ECLI:CZ:US:2013:2.US.2973.12.1
sp. zn. II. ÚS 2973/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce Stanislava Balíka a soudkyně zpravodajky Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti Ing. Jiřího Kočaře, zastoupeného JUDr. Milanem Kocourkem, advokátem se sídlem Václavské nám. 56 - Palác Fénix, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 777/2012-243 ze dne 25. 4. 2012, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 25 Co 177/2010-180 ze dne 14. 7. 2011 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ č. j. 6 C 424/2006-71 ze dne 15. 9. 2009 ve znění opravného usnesení téhož soudu č. j. 6 C 424/2006-109 ze dne 9. 11. 2010 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34, §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem okresního soudu bylo určeno, že jsou neplatné smlouvy ze dne 3. 4. 1998 o převodu řady pozemků, blíže specifikovaných v napadených rozhodnutích, z Pozemkového fondu České republiky na stěžovatele. Své rozhodnutí nalézací soud odůvodnil tzv. blokačním ustanovením §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v rozhodném znění (dále též "zákon o půdě"), které brání převodu majetku, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace.
O odvolání stěžovatele proti prvoinstančnímu rozsudku bylo rozhodnuto v záhlaví citovaným rozsudkem Krajského soudu v Praze, kterým byl rozsudek Okresního soudu Praha-západ změněn tak, že byla žaloba zamítnuta v té části žalobního návrhu, v němž se vedlejší účastník, Okresní státní zastupitelství Praha-západ, domáhal určení neplatnosti smlouvy z 3. 4. 1998, č. 3-3 R 98/81, vložené do katastru nemovitostí rozhodnutím Katastrálního úřadu Praha-západ č. j. V 6-2339 dne 25. 8. 1999, "pokud byl převáděn pozemek ve zjednodušené evidenci pozemků (původně PK č. X) v hodnotě 6.108,65 Kč". Jinak byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Odvolací soud poukázal na správný právní závěr soudu okresního, kdy s výjimkou jednoho pozemku byly všechny převáděné pozemky v původním vlastnictví "Kláštera na Strahově v Praze, řádu premonstrátů".
Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel dovoláním opřeným o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") v rozhodném znění. Nejvyšší soud podané dovolání odmítl jako nepřípustné, neboť shledal, že odvolací soud řešil věc po hmotněprávní stránce v souladu s judikaturou Ústavního soudu, přičemž otázka zmíněného blokačního ustanovení zákona o půdě nepředstavuje, a to právě i s ohledem na judikaturu Ústavního soudu, otázku zásadně právně významnou.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Porušení svých základních práv spatřuje zejména ve skutečnosti, že Nejvyšší soud v odmítnutí dovolání stěžovatele "pouze opisuje a cituje dříve vydaná rozhodnutí soudů nižších stupňů, a poté na poslední straně v jednom odstavci vyjadřuje svůj velmi vágní závěr, proč vlastně dovolání stěžovatele odmítl". S takovým postupem stěžovatel zásadně nesouhlasí, neboť takový přístup soudu dle něj směřuje přímo do porušení ústavou zaručeného právního institutu práva na spravedlivý proces, poněvadž z rozhodnutí stěžovatel nezjistil, z jakého důvodu bylo dovolání odmítnuto. Stěžovatel dále poukázal na to, že soud nesprávně posoudil podmínku řízení, otázku aktivní legitimace Okresního státního zastupitelství Praha 5, k podání žaloby dle §42 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, jakož i otázku vstupu Královské kanonie premonstrátů na Strahově na straně státního zastupitelství.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
K námitce stěžovatele směřující proti rozhodnutí dovolacího soudu je třeba podotknout, že u rozhodnutí o dovolání postavených na otázce zásadního právního významu lze z ústavněprávního pohledu toliko zkoumat, zda Nejvyšší soud dostatečně objasnil, proč se o takovou otázku v posuzované věci nejedná, což dovolací soud v projednávané věci uspokojivě splnil, když na bohaté judikatuře Ústavního soudu demonstroval, proč se nemůže jednat o otázku zásadně právně významnou, která by si žádala ingerenci dovolacího soudu (srov. str. 6 - 7 napadeného usnesení dovolacího soudu). Vytýká-li pak stěžovatel Nejvyššímu soudu, že neřešil jím předestřenou otázku aktivní legitimace státního zastupitelství, nutno poznamenat, že se nejednalo o dovolací důvod, který by mohl založit přípustnost dovolání dle tehdy platného ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., poněvadž jde o otázku posuzování procesních vad, nikoli vad majících svůj původ v hmotném právu.
Ústavní soud však nemůže přisvědčit ani námitkám stěžovatele stran aktivní legitimace okresního státního zastupitelství a vstupu Královské kanonie premonstrátů na Strahově jako vedlejšího účastníka do řízení na straně žalobce. Aktivní legitimaci státního zastupitelství a jeho právo vstoupit do řízení, resp. jej zahájit, již řešil soud nalézací, který ji logicky a přesvědčivě odůvodnil (srov. str. 4 napadeného rozsudku okresního soudu). Krajský soud v této otázce šel ještě dále a na judikátu Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3165/2006 ze dne 19. 12. 2006 demonstroval, že právo na vstup státního zastupitelství do řízení či jejich zahájení právě v případech týkajících se vzpomínaného blokačního ustanovení bylo tímto rozhodnutím nezpochybnitelně aprobováno (srov. str. 6 napadeného rozsudku soudu druhé stolice). Výklad stěžovatele, který nabídl ve své ústavní stížnosti, tedy že jde-li o omezení smluvní volnosti účastníků, musí být zákonným zněním takové omezení vyjádřeno tak, aby se týkalo přímo jich, a nikoli předmětu smlouvy, je zjevně účelový, umělý, konstrukčně formalistický a fakticky vede k absurdním závěrům, kdy by nebylo možné pod sankcí neplatnosti napadnout převody majetku původně náležejícího církevním subjektům jen proto, že se zákon dostatečně (popř. vůbec) nevěnuje vlastním účastníkům potenciálně zapovězených převodů. Tím by však byla podkopána vlastní podstata blokačního ustanovení §29 zákona o půdě, a tudíž takovou interpretaci nelze akceptovat.
Otázka vstupu Královské kanonie premonstrátů na Strahově jako vedlejšího účastníka do řízení rovněž nezůstala zcela stranou pozornosti obecných soudů. Jak soud nalézací, tak i soud odvolací shodně konstatovaly, že původní (církevní) vlastník není aktivně legitimován k podání žaloby; tu je ovšem třeba mít na zřeteli, že dle §93 odst. 1 o. s. ř. se řízení může na straně žalobce či žalovaného účastnit i ten, kdo má právní zájem na jeho výsledku. Královská kanonie premonstrátů na Strahově měla z titulu původního vlastníka bezpochyby velmi vážný právní zájem na výsledku řízení, neboť se bytostně dotýká majetku, který jí byl státem přislíben jako majetek restituční povahy. Její vystupování v řízení jako vedlejšího účastníka tak sotva mohlo být protiústavní.
Za daných okolností tudíž Ústavní soud neshledal tvrzený zásah do základních práv stěžovatele, proto ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu