ECLI:CZ:US:2013:2.US.2940.11.1
sp. zn. II. ÚS 2940/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké, soudkyně zpravodajky a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. Š., právně zastoupeného JUDr. Pavlem Gazárkem, advokátem se sídlem Blatnice pod Svatým Antonínkem 462, proti usnesením Ministerstva obrany - Vojenského zpravodajství č.j. 365/1/9-19/2010-4730 ze dne 26. července 2011, č.j. 365/1/10-19/2010-4730 ze dne 26. července 2011, č.j. 365/1/9 -18/2010-5847 ze dne 25. července 2011, č.j. 365/1/10-18/2010-5847 ze dne 25. července 2011, č.j 365/1/2 -21/2011-5847 ze dne 2. srpna 2011, č.j. 365/1/2-22/2011-4730 ze dne 9. srpna 2011, proti prvoinstančním usnesením Ministerstva obrany - Vojenského zpravodajství č.j. 365/1/9 -17/2010-5847 ze dne 15. června 2011, č.j. 365/1/10-17/2010-5847 ze dne 15. června 2011, č.j. 365/1/9 -16/2010-5847 ze dne 15. června 2011, č.j. 365/1/10-16/2010-5847 ze dne 15. června 2011, č.j. 365/1/2 -16/2011-5847 ze dne 28. června 2011, č.j. 365/1/2 -17/2011-5847 ze dne 28. června 201, a proti zásahům Městského státního zastupitelství v Praze a zásahům Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 10. 2011 se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí a zákazu příslušnému dozorovému a dohledovému státnímu zastupitelství pokračovat v nečinnosti.
Stěžovatel uvedl v ústavní stížnosti, že je v postavení poškozeného účastníkem řízení o trestných činech ředitele Vojenského zpravodajství Ondřeje Páleníka a účastníkem řízení o stížnosti proti prvoinstančním usnesením policejního orgánu Vojenského zpravodajství č.j: 365/1/9 - 17/2010-5847 ze dne 15. června 2011, č.j: 365/1/10-17/2010-5847 ze dne 15. června 2011, č.j: 365/1/9 -16/2010-5847 ze dne 15. června 2011, č.j: 365/1/10-16/2010-5847 ze dne 15. června 2011, č.j: 365/1/2 -16/2011-5847 ze dne 28. června 2011, č.j: 365/1/2 -17/2011-5847 ze dne 28. června 2011, která byla pro tvrzenou nedůvodnost zamítnuta orgány: ředitelem Vojenského zpravodajství Ondřejem Páleníkem, který v řízení vystupuje v postavení podezřelého a současně i v postavení orgánu, který rozhoduje o stížnosti proti prvoinstančním usnesením a dále osobou služebně činnou v policejním orgánu Vojenského zpravodajství plk. Tomášem Danielem, který se dle stěžovatele na nezákonných úkonech směřujících k odnětí hodnosti osobně podílel.
Napadeným rozhodnutím stěžovatel vytýká, že jimi "došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, garantovaných čl. 1 odst. I Ústavy, čl. 1 odst. 2 Ústavy ve spojení s čl. 6 Úmluvy, čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 3 Ústavy ve spojení s Listinou, čl. 2 odst. 2 Listiny, čl. 4 odst. Listiny, čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 38 odst. 2 Listiny, čl. 6 Úmluvy". K porušení shora uvedených práv stěžovatele pak dle jeho přesvědčení došlo rovněž "zásahy Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, spočívajícími v nečinnosti a tolerování neústavního stavu, kterým státní zastupitelství toleruje podřízeným příslušníkům řediteli Vojenského zpravodajství šetřit svého nadřízeného ředitele Vojenského zpravodajství, toleruje stav, kdy jsou stěžovateli odepřena jeho zákonná práva vyplývající z postavení poškozeného".
