ECLI:CZ:US:2013:2.US.3054.12.1
sp. zn. II. ÚS 3054/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Jaroslava Fenyka a Stanislava Balíka v právní věci stěžovatele Jiřího Mošnera, zastoupeného JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem Sokolovská 22, Praha 8, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 49 Nc 1333/2008-163 ze dne 1. 6. 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí obecného soudu s odůvodněním, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a právo na ochranu majetku ve smyslu ustanovení čl. 36 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z přiloženého spisového materiálu se podává, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále též "obvodní soud") č. j. 49 Nc 1333/2008-19 ze dne 20. 2. 2008 byla na návrh oprávněné Evy Mošnerové, podle vykonatelných rozhodnutí téhož soudu o nařízení předběžného opatření ze dne 23. 5. 2006 a ze dne 18. 12. 2007, k uspokojení pohledávky oprávněné na dlužném výživném ve výši 21 000 Kč a pro náklady exekuce a náklady oprávněné, které budou v průběhu řízení stanoveny, nařízena exekuce na majetek povinného - stěžovatele. Provedením exekuce byl pověřen soudní exekutor JUDr. Miloslav Hauerland, Exekutorský úřad Praha 5. Citované usnesení bylo z podnětu odvolání stěžovatele rozhodnutím Městského soudu v Praze č. j. 17 Co 257/2008-79 ze dne 18. 12. 2008 změněno tak, že návrh na nařízení exekuce pro částku 6 000 Kč podle rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 18. 12. 2007 se zamítá.
Usnesením č. j. 49 Nc 1333/2008-137 ze dne 17. 2. 2011 obvodní soud rozhodl bez návrhu účastníků o částečném zastavení exekuce co do částky 15 000 Kč (výrok II.), o zastavení řízení o návrhu stěžovatele na zastavení exekuce z důvodu zániku pohledávky jejím zaplacením (výrok I.) a zamítl návrh stěžovatele na zastavení exekuce z jiných důvodů (výrok III.). K odvolání stěžovatele rozhodnutí soudu prvního stupně v napadených výrocích I. a III. potvrdil Městský soud v Praze usnesením č. j. 17 Co 235/2011-156 ze dne 3. 1. 2012.
Příkazem k úhradě nákladů exekuce a nákladů oprávněného sp. zn. 027 Ex 0652/08 ze dne 25. 4. 2012, vydaným soudním exekutorem JUDr. Miloslavem Hauerlandem, bylo poté stěžovateli uloženo zaplatit náklady právního zastoupení oprávněné v exekučním řízení ve výši 10 575 Kč a na nákladech exekuce částku 7 800 Kč.
O námitkách stěžovatele proti tomuto příkazu rozhodl obvodní soud napadeným usnesením č. j. 49 Nc 1333/2008-163 ze dne 1. 6. 2012 tak, že co do výroku o nákladech exekuce jej potvrdil a ve výroku o nákladech oprávněné jej změnil, přičemž nově určil náklady oprávněné částkou 4 441 Kč.
Stěžovatel s postupem obvodního soudu nesouhlasil, což dal najevo v ústavní stížnosti. Soud podle něj porušil jeho právo na spravedlivý proces tím, že při stanovení nákladů exekuce nezkoumal důvody jejího zastavení, resp. že nezohlednil prokázanou dobrovolnou úhradu pohledávky stěžovatelem ještě před rozhodnutím o nařízení exekuce, a tedy procesní zavinění oprávněné na zastavení exekuce, čímž postupoval nejen v rozporu s ustanoveními jednoduchého práva, ale též v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1294/09 ze dne 6. 10. 2011. Obvodní soud mimo to vycházel ze zjevně nesprávného a neúplného výkladu zákona, kdy jeho názor, že náklady exekuce hradí dle ustanovení §87 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění rozhodném, vždy povinný, je možno snadno vyvrátit odkazem na ustanovení §89 téhož předpisu, které obsahuje zvláštní úpravu pro případ zastavení exekuce. K zásahu do stěžovatelova práva na spravedlivý proces, zejména práva na projednání věci mělo dále dojít v důsledku neprojednání jím předloženého návrhu na zastavení exekuce. Obecným soudem uváděný důvod nezaplacení soudního poplatku neodpovídá podle mínění stěžovatele zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, neboť není-li zpoplatněn samotný návrh na nařízení exekuce, není, při použití argumentu a maiore ad minus, na místě zpoplatňovat ani dílčí procesní návrh učiněný již v rámci probíhající exekuce. Napadeným rozhodnutím obvodního soudu, potažmo samotnou exekucí, se stěžovatel cítil být dotčen i ve svém právu na majetek. Závažnost tohoto zásahu přitom stěžovatel odvíjel od skutečnosti, že namísto ochrany jeho práv a naplnění požadavku na minimalizaci zásahu způsobeného prováděnou exekucí na nezbytně nutnou míru, byla ze strany obecného soudu poskytnuta ochrana "zjevně šikanóznímu výkonu práva či extrémně liknavému procesnímu postupu oprávněné".
V podání ze dne 30. 4. 2013 stěžovatel doplnil stížnostní argumentaci odkazy na nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 8/06, sp. zn. II. ÚS 1540/08 a nejnovější nález sp. zn. IV. ÚS 235/11 ze dne 5. 4. 2013, vydaný v obdobné věci, ve spojitosti s nimiž zdůraznil nutnost zohlednit jím provedenou dobrovolnou úhradu pohledávky při stanovení odměny exekutora, jež nelze od této pohledávky odvíjet, jak to učinil obvodní soud, a dále i při určení hotových výdajů exekutora, k jejichž vynaložení nebyl za této situace dán důvod.
Podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníka řízení.
Obvodní soud pro Prahu 10 zcela odkázal na napadené rozhodnutí, maje za to, že bylo vydáno v souladu s právními předpisy. Výslovně uvedl, že stěžovatel byl v řízení o zastavení exekuce zcela neúspěšným, k částečnému zastavení exekuce došlo z jiných důvodů, než stěžovatel navrhoval, a to bez návrhu účastníků. Tvrzení stěžovatele o úhradě pohledávky před zahájením exekuce nebylo v řízení prokázáno, neboť toto řízení bylo pro nezaplacení soudního poplatku zastaveno (viz usnesení č. j. 49 Nc 1333/2008-137 ze dne 17. 2. 2011, které bylo potvrzeno usnesením Městského soudu v Praze č. j. 17 Co 235/2011-156 ze dne 3. 1. 2012). Obvodní soud dále dodal, že v námitkovém řízení již nelze přezkoumávat důvody zastavení exekuce, kterých se stěžovatel dovolával. V závěru proto navrhl, aby Ústavní soud podaný stížnostní návrh jako neopodstatněný odmítl.
Stěžovatel práva repliky nevyužil.
Po zvážení stížnostních námitek i obsahu spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud předesílá, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních předpisů, jsou záležitostí obecných soudů (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 81/95 ze dne 10. 9. 1996, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem "jednoduchého" práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.
Jmenovitě rozhodování o nákladech řízení, včetně nákladů řízení exekučního, je třeba považovat výhradně za doménu obecných soudů. Jedině ty jsou povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, garantovaným běžným zákonem. Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat každé jednotlivé rozhodnutí o nákladech řízení, neboť by to odporovalo jeho poslání strážce ústavnosti. Ke zrušujícímu nálezu přistupuje pouze v případě zcela extrémních pochybení obecných soudů, přivozujících zřetelný zásah do základních práv a svobod stěžovatele. Nic takového v projednávaném případě zjištěno ovšem nebylo.
Z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že při rozhodování o nákladech exekučního řízení obvodní soud postupoval podle ustanovení §142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), ve spojení s ustanovením §52 odst. 1 exekučního řádu, když shledal, že oprávněná byla v exekučním řízení pro vymožení částky 21 000 Kč úspěšná co do částky 15 000 Kč, neboť v této části byl návrh na nařízení exekuce podán naprosto důvodně. K zastavení exekučního řízení došlo podle ustanovení §268 odst. 1 písm. b), odst. 4 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §52 odst. 1 exekučního řádu po vydání rozhodnutí ve věci samé (rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 7 C 603/2004-297 ze dne 19. 1. 2009, ve výroku I. o výživném manželky a ve výroku III. o výši nedoplatku výživného potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 51 Co 278/2009-332 ze dne 6. 11. 2009), které dle ustanovení §77 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vedlo k zániku vykonávaného předběžného opatření. Naopak stěžovatele soud shledal v exekučním řízení úspěšným co do částky 6 000 Kč. Pokud jde o návrh stěžovatele na zastavení exekuce z důvodu pozbytí účinnosti vykonávaného rozhodnutí pravomocným rozhodnutím o rozvodu manželství, byl zamítnut po zjištění, že povinnost stěžovatele nebyla vykonávaným rozhodnutím o nařízení předběžného opatření časově omezena, a řízení o jeho návrhu na zastavení exekuce z důvodu zániku pohledávky jejím uhrazením bylo pak pro nezaplacení soudního poplatku zastaveno. Nutno poznamenat, že stěžovatel se mýlí, setrvává-li na stanovisku, podle něhož návrh na zastavení exekuce z důvodu zániku pohledávky jejím zaplacením nepodléhal poplatkové povinnosti. V souladu se zákonem o soudních poplatcích, ve znění do 31. 8. 2011, se sice obecně za návrh na zastavení výkonu rozhodnutí nebo exekuce nebo na odklad výkonu rozhodnutí nebo exekuce poplatek nevybíral, nicméně šlo-li o návrh na zastavení výkonu rozhodnutí nebo exekuce proto, že po vydání rozhodnutí zaniklo právo jím přiznané ve smyslu §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř., poplatek se vybíral podle položky 16 c) sazebníku soudních poplatků, tj. ve výši 1 000 Kč. Jestliže stěžovatel svou poplatkovou povinnost i přes opakovanou výzvu nesplnil, nezbylo obecnému soudu než řízení dle předmětného zákona zastavit. K samotné argumentaci stěžovatele o zániku vymáhané pohledávky před nařízením exekuce pokládá Ústavní soud za vhodné doplnit, resp. odkázat na rozsudek obvodního soudu ze dne 19. 1. 2009, vydaný ve věci samé, obsahující na straně 14 výčet plateb uskutečněných stěžovatelem ve prospěch oprávněné na základě vykonávaného předběžného opatření, z něhož vyplývá, že stěžovatel stanovenou povinnost v celém rozsahu rozhodně před nařízením exekuce nesplnil.
Ústavní soud konstatuje, že Obvodní soud pro Prahu 10 jasně a srozumitelně zdůvodnil své rozhodnutí, přičemž v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci zaujal právní názor, který nejen že vychází ze zjištěného skutkového stavu, ale opírá se též o ústavně konformně interpretovaná ustanovení příslušných zákonných a podzákonných norem. Napadené rozhodnutí nevykazuje prvek svévole či extrémního rozporu s principem spravedlnosti a měřeno kritérii shora naznačenými zcela obstojí.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud, neshledávaje, že by postupem obvodního soudu v předmětném řízení bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces i další namítaná práva garantovaná Listinou, ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. listopadu 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu