ECLI:CZ:US:2013:2.US.309.13.1
sp. zn. II. ÚS 309/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti Sylvie Salterové, zastoupené Mgr. Jiřím Slováčkem, advokátem se sídlem Štěpánská 640/45, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2012 sp. zn. 7 Tdo 778/2012, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 2. 2012 sp. zn. 8 To 6/2012 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2011 sp. zn. 49 T 5/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 1. 2013, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž mělo být zasaženo do jejích ústavně zaručených práv, a to práva na pokojné užívání majetku zakotveného v čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy.
Napadeným rozsudkem soudu prvního stupně byl obviněný G. F. McC. uznán vinným zločinem vraždy podle §140 odst. 2 tr. zákoníku a přečinem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 16 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Stejným rozsudkem byla stěžovatelka podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěna obžaloby ze skutků obžalobou kvalifikovaných jako přečin nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku a přečin nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Stěžovatelce byly dále podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku za použití §230 odst. 1 tr. řádu zabrány zbraně popsané ve výroku rozsudku. Odvolání obviněného, stěžovatelky a státního zástupce v neprospěch obviněného i stěžovatelky Vrchní soud v Praze napadeným usnesením zamítl jako nedůvodná. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali obviněný i stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud dalším napadeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Stěžovatelka spatřuje porušení práva na spravedlivý proces v tom, že se Nejvyšší soud nevyjádřil k otázce, zda může být použito ochranného opatření zabráním věci v situaci, kdy je možné stejného cíle dosáhnout i mírnějším prostředkem, tj. omezením dispozice s věcí. Zásah do práva na pokojné užívání majetku odůvodňuje svým nesouhlasem se situací, v níž je coby nevinná osoba připravena soudním zásahem o cca sto tisíc korun ve chvíli, kdy lze téhož účelu dosáhnout jinými mnohem méně invazivními prostředky - omezením dispozice s věcí dle §101 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Má za to, že přestože je zabrání zbraní formálně označeno jako ochranné opatření, pro stěžovatelku znamená trest, neboť tyto zbraně byly jejím jediným majetkem. V této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 3/02.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojenými listinami z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud opakovaně konstatuje, že není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví (srov. čl. 83 Ústavy). Nepřísluší mu přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů a neposuzuje ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním zákonným ustanovením. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout jenom tehdy, pokud by jejich postup byl natolik extrémní, že by vybočoval z mezí ústavnosti (srov. III. ÚS 224/98, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, nález č. 98). V projednávané věci Ústavní soud nezjistil, že by napadená rozhodnutí představovala exces z ústavního rámce.
Z napadených rozhodnutí je zjevné, co vedlo obecné soudy k užití prostředku, který stěžovatelka v ústavní stížnosti napadá, tedy k vydání ochranného opatření dle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Z provedeného dokazování vyplývá, že odsouzený G. F. McC. (manžel stěžovatelky) použil ke spáchání zločinu vraždy zbraň (pistoli HK P2000) ve vlastnictví stěžovatelky, přičemž v rámci domovní prohlídky byly v bytě odsouzeného (který není držitelem zbrojního průkazu) a stěžovatelky zajištěny krom vražedné zbraně další střelné zbraně, z nichž tři byly v legálním držení stěžovatelky, a odsouzený měl ke všem zbraním v bytě běžně přístup a ukazoval je svým známým. Pokud z těchto zjištění soudy shodně vyvodily, že ponechání jakékoli střelné zbraně v držení stěžovatelky představuje pro bezpečnost společnosti, zejména bezpečnost osob, neúnosné riziko, a je proto nutné do jejích vlastnických práv zasáhnout postupem dle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, Ústavní soud nezjistil v jejich řádně odůvodněných závěrech libovůli, která by mohla věc posunout do ústavní roviny. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je totiž zřejmé, že stěžovatelka jako držitelka zbrojního průkazu, vědoma si svých povinností uložených zákonem o střelných zbraních a střelivu, svým benevolentním přístupem umožnila odsouzenému volný přístup ke zbraním i neomezenou dispozici s nimi. Ve spojení s povahou a závažností spáchaného zločinu i osoby odsouzeného představují zbraně ve vlastnictví stěžovatelky ohrožení bezpečnosti lidí, majetku či společnosti.
Vzhledem ke všem okolnostem daného případu nelze obecným soudům důvodně vytýkat, že namísto zabrání věci nezvolily mírnější prostředek, tj. omezení dispozice s věcí nebo jiné majetkové hodnoty dle §101 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. V případě tohoto druhu ochranného opatření jde především o omezení týkající se převodu věcí či jiných dispozic s nimi, zákazu jejich zastavení, postoupení apod. a k tomu se stanoví přiměřená lhůta. V případě zbraní stěžovatelky coby obecně nebezpečných věcí (z nichž jedna byla použita ke spáchání vraždy) by však pouhé uložení omezení dispozice s nimi nesplnilo požadovaný účel, jímž je ochrana bezpečnosti lidí a majetku, popř. společnosti před jejich zneužitím.
Právo na spravedlivý proces, jehož se stěžovatelka dovolává, není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatelky. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními, ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
Napadenými rozhodnutími nedošlo ani k porušení čl. 11 odst. 1 Listiny, a to s ohledem na čl. 11 odst. 3 Listiny. V projednávané věci neexistuje záruka, že by některá ze zbraní stěžovatelky nebyla napříště díky jejímu benevolentnímu přístupu opět zneužita. S ohledem na zjištěné okolnosti samotné vlastnictví v tomto případě nejen ustupuje do pozadí, ale ocitá se i v rozporu s obecným zájmem, který, jak bylo uvedeno výše, představuje bezpečnost lidí a majetku.
Odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 3/02, týkající se stanovení minimální výše pokuty s ohledem na majetkové poměry delikventa, je tak nepřípadný.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2013
J i ř í N y k o d ý m, v. r.
předseda senátu