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Nestrannost soudce, přísedícího, státního zástupce, policejního orgánu nebo osoby v něm služebně činné, jako předpoklad vyloučení jejich podjatosti, je třeba posuzovat jednak z hlediska subjektivního, jednak z hlediska objektivního, přičemž subjektivní posouzení musí být podřazeno následnému - přísnějšímu objektivnímu posouzení. Subjektivní kritérium se týká osobní nestrannosti osob uvedených ve větě prvé §30 odst. 1 tr. řádu ve vztahu k účastníkům řízení či projednávané věci. Objektivní kritérium svědčí o tom, že tyto osoby skýtají dostatečné záruky vylučující jakékoliv legitimní pochybnosti, resp. že jsou dány dostatečné záruky k vyloučení všech legitimních pochybností v tomto ohledu. Pochyby o nestrannosti uvedených osob z objektivního hlediska může vyvolat např. složení senátu nebo sukcese funkcí apod., z čehož vyplývá, že k jejich vyloučení nestačí pocity jich samotných či pocity účastníků. O tom, zda lze mít pochybnosti o nepodjatosti zmíněných osob, musí existovat opodstatněná obava, že nejsou zcela nestranné. Při posuzování legitimních důvodů pro pochybnosti o nestrannosti v konkrétním případě, se bere v úvahu též stanovisko obviněného, které však nehraje rozhodující roli. Není tedy dostačující pouze obecné či subjektivní přesvědčení obviněného, ale rozhodující je, zda lze obavy považovat za objektivně odůvodněné. Soudce, přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoby v něm služebně činné je nutno pokládat za nestranné, dokud není prokázán opak (srov. např. rozsudek ESLP ve věci Pullar proti Spojenému království, ze dne 10. 6. 1996, rozsudek ve věci Piersack z roku 1982, rozsudek ve věci De Cubber z roku 1984).
K otázce podjatosti osob uvedených ve větě prvé §30 odst. 1 tr. řádu se opakovaně vyjádřil i Ústavní soud, který, stejně jako Evropský soud pro lidská práva, konstatoval, že subjektivní hledisko účastníků řízení, případně orgánů činných v trestním řízení samotných, je sice podnětem pro rozhodování o eventuální podjatosti, avšak rozhodování o této otázce se musí dít výlučně na základě hlediska objektivního. K vyloučení soudce, přísedícího, státního zástupce, policejního orgánu nebo osoby v něm služebně činné z projednání a rozhodnutí věci může tak docházet teprve tehdy, když je evidentní, že vztah uvedených osob k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude moci nebo nebude schopen nezávisle a nestranně rozhodnout. Takový stav však Ústavní soud v dané věci nezjistil.
Konkrétně lze k věci konstatovat, že dle §12 odst. 1 tr. řádu se orgány činnými v trestním řízení rozumějí soud, státní zástupce a policejní orgán. Dle odst. 2 písm. h) cit. ustanovení se policejními orgány rozumějí pověřené orgány Vojenského zpravodajství v řízení o trestných činech příslušníků Vojenského zpravodajství. Dle §31 odst. 1 tr. řádu o vyloučení z důvodů uvedených v §30 rozhodne orgán, kterého se tyto důvody týkají, a to i bez návrhu. O vyloučení soudce nebo přísedícího, pokud rozhodují v senátě, rozhodne tento senát. Dle odst. 2 je proti rozhodnutí podle odstavce 1 přípustná stížnost, o níž dle odst. 3 rozhodne orgán bezprostředně nadřízený orgánu, jenž napadené rozhodnutí vydal. Z napadených usnesení vyplývá, že postup orgánů Vojenského zpravodajství ve věci rozhodnutí o podjatosti byl s citovanými ustanoveními trestního řádu v souladu.
Ústavní soud musí připomenout, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy jinými procesními prostředky, které jednotlivci zákon poskytuje. Trestní řízení jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a jež průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, lze případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, to znamená především samotnými orgány činnými v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem. Z tohoto důvodu Ústavní soud považuje ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení, v přípravném řízení či v řízení před soudem, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, tj. zejména v kontextu se současným zásahem do osobní svobody jednotlivce, za zcela nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí.
Ústavní soud proto musí uzavřít, že neshledal porušení základních práv stěžovatele, jak bylo v ústavní stížnosti namítáno. Proto nezbylo, než podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2013
Jiří Nykodým
předseda senátu