ECLI:CZ:US:2013:2.US.2985.12.1
sp. zn. II. ÚS 2985/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké (soudkyně zpravodajka) a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti Zdeňka Bukovjana, právně zastoupeného JUDr. Josefem Jurasem, advokátem se sídlem Jiráskovo nám. 8, Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č.j. 57 Co 622/2011-405 ze dne 19. 4. 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě dle §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina).
Napadeným rozsudkem bylo stěžovateli uloženo zaplatit Pavlu Kročilovi st. 48.190,- Kč s příslušenstvím a Pavlu Kročilovi ml. 45.148,- Kč s příslušenstvím. Odvolací soud dospěl k závěru, že stěžovatel odvezl věci vedlejších účastníků (lopatu k nakladači a rozmetadlo) bez pečlivého prověření, zda je oprávněn s věcmi nakládat a toto jeho jednání spolu s následným odmítnutím vydat věci vedlejším účastníkům je prvotní příčinou škody. Pokud byly věci zajištěny policií, stalo se tak v situaci, kdy stěžovatel nadále odmítal vedlejším účastníkům věci vydat, přestože doložili své vlastnictví. Na straně stěžovatele se tak jednalo o neoprávněné zadržování věci, čímž vznikla vedlejším účastníkům škoda, neboť neměli možnost provést sjednané práce a získat za ně dohodnutou odměnu. Fyzické napadení stěžovatele vedlejšími účastníky, jejich trestní oznámení na stěžovatele pro krádež s následným zákazem dispozice podle §78 bylo hodnoceno odvolacím soudem jako spoluzavinění ve smyslu §441 občanského zákoníku. Soud pak dále uvádí, že vedlejším účastníkům prokázal, že neměli možnost provést práce jinými stroji, aby tak předešli ušlému zisku jako dohodnuté odměně za provedení sjednaných zemědělských prací. Tyto okolnosti představují dle názoru odvolacího soudu podíl vedlejších účastníků na škodě v rozsahu 40% a mají proto nárok na 60% vzniklé škody. Pavel Kročil st. požadoval zaplacení částky 107.088,- Kč a má nárok na zaplacení 60% škody, tj. částky 64.252,- Kč. U Pavla Kročila ml. pak 60% z původní škody 100.238,- Kč představuje nárok na náhradu škody 60.196,-Kč. Protože rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 8. 2006 č.j. 57 Co 86/2006-227 bylo pravomocně rozhodnuto o povinnosti stěžovatele zaplatit Pavlu Kročilovi st. 16.062,80 Kč s přísl. a Pavlu Kročilovi ml. 15.048,80 Kč (ve vztahu k těmto částkám bylo dovolání stěžovatele výše označeným rozsudkem dovolacího soudu jako nepřípustné), shledal soud důvodným ještě nárok 48.190,- Kč pro Pavla Kročila st. a 45.148,- Kč pro Pavla Kročila ml.
Jak uvedl stěžovatel v ústavní stížnosti, od samého počátku se bránil uplatněnému nároku vedlejších účastníků s tím, že škodu nezavinil, neboť rozhodnutím policejního orgánu Policie ČR bylo stěžovateli zakázáno s rozmetadlem a lopatou disponovat do doby, než policie vydá rozhodnutí o vydání věci, což se stalo dne 21. 4. 2000. Pokud by nedošlo ze strany vedlejších účastníků ke zbytečnému podání trestního oznámení a fyzického napadení stěžovatele, nedošlo by ani k zadržení věci. Rovněž od počátku sporu se stěžovatel bránil tím, že vedlejší účastníci měli v dispozici jiný stroj, jímž mohli práce provést. Kromě toho mohli práce provést jinými zapůjčenými stroji.
Podle přesvědčení stěžovatele odvolací soud v napadeném rozsudku zcela přehlédl kontext spravedlnosti výrazně svědčící v neprospěch vedlejších účastníků. V materiálním právním státě nemůže pouze jít o formální aplikaci práva bez dalšího, ale především o dodržení pravidel, která jsou v souladu s hodnotami, na niž je právní řád vybudován. Stěžovatel uvádí, že pokud by nebyl omezen nařízením státního orgánu v dispozici s věcmi, s největší pravděpodobností hraničící s jistotou by je vydal nejpozději do konce března 2000, když o tom, že věci nejsou jeho, se přesvědčil již dne 27. 3. 2000. Vedlejší účastníci by pak měli dostatek prostoru pro provedení prací.
V hodnocení skutkových zjištění tedy absentuje část skutečností, která vyšla v řízení najevo, a soud ji náležitým způsobem v celém soudu nezhodnotil a dopustil se tak mimo jiné i libovůle zakázané v článku 2. odst. 2 Listiny. Ve svém důsledku tedy došlo k porušení práva na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny. Povinnost nahradit škodu zasahuje do majetkové sféry stěžovatele a ve svém důsledku tak postihuje i majetek stěžovatele, který se tak neústavně zmenšuje. Řízení bylo zahájeno dne 23. 3. 2002, prošlo všemi stupni obecné soudní soustavy a trvalo více než 10 let. Stěžovatel má tedy za to, že bylo porušeno i jeho právo na projednání věci v přiměřené lhůtě vyplývající z článku 6. odst. 1 Úmluvy.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod). V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvedl, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1, C. H. Beck, Praha 1994, str. 40). To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy); ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3, C. H. Beck, Praha 1995, str. 281). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; protože Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, je jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněné práva nebo svobody jeho účastníka.
Ústavní soud konstatuje, že argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti je pouze zopakováním argumentace v řízení ve věci samé před obecnými soudy. Jak je však z provedeného řízení patrné, soudy se s argumentací stěžovatele řádně vypořádaly, zejména pak rozvedly, z jakých skutkových zjištění při svém rozhodování vycházely. Odůvodnění napadených rozhodnutí je logické, skutkový stav věci je dostatečně podrobně popsán.
Je třeba zdůraznit, že právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení. Stěžovatel využil možnosti uplatnit v řízení všechny procesní prostředky k ochraně svých práv. Fakt, že obecné soudy dospěly k jinému právnímu závěru, nezakládá sám o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Stěžovatel přitom neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o zásahu do jeho ústavně zaručených práv postupem obecných soudů. Argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti je tak založena výhradně na nesouhlasu s jejich právními závěry. Pokud se týče namítané nepřiměřené délky soudního řízení, k tomu je třeba dodat, že i když se nejednalo skutkově ani právně o složitý spor, trvalo řízení skutečně deset let. Je však nutno přihlédnout k tomu, že ve věci bylo vydáno celkem deset rozhodnutí, účastníci řízení plně využili své právo podávat opravné prostředky a průtahy na straně obecných soudů stěžovatel nenamítal.
Shrnutím shora uvedeného lze tedy uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých v konkrétní věci uplatněný výklad a aplikace práva překračuje hranice ústavnosti, zde splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových standardů obecných soudů ani od zásad ústavnosti, vyjádřených v judikatuře Ústavního soudu.
Ústavní soud neshledal tedy porušení základních práv stěžovatele, jak bylo v ústavní stížnosti namítáno, proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2013
Jiří Nykodým
předseda senátu