ECLI:CZ:US:2013:2.US.2960.12.1
sp. zn. II. ÚS 2960/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké (soudkyně zpravodajka) a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti Mgr. Petra Koláře, právně zastoupeného JUDr. Milanem Švejdou, Ph.D., advokátem v Brně, Dřevařská 855/12, proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 10. 2. 2011 č.j. 10 C 28/2001-793 ve výroku II. a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 4. 2012 č.j. 14 Co 254/2011-816 ve výrocích I. a II., takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě dle §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Žalobou ze dne 8. 1. 2001 se v řízení vedeném před Okresním soudem v Břeclavi vedlejší účastník (Břeclav - OBJEKT spol. s r.o.) domáhal určení vlastnictví k nemovitostem specifikovaným v žalobě vůči stěžovateli, nikoli vůči společnosti F-Osset, a.s., která podala návrh na vklad vlastnického práva k předmětným nemovitostem v její prospěch. Okresní soud určil, že vedlejší účastník je vlastníkem v žalobě specifikovaných nemovitostí. Současně uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů řízení částku 16.322,- Kč. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že žalobu o určení vlastnictví zamítl a uložil povinnost vedlejšímu účastníku uhradit stěžovateli na náhradě nákladů řízení částku 26.600,- Kč. K dovolání vedlejšího účastníka Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou soudů a vrátil věc provostupňovému soudu k dalšímu řízení. V novém řízení Okresní soud v Břeclavi rozhodl napadeným rozsudkem tak, že zamítl žalobu vedlejšího účastníka, ale současně stěžovateli nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů vůči vedlejšímu účastníkovi. Stěžovatel se odvolal do výroku II. rozsudku a Krajský soud v Brně rovněž napadeným usnesením potvrdil ve výroku I. rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku II. o náhradě nákladů řízení s odůvodněním, že jsou dány výjimečné okolnosti pro takové rozhodnutí a ve výroku II. stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě odvolacího řízení částku 960.- Kč.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má být zřejmým a logickým ukončením celého soudního řízení. V daném případě vedlejší účastník žaloval nesprávnou osobu, a nebyl tedy dán relevantní důvod pro aplikaci postupu dle §150 o.s.ř. a v jednání soudu spatřuje stěžovatel libovůli. Soud odvolací zaujal stejné stanovisko a nadto uložil stěžovateli náhradu nákladů odvolacího řízení. I v tomto jednání spatřuje stěžovatel prvky libovůle, neboť pokud nebyly přiznány náklady řízení stěžovateli za dobu deseti let, s odkazem na mimořádné důvody, nebylo na místě přiznat ani náklady odvolacího řízení vedlejšímu účastníku.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod). V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
Ve své judikatuře se Ústavní soud již mnohokráte zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení ve vztahu k ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, resp. k právu na spravedlivý proces obecně. Ústavní soud konstatoval, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku (srov. např. nález ve věci sp. zn. I. ÚS 653/03, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 33, č. 69, str. 189). Ústavní soud dále ve svých rozhodnutích vztahujících se k předmětné problematice uvedl, že úkolem obecného soudu není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě nákladů řízení podle výsledku sporu, nýbrž je třeba přihlížet ke všem okolnostem, které by mohly mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník účelně vynaložil při uplatňování či bránění svých práv. Oproti tomu Ústavní soud také judikoval, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. jejich výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Jakkoliv se pak může takové rozhodnutí soudu z hlediska zákonnosti jevit sporným, Ústavní soud v souladu se svojí dosavadní judikaturou konstatoval, že rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 27, č. 25, str. 307).
Z hlediska premis ústavního práva je nutno předně zhodnotit, zda okresní a krajský soud aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. řádně odůvodnily a zda v jejich rozhodování nelze shledat libovůli. Z napadeného usnesení krajského soudu je zřejmé, že důvody zvláštního zřetele hodné spatřoval, shodně se soudem I. stupně v tom, že "žaloba na určení vlastnictví k nemovitostem byla podána proti žalovanému, který byl v době podání žaloby zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník nemovitostí, ..... Teprve v průběhu řízení, a to v době, kdy později zrušené zamítavé rozhodnutí soudu bylo pravomocné, došlo ke změně v zápisu vlastnického práva tak, že příslušný katastrální úřad jako vlastníka sporných nemovitostí zapsal nový subjekt a.s. F-Osset, a to s právními účinky vkladu ke dni předcházejícímu den podání žaloby. V důsledku této skutečnosti původní žalovaný ztratil ve sporu pasivní legitimaci, což vedlo k zamítnutí žaloby, přičemž tento nedostatek nebyl napraven ani postupem dle ustanovení §107a o.s.ř., neboť návrh na změnu v osobě žalovaného byl soudem I. stupně zamítnut. Jediná možnost, jak se domoci změny v osobě žalovaného, tedy institut záměny účastníků, nebyla pro žalobce využitelná, neboť žalovaný se výslovně vyjádřil tak, že s jakoukoli změnou v osobě žalovaného souhlasit nebude, a připuštění záměny účastníků dle ustanovení §92 odstavec 2 o.s.ř. je vázáno na souhlas stávajícího žalovaného s takovým postupem. Za této situace odvolací soud shodně se soudem I. stupně dospěl k závěru, že s ohledem na tyto okolnosti se jedná v tomto řízení o výjimečný případ umožňující aplikaci ustanovení §150 o.s.ř. a tedy nepřiznání náhrady nákladů řízení úspěšnému žalovanému." Jedná se o odůvodnění dostatečně konkrétní, logické a dle náhledu Ústavního soudu ústavně konformní, neboť z něj jasně vyplývají úvahy, jimiž byl krajský soud při hodnocení nákladů řízení veden.
Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než návrh stěžovatele, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2013
Jiří Nykodým
předseda senátu