ECLI:CZ:US:2013:2.US.30.13.1
sp. zn. II. ÚS 30/13
Usnesení
Ústavní soud v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti stěžovatele Vladimíra Kašpara, zastoupeného Mgr. Zdeňkem Pokorným, fzygkni, advokátem, se sídlem Anenská 8, 602 00 Brno, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. 4. 2012, č. j. 10 C 120/2011-39, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2012, č. j. 11 Co 314/2012-50, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se obrátil na Ústavní soud s návrhem na zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tím, že se jimi cítí dotčen na svých ústavně garantovaných právech. Konkrétně namítl porušení čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal náhrady materiální újmy, která mu měla vzniknout z nezákonného rozhodnutí, a náhrady nemateriální újmy, o níž tvrdil, že mu vznikla vydáním nezákonného rozhodnutí. O materiální újmu mělo jít v souvislosti s náklady, které vynaložil na právní zastoupení v řízení před Ústavním soudem ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 699/10. V tomto řízení sice uspěl s ústavní stížností směřující proti výroku o náhradě nákladů řízení rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 11. 2010, č. j. 4 Cmo 379/2009-240, Ústavní soud mu však nepřiznal nárok na náhradu nákladů řízení. Stěžovatel dovozoval, že má nárok na náhradu škody podle ustanovení §8 a §31 zák. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zák. 82/1998 Sb."). Nemajetková újma mu měla vzniknout v souvislosti se zrušením uvedeného rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci.
V ústavní stížnosti stěžovatel polemizuje se závěry obecných soudů, které jeho žalobě nevyhověly. Odkazuje na řadu rozhodnutí Ústavního soudu, z nichž dovozuje oprávněnost svého nároku. Podle jeho názoru došlo v posledním období ke změně judikatury Ústavního soudu, která se odchyluje od předchozích rozhodnutí, zejména plenárního nálezu sp. zn. Pl. ÚS 18/01, kterým Ústavní soud zrušil ustanovení §31 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., v tehdy platném znění. Navrhl, aby Ústavní soud nálezem rozhodl tak, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny a čl. 1 dodatkového protokolu č. 1 Úmluvy, a napadená rozhodnutí zrušil.
Zákon o Ústavním soudu v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) tím, že rozlišuje návrhy zjevně neopodstatněné, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu obecných soudů v souzené věci. Ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především zdůrazňuje, že neshledává žádný rozpor mezi svou judikaturou a právními názory vyjádřenými obecnými soudy v napadených rozhodnutích. Zcela souhlasí se závěrem, že náklady vzniklé v souvislosti s podáním ústavní stížnosti je třeba považovat za náklady vzniklé před instančně vyšším orgánem, o nichž bylo rozhodnuto, jak je ostatně z odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu patrno. Bylo-li rozhodnuto tak, že náklady zastoupení v řízení před Ústavním soudem se nepřiznávají, nemůže to mít za následek vznik škody podle zákona č. 82/1998 Sb., neboť nejsou splněny podmínky ustanovení §8 odst. 1 citovaného zákona ("Nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán."). Stejně tak souhlasí se závěrem, že i kdyby na náklady řízení před Ústavním soudem bylo nahlíženo jako na náklady předžalobní, nebylo by možné je uplatňovat s ohledem na ustanovení §31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb. ("Poškozený nemá právo na náhradu nákladů zastoupení, které vznikly v souvislosti s projednáváním uplatněného nároku u příslušného úřadu.").
Tvrzená nemajetková újma nemohla stěžovateli vzniknout ze samotného faktu zrušení nezákonného rozhodnutí, zejména běží-li další řízení, jehož smyslem je odstranit důsledky nezákonnosti.
Argumentace stěžovatele judikaturou Ústavního soudu je mimoběžná, neboť jím uváděná rozhodnutí řešily odlišné právní otázky, než byly nastoleny projednávanou ústavní stížností. To se týká zejména stěžovatelem na několika místech připomínaného plenárního nálezu sp. zn. Pl. ÚS 18/01, který se vyjadřoval k otázce rovného postavení poškozených subjektů při uplatňování nároků na náhradu škody vůči státu, neboť v úpravě v té době platné činil zákonodárce rozdíl mezi těmi, jimž vznikla škoda spočívající "pouze" ve vynaložených nákladech řízení, a těmi, jimž současně vznikla škoda další, přičemž jen tato posléze uvedená skupina měla nárok na náhradu nákladů řízení v rámci náhrady škody (za předpokladu, že náhrada těchto nákladů nebyla přiznána podle procesních předpisů). Z tohoto důvodu došlo uvedeným nálezem ke zrušení ustanovení §31 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.
Vzhledem k tomu, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnut jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. 3. 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu