ECLI:CZ:US:2013:2.US.3079.12.1
sp. zn. II. ÚS 3079/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce Stanislava Balíka a soudkyně Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti JUDr. Miroslava Duška, zastoupeného Mgr. Petrem Cilínkem, advokátem se sídlem Štěpánská 49, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 2538/2010-411 ze dne 31. 5. 2012, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 1 Cmo 302/2008-343 ze dne 28. 4. 2009 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 37 Cm 99/2006-302 ze dne 21. 4. 2008 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti §34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít především k porušení ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou domáhal zaplacení částky 10 000 000 Kč na základě tvrzení, že s ohledem na vadné plnění ze smlouvy o udržovacích pracích a opravách mu vznikl nárok na smluvní pokutu ve výši 200 907 500 Kč, přičemž mu z vadného plnění předmětné smlouvy vznikla škoda, která se skládá z ušlého nájemného ve výši 6 822 504 Kč, nákladů na opravu nedokončeného díla ve výši 5 997 911 Kč a ušlého zisku spojeného se ztrátou času žalobce ve výši 600 000 Kč. Krajský soud v Hradci Králové shora označeným rozsudkem zamítl žalobu na zaplacení částky 10 000 000 Kč s příslušenstvím, vzájemný návrh vedlejšího účastníka, aby žalobci byla uložena povinnost zaplatit mu částku 3 913 904 Kč s příslušenstvím, vyloučil do samostatného řízení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem odmítl odvolání žalobce do výroku rozsudku soudu prvního stupně, jímž byl vzájemný návrh vedlejšího účastníka vyloučen k samostatnému řízení, jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Podané dovolání následně odmítl Nejvyšší soud výše citovaným usnesením jako nepřípustné.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Namítá, že obecné soudy odůvodňovaly zamítnutí návrhu na zaplacení smluvní pokuty tím, že předmětnou smlouvu o dílo považovali za neplatnou, a tvrdí, že závěr o neplatnosti smlouvy o udržovacích pracích a opravách ze dne 23. 8. 2001 byl pro něj překvapivý. Na základě toho měl být poučen podle §118a odst. 2 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") a vyzván k doplnění rozhodujících skutečností v tom smyslu, že má za této situace nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši, kterou zaplatil bez právního důvodu, což v ústavní stížnosti podrobněji rozvedl. Stěžovatel je dále přesvědčen, že v dovolání vymezil samotnou právní otázku, zda předmětná smlouva o dílo je či není platná, Nejvyšší soud však k ní přistoupil formalisticky a dovolání odmítl jako nepřípustné. Rovněž soudy nižších stupňů posuzovaly platnost smlouvy velmi formalisticky a neaplikovaly ustanovení §266 odst. 3 obchodního zákoníku. Vyloučení jím učiněného vzájemného návrhu k samostatnému řízení a projednání jej prý rovněž zkrátilo na právu na spravedlivý proces. Na závěr stěžovatel zrekapituloval důvody, pro které pokládá smlouvu za platnou, a navrhl, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
K námitkám předestřeným v ústavní stížnosti je třeba poznamenat, že nepřísluší Ústavnímu soudu posuzovat otázku platnosti či neplatnosti smluvních ujednání, neboť k tomu jsou povolány soudy obecné. Obecné soudy přitom v napadených rozhodnutích dostatečně a logicky vysvětlily, proč považují vymezení předmětu smlouvy (provedení díla tak, aby odpovídalo "vyššímu evropskému standardu"), jakož i ustanovení o ceně za provedení díla, za neurčitá, a proto neplatná smluvní ustanovení, což ve svém důsledku vede k neplatnosti smlouvy jako celku. Zejména odvolací soud pak poukázal na to, že problém vymezení díla a jeho předmětu vystupuje do popředí především z toho důvodu, že na pracích při rekonstrukci vily se podílely další společnosti a vedlejší účastník (v původním řízení žalovaná) pokračoval v činnosti svého předchůdce, avšak jeho podíl na rekonstrukci vily v relaci k těmto dalším společnostem nebyl stanoven, a již proto nebyl předmět smlouvy vymezen pro závazek vedlejšího účastníka určitě. Ústavní soud přitom nesdílí názor stěžovatele, že vyslovení neplatnosti smlouvy ze strany obecných soudů bylo pro něj překvapivým; námitku vznesla protistrana již v řízení před nalézacím soudem, přičemž od jejího posouzení krajským soudem se následně odvíjel další běh řízení. O překvapivém rozhodnutí proto nemůže být řeč. Nadto je třeba poznamenat, že za takové situace nebylo poučení dle §118a odst. 2 o.s.ř. namístě, poněvadž obecný soud toliko poměřoval argumentaci předestřenou vedlejším účastníkem a reagoval na ni, nejednalo se tudíž o svévolné posouzení platnosti smluvních ujednání bez návrhu účastníků řízení, které by nečekaně - jako deus ex machina - zasáhlo do průběhu civilního procesu.
Stěžovateli není možno přisvědčit ani v námitce týkající se vyloučení vzájemného návrhu vedlejšího účastníka k projednání v samostatném řízení. Jde-li totiž o takový vzájemný návrh (protinávrh), u něhož nejsou splněny podmínky pro spojení věcí, může jej soud vyloučit k samostatnému řízení (§97 odst. 2 o. s. ř.). Přitom vyhodnocení toho, zda v návrhu na zahájení řízení jsou uvedeny věci, které se ke spojení nehodí (§112 odst. 2 o. s. ř.), náleží soudu, který v této souvislosti mimo jiné zohlední též náročnost či rozsah dokazování, v němž by je bylo třeba provést. Právě rozsahem dokazování odůvodnil krajský soud své rozhodnutí vyloučit vzájemný návrh vedlejšího účastníka k samostatnému řízení, a proto mu v ústavněprávní rovině nelze nic vytknout. Ostatně rozhodnutí o vyloučení věci k samostatnému řízení nepředjímá a ani nemůže předjímat její výsledek, a procesní pozice stěžovatele se tím nemůže stát horší.
Ve vztahu k napadenému usnesení dovolacího soudu pokládá Ústavní soud za nutné konstatovat, že se jedná o usnesení, jímž bylo odmítnuto dovolání opírající se o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v rozhodném znění. Dovolací důvod dle tohoto ustanovení do doby jeho derogace nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 29/11 ze dne 21. 2. 2012 (č. 147/2012 Sb.) tedy představoval jeden z nástrojů, jehož prostřednictvím mohl Nejvyšší soud plnit své poslání, sjednocovat judikaturu obecných soudů, přičemž přípustnost dovolání z tohoto důvodu závisela na úvaze samotného dovolacího soudu, jelikož na mimořádný opravný prostředek z tohoto důvodu nebyl ex lege nárok.
U rozhodnutí o dovolání postavených na otázce zásadního právního významu lze z ústavněprávního pohledu toliko zkoumat, zda Nejvyšší soud dostatečně objasnil, proč se o takovou otázku v posuzované věci nejedná, což dovolací soud v projednávané věci uspokojivě splnil. Vedle konstatování faktu, že v případě posouzení platnosti smlouvy se nejedná o otázku zásadně právně významnou s judikaturním přesahem, se dovolací soud zaměřil na to, zda odvolací soud (potažmo soud nalézací) neřešil předmětnou právní otázku v rozporu s hmotným právem, přičemž žádné pochybení v tomto ohledu neshledal. Ústavní soud proto nemůže akceptovat tvrzení stěžovatele, že Nejvyšší soud posoudil dovolání nadmíru formalisticky.
Za dané situace tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 18. dubna 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu