Ústavní soud porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces nemohl shledat.
Ve světle řečeného tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 23. října 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu