ECLI:CZ:US:2013:2.US.3048.12.1
sp. zn. II. ÚS 3048/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce Stanislava Balíka a soudkyně zpravodajky Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti Lukáše Divíška, zastoupeného JUDr. Janem Pavlokem, advokátem se sídlem K Brusce 124/6, Praha 6, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 č. j. 80 EXE 2983/2011-44 ze dne 8. 6. 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že k návrhu vedlejšího účastníka jako oprávněného byla usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 14. 11. 2011, č. j. 80 EXE 2983/2011-7, nařízena exekuce podle vykonatelného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 11. 5. 2011, č. j. 40 EC 1761/2010-19, k uspokojení pohledávky oprávněného v částce 968 Kč s příslušenstvím. Provedením exekuce byl pověřen soudní exekutor JUDr. Juraj Podkonický, Exekutorský úřad Praha 5 se sídlem Praha 6, Evropská 663/132. Toto usnesení nabylo právní moci dne 8. 3. 2012.
K dalšímu návrhu oprávněného byla usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 28. 11. 2012, č. j. 73 EXE 5769/2011-7, nařízena exekuce podle vykonatelného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 3. 8. 2011, č. j. 69 EC 26/2011-26, k uspokojení pohledávky oprávněné opět v částce 968 Kč s příslušenstvím. Provedením exekuce byl také v této věci pověřen soudní exekutor JUDr. Juraj Podkonický. Usnesení nabylo právní moci dne 8. 3. 2012. Usnesením pověřeného soudního exekutora ze dne 11. 4. 2012, č. j. 067 EX 401680/11-15, byly obě exekuce spojeny ke společnému řízení pod sp. zn. 067 EX 401680/11.
Soudní exekutor následně vydal příkaz k úhradě nákladů exekuce ze dne 13. 4. 2012, č. j. 067 EX 401680/11-16, jehož výrokem II byla určena výše nákladů exekuce (včetně nákladů oprávněného) v celkové částce 12 240 Kč. Proti tomuto příkazu podal stěžovatel námitky, kterým soudní exekutor nevyhověl a exekuční soud je v záhlaví uvedeným usnesením zamítl jako nedůvodné.
Proti rozhodnutí exekučního soudu brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jeho kasace. Opodstatněnost svého návrhu spatřuje zejména ve skutečnosti, že soudní exekutor spojil exekuční řízení až poté, co jej k tomu vyzval prostřednictvím svého právního zástupce, což měl exekutor dle jeho názoru udělat již na počátku, před zasláním výzev stěžovateli a bez výzvy stěžovatele. Exekučnímu soudu vytýká, že rozhodoval ryze formalisticky bez ohledu na ústavně chráněné zájmy účastníků. Stěžovatel zejména poukazuje na skutečnost, že Ústavní soud se již zcela jednoznačně a kategoricky vyjádřil k problematice jak spojování exekučních věcí, tak výše nákladů exekuce a nákladů oprávněného na exekuci. Stěžovatel je přesvědčen, že tato jednoznačná a závazná rozhodnutí Ústavního soudu byla ignorována, včetně judikatury týkající se náhrady nákladů řízení v případě tzv. formulářových žalob.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit napadené rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Ústavní soud nepokládá rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 9 jako celek za ústavně nekonformní. Z odůvodnění naprosto zřetelně vyplývá, z jakých skutečností exekuční soud vycházel i jak se vypořádal s námitkami stěžovatele, především pak s těmi, které se opíraly o judikaturu Ústavního soudu. Nesouhlas stěžovatele s tímto hodnocením, který vyjádřil v ústavní stížnosti, však za daných okolností nemůže obstát.
Stěžovateli je sice nutno přisvědčit v jeho argumentaci o tom, že soudní exekutor měl bez dalšího spojit exekuční řízení dříve, aby byly minimalizovány náklady. Nelze ovšem přehlédnout, že nakonec tak soudní exekutor přece jen učinil a stěžovateli vrátil přeplatek ve výši necelých 20 000 Kč, čímž dodatečně své pochybení - byť na základě podnětu stěžovatele - tímto postupem zhojil. Závěry nálezu Ústavního soudu IV. ÚS 1881/11 ze dne 16. 1. 2012 (dostupný na http://nalus.usoud.cz) stran výše a přiměřenosti odměny soudního exekutora v případě dobrovolného plnění povinným přitom vycházejí z předpokladu, že povinný plní dobrovolně (resp. lze v takovém plnění spatřovat jistou míru dobrovolnosti) tehdy, splní-li povinnost sice až po nařízení exekuce, ale ještě ve lhůtě stanovené exekutorem ve výzvě k dobrovolnému splnění vymáhané povinnosti, tj. do patnácti dnů ode dne doručení takové výzvy, k čemuž v nyní posuzovaném případě - na rozdíl od zmíněným nálezem řešené věci - nedošlo. Ač zde stěžovatel namítá, že tato skutečnost mu nemůže jít k tíži pro vadný postup soudního exekutora v podobě nespojení exekučních řízení, nelze přehlédnout, že zaslání výzvy k dobrovolnému splnění vymáhané povinnosti a stanovení lhůty, jejíž dodržení má nikoli zanedbatelný význam pro další postup v exekučním řízení, by ztrácelo na významu, zejména by vedlo k právní nejistotě všech subjektů exekuce.
Ani v otázce odůvodnění exekučního soudu stran výše nákladů právního zastoupení oprávněného Ústavní soud porušení stěžovatelových práv neshledal. Obvodní soud se dostatečně zabýval i touto problematikou, přičemž připustil, že ačkoli nejde o tzv. formulářovou žalobu, jde o vymáhání bagatelních pohledávek, svým charakterem stejných. Exekuční soud nicméně konstatoval, že v posuzované věci se jednalo o úkon právní služby, nikoli úkon administrativní, přitom ovšem přihlédl k tomu, že odměna byla stanovena za jeden úkon právní služby, i když se jednalo o návrhy dva.
Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. srpna 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu