ECLI:CZ:US:2013:2.US.3044.13.1
sp. zn. II. ÚS 3044/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatelky Ireny Soukupové, zastoupené JUDr. Jaroslavem Dubenským, advokátem se sídlem Jindřichův Hradec, Pravdova 1113/II, směřující proti výroku III. rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 6. 2013, č.j. 7 Co 950/2013-145, usnesení téhož soudu ze dne 23. 8. 2013, č.j. 7 Co 950/2013-157, a výrokům II., IV. a V. rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 3. 12. 2012, č.j. 9 C 23/2011-108, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 2. 10. 2013, se stěžovatelka domáhala zrušení nákladových výroků v záhlaví uvedených rozhodnutí a na ně navazujícího opravného usnesení s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Dříve než může Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, zkoumá, zda předmětný návrh obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky jeho projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
3. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholným orgánem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí. Ústavní stížnost představuje toliko specifický prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, což znamená, že ji lze podat pouze za určitých okolností a při zachování zákonných podmínek.
4. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita k jiným procesním prostředkům, které zákon stěžovatelce poskytuje k ochraně jejího práva, což znamená, že k jejímu věcnému projednání může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatelka všechny tyto prostředky (efektivně) vyčerpala. V opačném případě by byla ústavní stížnost podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná.
5. K závěru o nepřípustnosti ústavní stížnosti Ústavní soud dospěl i v právě posuzovaném případě. Ačkoli stěžovatelka ve svém návrhu uvedla, že nemá k ochraně svých práv k dispozici jiný procesní prostředek než ústavní stížnost, neboť dovolání jen proti výrokům o náhradě nákladů řízení není přípustné, bylo Ústavním soudem dotazem učiněným u Okresního soudu v Jindřichově Hradci zjištěno, že dovolání bylo stěžovatelkou následně podáno. Tato skutečnost byla potvrzena i ze strany právního zástupce stěžovatelky a vyplývá rovněž z informací veřejně dostupných na internetovém portálu Justice.cz (http://infosoud.justice.cz/public/search.jsp).
6. Ústavním soudem bylo dále zjištěno, že řízení o dovolání stěžovatelky dosud nebylo skončeno. Vzhledem k této skutečnosti tak Ústavnímu soudu nezbylo než uzavřít, že stěžovatelka dosud nevyčerpala veškeré procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje, a její ústavní stížnost je proto předčasná.
7. Ve vztahu k právě uvedenému si Ústavní soud dovoluje připomenout, že souběžné podávání dovolání a ústavní stížnosti nemá oporu v ustanoveních zákona ani nepředstavuje řešení, které by vyhovovalo požadavku právní jistoty (viz např. usnesení ze dne 29. 7. 2011, sp. zn. I. ÚS 2162/11, ze dne 21. 2. 2011, sp. zn. IV. ÚS 16/11, obě dostupná na http://nalus.usoud.cz). Pokud před obecnými soudy nadále probíhá řízení, v jehož rámci se stěžovatelka může domoci ochrany svých práv, není pro zásah Ústavního soudu zásadně důvod. Takový zásah by byl naopak v rozporu se shora uvedenou zásadou subsidiarity ústavní stížnosti, jakož i se zásadou minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena ještě před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by tím Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by naopak vyčkával na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však není důvod.
8. Ústavní soud si dále dovoluje uvést, že tímto jeho rozhodnutím nebude stěžovatelka na svých právech nijak poškozena. Pokud totiž v řízení o dovolání stěžovatelka nebude úspěšná, nebude zde žádná překážka, která by jí bránila v podání nové ústavní stížnosti (v níž bude moci zohlednit i průběh a výsledky dovolacího řízení), a to i kdyby její dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné. Stěžovatelce tímto postupem nehrozí ani zmeškání lhůt. Podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu totiž v případě, že mimořádný opravný prostředek byl rozhodujícím orgánem odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnosti proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, a to ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Ústavní soud se přitom již vyjádřil, že dovolání přípustné podle §237 občanského soudního řádu ve znění zákona č. 404/2012 Sb. považuje za mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (viz usnesení ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
9. S ohledem na shora uvedené tak Ústavnímu soudu nezbylo než konstatovat, že ústavní stížnost je nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a jako takovou ji v souladu s §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudcem zpravodajem odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. října 2013
Jaroslav Fenyk, v. r.
soudce Ústavního soudu