ECLI:CZ:US:2013:2.US.3034.13.1
sp. zn. II. ÚS 3034/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatelky Niny Vaisové, bez právního zastoupení, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 1. 2012, č. j. 42 Ad 24/2010-52, a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 11. 2012, č. j. 6 Ads 67/2012-37, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka svou ústavní stížností podanou dne 30. 9. 2013 napadá, s tvrzením porušení jejích ústavním pořádkem garantovaných práv, zakotvených v čl. 10 odst. 1 a čl. 30 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, v záhlaví označená rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem a Nejvyššího správního soudu.
Ze spisového materiálu vyplývá, že stěžovatelka podala kasační stížnost Nejvyššímu správnímu soudu proti napadenému rozsudku krajského soudu, kterým byla zamítnuta její žaloba na zrušení rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 14. 12. 2010, č. j. 475 301 955/315-KZ. Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelky v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvádí, že napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu byl doručen pouze jejímu právnímu zástupci, od kterého obdržela pouze kopii tohoto rozsudku. Stěžovatelka se proto obrátila na Nejvyšší správní soud s žádostí ze dne 18. 5. 2013 o doručení napadeného rozhodnutí. Stěžovatelka dále ve své ústavní stížnosti uvádí, že originál napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jí byl proto doručen až 18. 7. 2013 a toto své tvrzení dokládá prohlášením doručujícího orgánu.
Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální náležitosti a předpoklady jejího meritorního projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Ústavní soud s přihlédnutím ke své ustálené rozhodovací praxi odkazuje na ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, podle kterého je možno podat ústavní stížnost ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně práv poskytuje - takovým prostředkem se rozumí řádný i mimořádný opravný prostředek, s výjimkou návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovatelce přiznává, byl v záhlaví uvedený rozsudek Nejvyššího správního soudu. I v případě, pokud by Ústavní soud považoval tento rozsudek Nejvyššího správního soudu za doručený až dnem 18. 7. 2013, jak tvrdí a dokládá stěžovatelka, lhůta k podání ústavní stížnosti by i tak marně uplynula dne 18. 9. 2013. Byla-li ústavní stížnost podána až dne 30. 9. 2013, stalo se tak zjevně po uplynutí lhůty k jejímu podání.
V důsledku toho nezbylo než soudcem zpravodajem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnout, neboť je návrhem opožděným, podaným po lhůtě stanovené tímto zákonem.
Za těchto okolností nevyvozoval Ústavní soud důsledky z toho, že stěžovatelka nebyla v řízení před Ústavním soudem řádně zastoupena advokátem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2013
Jaroslav Fenyk, v. r.
soudce Ústavního soudu