ECLI:CZ:US:2013:2.US.2968.13.1
sp. zn. II. ÚS 2968/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce Stanislava Balíka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Vladimíra Poura, zastoupeného JUDr. Václavem Krondlem, advokátem se sídlem Karlovy Vary, Jiráskova 2, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 56 Co 291/2013, a příkazu Exekutorského úřadu Karlovy Vary, Mgr. Luďka Němce, soudního exekutora, k úhradě nákladů exekuce ze dne 12. 9. 2012, č.j. 55 EX 243/12-65, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 26. 9. 2013, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Usnesením Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 16. 4. 2012, č.j. 25 EXE 961/2012-16, byla nařízena exekuce na majetek stěžovatele a provedením exekuce byl pověřen Exekutorský úřad Karlovy Vary, Mgr. Luděk Němec, soudní exekutor (dále jen "exekutor"). Příkazem k úhradě nákladů exekuce ze dne 12. 9. 2012, č.j. 55 EX 243/12-65, rozhodl exekutor o povinnosti stěžovatele k úhradě nákladů exekuce ve výši 46.968,- Kč. Proti tomuto příkazu podal stěžovatel včasné námitky. Okresní soud v Karlových Varech (dále jen "exekuční soud) však námitkami napadený příkaz svým usnesením ze dne 24. 10. 2012, č.j. 25 EXE 961/2012-26, potvrdil.
3. Dne 27. 5. 2013 bylo exekutorem vydáno usnesení, č.j. 55 EX 243/12-145, jímž exekutor částečně vyhověl návrhu stěžovatele a rozhodl tak, že se předmětná exekuce s výjimkou nákladů exekuce ve výši 42.636,- Kč zastavuje.
4. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání. V něm namítal, že exekutor v předmětné exekuci ničeho nevymohl, neboť stěžovatelem bylo plněno dobrovolně přímo oprávněnému. Stěžovatel poukazoval na to, že náklady exekuce byly v příkaze k jejich úhradě ze dne 12. 9. 2012, č.j. 55 EX 243/12-65, vyčísleny chybně, když exekutor vycházel při jejich výpočtu z mylného předpokladu, že celou pohledávku vymůže sám. S ohledem na tuto skutečnost stěžovatel navrhl odvolacímu soudu, aby změnil náklady exekuce z částky 46.968,- Kč na částku 7.893,- Kč.
5. Krajský soud v Plzni však odvolání nevyhověl a svým usnesením ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 56 Co 291/2013, rozhodnutí exekutora o částečném zastavení exekučního řízení s výjimkou dosud neuhrazených nákladů exekuce, které byly určeny pravomocným příkazem k jejich úhradě ze dne 12. 9. 2012, č.j. 55 EX 243/12-65, potvrdil. Odvolací soud v odůvodnění svého usnesení uvedl, že soudním exekutorem bylo již pravomocně rozhodnuto o tom, že náklady exekuce činí 46.968,- Kč, přičemž toto rozhodnutí bylo následně potvrzeno také exekučním soudem a nabylo právní moci dne 28. 9. 2012. Cestou odvolání povinného (stěžovatele) proti usnesení o zastavení exekuce pak dle odvolacího soudu nelze dosáhnout změny rozhodnutí exekutora o nákladech exekuce a soudu tak nezbylo, než odvoláním napadené usnesení o částečném zastavení exekuce jako věcně správné potvrdit.
II.
6. Toto rozhodnutí odvolacího soudu napadl stěžovatel ústavní stížností, v níž uvedl, že nesouhlasí s vyčíslením nákladů soudního exekutora. Upozornil, že dle §5 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění účinném do 31. 12. 2012, je základem pro určení odměny za provedení exekuce výše exekutorem vymoženého plnění. V této souvislosti pak poukázal na to, že exekutor v řízení vymohl toliko částku 4.332,- Kč, neboť částku představující jistinu vymáhané pohledávky, úrok z prodlení z této částky, jakož i náklady oprávněného v nalézacím i exekučním řízení uhradil dobrovolně přímo oprávněnému. S ohledem na tuto skutečnost byly náklady exekuce dle stěžovatele vyčísleny chybně. Nadto exekutor poté, co stěžovatel uhradil oprávněnému shora uvedené částky, začal vyvíjet z pohledu stěžovatele nepřiměřenou činnost, když přes podstatné a dobrovolné uhrazení pohledávek oprávněného nechal soudního znalce provádět šetření za účelem ocenění nemovitostí stěžovatele. Takový postup byl pak dle stěžovatele v rozporu se zásadou přiměřenosti a vhodnosti způsobu provádění exekuce a na jeho základě tak došlo ke zbytečnému navyšování exekučních nákladů.
III.
7. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti, jakož i jí napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části, v níž směřuje proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 56 Co 291/2013, jímž bylo potvrzeno usnesení soudního exekutora o částečném zastavení exekučního řízení, zjevně neopodstatněným návrhem ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
8. Z ústavní stížnosti je zřejmé, že jí stěžovatel brojí toliko proti výši nákladů exekučního řízení, jež byla stanovena příkazem exekutora k úhradě nákladů exekuce a potvrzena usnesením Okresního soudu v Karlových Varech (exekuční soud). Stěžovatel naopak nenamítá nic, co by se vztahovalo k rozhodnutí Krajského soudu v Plzni (odvolací soud), jímž bylo potvrzeno rozhodnutí exekutora o částečném zastavení exekučního řízení, a co by vzhledem ke své povaze a obsahu bylo způsobilé porušit ústavně zaručená práva a svobody stěžovatele. Rovněž Ústavní soud žádné takové porušení neshledal. Odvolací soud své usnesení řádným a přesvědčivým způsobem odůvodnil a vyložil, z jakého důvodu nemůže přistoupit k přezkumu rozhodnutí o výši nákladů exekuce. S tímto odůvodněním se ztotožnil i Ústavní soud.
9. Ústavní soud dále shledal, že ústavní stížnost je ve zbývajícím rozsahu, tj. v části směřující proti příkazu exekutora k úhradě nákladů exekuce ze dne 12. 9. 2012, č.j. 55 EX 243/12-65, nepřípustným návrhem ve smyslu §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
10. Dle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Procesními prostředky, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, se ve smyslu §72 odst. 3 citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou návrhu na obnovu řízení) a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
11. Z právě uvedených ustanovení vyplývá zásada subsidiarity ústavní stížnosti a s ní související princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Logickým důsledkem této subsidiarity a z ní plynoucí podmínky vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva je pak i povinnost stěžovatele napadnout ústavní stížností vždy alespoň to rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o posledním procesním prostředku k ochraně jeho práva.
12. Tímto rozhodnutím je v posuzované věci rozhodnutí exekučního soudu o námitkách stěžovatele proti příkazu k úhradě nákladů exekuce. Toto rozhodnutí však stěžovatel svou ústavní stížností nenapadl (ačkoli se o jeho existenci v ústavní stížnosti zmiňuje) a jeho zrušení Ústavnímu soudu v petitu své stížnosti nenavrhl. Tato situace představuje dle dlouhodobé judikatury Ústavního soudu důvod k odmítnutí ústavní stížnosti (např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 58/95, II. ÚS 724/02, I. ÚS 242/03, IV. ÚS 270/05, III. ÚS 1980/07, IV. ÚS 2981/08, II. ÚS 1398/09, II. ÚS 1710/10, dostupná z http://www.usoud.cz).
13. Ústavní soud pro úplnost dodává, že stěžovatele nevyzýval k opravě petitu ústavní stížnosti, a to s ohledem na skutečnost, že i v případě, že by stěžovatel svůj návrh opravil v tom směru, že by napadl i rozhodnutí exekučního soudu o námitkách proti předmětnému příkazu, byl by Ústavní soud nucen ústavní stížnost v této části odmítnout, a to jako opožděný návrh ve smyslu §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu. Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, bylo totiž nezbytné podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů ode dne doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Tímto rozhodnutím bylo v posuzovaném případě usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 24. 10. 2012, č.j. 25 EXE 961/2012-26, jež bylo právnímu zástupci stěžovatele doručeno dne 2. 11. 2012. Lhůta k podání ústavní stížnosti proti tomuto rozhodnutí tak stěžovateli marně uplynula dne 2. 1. 2013, přičemž ústavní stížnost byla k poštovní přepravě podána až dne 24. 9. 2013.
IV.
14. S ohledem na výše uvedené tak Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení dílem dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a dílem dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda II. senátu Ústavního soudu