ECLI:CZ:US:2013:2.US.2932.13.1
sp. zn. II. ÚS 2932/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti Petry Pleskotové, zastoupené JUDr. Jaroslavou Moravcovou, advokátkou se sídlem Pardubice-Semtín, budova P 9, č. p. 81, 533 54 Pardubice - Rybitví, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, č. j. 18 Co 155/2013-195 ze dne 1. 7. 2013 a rozsudku Okresního soudu v Chrudimi č. j. 9 Nc 148/2012-137, 10P a Nc 31/2012 ze dne 29. 1. 2013 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti §34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít především k porušení ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem okresní soud svěřil nezletilého Pavla Pleskota pro dobu po rozvodu manželství rodičů, stěžovatelky a vedlejšího účastníka, do výchovy matky (výrok I), otci uložil povinnost přispívat na výživu nezletilého, od 1. 9. 2011 částkou 6 500 Kč měsíčně, splatnou vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky (výrok II), dlužné výživné pro nezletilého za období od 1. 9. 2011 do 31. 1. 2013 ve výši 42 000 Kč uložil otci zaplatit k rukám matky ve splátkách po 2 000 Kč měsíčně, splatných spolu s běžným výživným počínaje první splátkou v měsíci únoru 2013, pod ztrátou výhody splátek (výrok III), nezletilého svěřil po dobu rozvodu manželství do výchovy matky (výrok IV), otci uložil povinnost přispívat na výživu nezletilého počínaje dnem právní moci rozsudku o rozvodu manželství rodičů částkou 6 500 Kč měsíčně splatnou vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky (výrok V) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok VI).
Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání, o němž rozhodl krajský soud v záhlaví citovaným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že otec je povinen od 1. 9. 2011 přispívat na výživu nezletilého částkou 5 500 Kč měsíčně vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky, dále tak, že dlužné výživné za období od 1. 9. 2011 do 31. 5. 2013 ve výši 41 500 Kč je otec povinen zaplatit nezletilému k rukám matky ve splátkách po 2 000 Kč měsíčně spolu s běžným výživným, počínaje srpnem 2013, pod ztrátou výhody splátek a v odvoláním napadeném výroku V jej změnil tak, že otec je povinen pro dobu po rozvodu manželství rodičů přispívat na výživu nezletilého částkou 5 500 Kč měsíčně vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky, počínaje právní mocí rozsudku o rozvodu manželství rodičů. Krajský soud rovněž rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení ani na náhradu nákladů v řízení před soudem prvního stupně.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Namítá, že soudy nerozhodovaly nestranně, ale k újmě stěžovatelky, ve prospěch otce hodnotily důkazy, doplňovaly samy tvrzení, která žádný z účastníků netvrdil, odvolací soud v rozporu s dosud provedenými důkazy, jejichž správnost a pravdivost nebyla zpochybněna, vycházel zcela nedůvodně pouze z tvrzení otce, které nemělo oporu v žádném provedeném důkazu, čímž dle jejího názoru došlo k nerovnováze práv a povinností mezi účastníky řízení. Oba soudy, zejména odvolací soud, rozhodly zcela nedůvodně, v rozporu se zákonem ve prospěch otce a k újmě stěžovatelky. V této souvislosti konkrétně namítla, že nesouhlasí se závěry soudu prvního stupně ohledně posouzení celkové výše výdělku ze všech činností otce, když při stanovení výše výživného vycházel soud pouze z toho, že se otec měsíčně vzdává nejméně částky 4 000 Kč za pronájem bytu, "ale že už nevzal v potaz to, že nejvíce se otec vzdává částky 18.000 Kč za pronájem předmětných bytů". Stěžovatelka je toho názoru, že vzhledem k tomu, že poptávka po bytech v H. je velká, měl soud vycházet při posuzování, jaké částky se otec měsíčně za nájem bytů vzdává, alespoň z průměru minimálního a maximálního nájmu v dané lokalitě. Stěžovatelka také odvolacímu soudu vytkla, že nezdůvodnil, proč nepřihlédl k důkazu v podobě dotazu na oslovené realitní kanceláře, jejichž závěry prý nebyly nikdy formálně ani obsahově zpochybněny. Závěrem navrhla, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Nalézací i odvolací soud vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
Dále pokládá Ústavní soud za nezbytné poukázat na omezený rozsah přezkumu soudních rozhodnutí vydaných ve věcech upravených zákonem o rodině, kdy dokonce v některých případech považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (tak tomu je např. v otázce rozvodu manželství; srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 465/02, IV. ÚS 778/02, IV. ÚS 317/04, IV. ÚS 274/04 aj.). Důvodem je skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných ustanovení aktů ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. To se také odráží i v tom, že ve věcech upravených zákonem o rodině (s několika výjimkami) není proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení toho, zda se v případě napadeného rozhodnutí nejedná o zcela "extrémní" rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak podstatným způsobem negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces. O tyto formy protiústavnosti se však v posuzované věci nejedná.
K námitkám předestřeným v ústavní stížnosti je třeba poznamenat, že stěžovatelka nesouhlasí s posouzením skutkových zjištění, k nimž v řízení na podkladě účastníky předložených tvrzení dospěly obecné soudy, čímž staví Ústavní soud do role další instance v rámci systému obecného soudnictví. Avšak pouhá polemika, resp. nesouhlasný postoj se závěry odvolacího soudu nemůže úspěšně zpochybnit stěžovaná rozhodnutí pro jejich tvrzený rozpor s ústavním pořádkem. Jak soud prvé, tak i soud druhé stolice uvedly, z jakých skutkových závěrů vycházely a jak je následně promítly do výsledných rozhodnutí. Na tomto místě se sluší poznamenat, že odvolací soud korigoval závěry okresního soudu v otázce výše výživného ve prospěch otce, avšak nikoli ve značné míře (z původních 6 500 Kč na 5 500 Kč).
Skutečnost, že se krajský soud ztotožnil s tvrzeními vedlejšího účastníka stran maximální výše možného výdělku z pronájmu bytů, resp. že jeho výpovědi v tomto směru uvěřil, nepředstavuje samo o sobě porušení práva na spravedlivý proces, neboť soud není povinen za účelem ověření toho kterého tvrzení účastníka provádět rozsáhlé dokazování v podobě opatření listinných důkazů či snad dokonce znaleckých posudků; může tak činit i posouzením tvrzení na pozadí vlastní percepce toho, co je v něm obsaženo (kupř. věrohodnost svědeckých výpovědí), obzvláště uváží-li se, že jde o nesporné řízení ve věci upravené rodinným právem a současně též o otázku, kterou je soudce schopen relativně samostatně vyhodnotit a která nevyžaduje zvláštní odborné znalosti (srov. §127 občanského soudního řádu), přičemž současně netvoří vlastní předmět řízení (jinak by tomu již bylo v řízení o žalobě požadující ušlý zisk z nájmu bytů či nebytových prostor v určité výši, kde by zpravidla bylo nutno znalecký posudek vyžádat). V opačném případě by se totiž soudce v takovém řízení stal jen jakýmsi kompilátorem zprostředkovaného vnímání okolního světa, což není s ohledem na význam předmětu řízení a jeho dopad na mezilidské vztahy, kterých se bytostně dotýká, žádoucí, expressis verbis, přestal by být soudcem v lidském slova smyslu, bezprostředním posuzovatelem či hodnotitelem mezilidských vztahů v dané společnosti. Právě bezprostřední vnímání znesvářených stran a jejich chování je v tomto řízení velmi důležité, tedy i to, jak a čím argumentují.
Soudce je nicméně vždy povinen ozřejmit, proč se s takovým tvrzením či výpovědí účastníka ztotožnil, anebo naopak proč mu nepřisvědčil, což odvolací soud v posuzované věci splnil. Uvedl, že z pronájmu malých bytů 1+1 v H. s vysokými stropy nedosahuje vyššího nájemného, než uváděl, tedy čistého příjmu 1 000 Kč měsíčně, neboť i pronájmů bytů se dotkla krize ve společnosti, především pak v H. je dostatek volných bytů, které mohou konkurovat pronájmům bytů otce. Soud přitom nevycházel při úpravě výživného jen z této okolnosti, ale i z dalších majetkových poměrů vedlejšího účastníka i samotné stěžovatelky. Lze sice přisvědčit stěžovatelce, že odvolací soud se nezabýval otázkou možného výdělku otce z ustájení cizích koní (a ze sportovní činnosti vlastního koně), resp. nezmínil ji v odůvodnění svého rozhodnutí, avšak tento deficit nemůže sám o sobě představovat důvod pro kasaci napadených rozsudků, když jejich výroky jsou založeny na poměření majetkových poměrů obou rodičů nezletilého sestávajícím z celé řady prvků. Rozporované rozsudky soudů tak na pozadí referenčních kritérií ústavnosti jako celek obstojí.
Za dané situace tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 23. října 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu