ECLI:CZ:US:2013:2.US.3098.13.1
sp. zn. II. ÚS 3098/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce Stanislava Balíka a soudce Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti Ing. Jiřího Koudelky, zastoupeného JUDr. Janem Paroulkem, advokátem se sídlem Čelakovského 6, 678 01 Blansko, proti usnesení Městského soudu v Brně č. j. 79 EXE 1069/2012-32 ze dne 30. 7. 2013 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v exekuční věci stěžovatele, v původním řízení povinného, vydal soudní exekutor dne 17. 6. 2013 příkaz k úhradě nákladů exekuce, ve kterém rozhodl o nákladech oprávněného a nákladech exekutora v souvislosti s exekučním řízením, vedeným vůči stěžovateli k vymožení výživného pro nezletilého oprávněného. V příkaze určil náklady soudního exekutora částkou celkem 62 315 Kč včetně DPH a náklady oprávněného částkou celkem 24 539 Kč včetně DPH.
Vůči tomuto příkazu podal stěžovatel včasné námitky, ve kterých uváděl, že soudní exekutor odůvodnil vypočtení nákladů exekuce sice správnými zákonnými ustanoveními, avšak z hlediska dobrých mravů považuje náklady za nepřiměřené a nespravedlivé, neboť exekuce je proti němu vedena pouze proto, že se o několik dnů opozdil s úhradou splátky výživného, jinak svou povinnost plnil a nestalo se, že by svou vyživovací povinnost nesplnil vůbec. Výživné bylo vždy v příslušném měsíci uhrazeno a nedošlo nikdy k tomu, že by se nezletilý ocitl zcela bez prostředků. Namítl, že exekuce byla zcela formální záležitostí a nemusela být vůbec vedena a že zatěžování povinného dalšími finančními náklady je pouze šikanózním jednáním ze strany zástupce oprávněného nezletilého. Soudní exekutor námitkám nevyhověl a postoupil je k rozhodnutí exekučnímu soudu, který následně rozhodl shora označeným usnesením tak, že napadený příkaz k úhradě nákladů exekuce potvrdil.
Proti rozhodnutí exekučního soudu brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jeho kasace. Stěžovatel poukázal především na to, že považuje i přes odůvodnění uvedené v usnesení Městského soudu v Brně za absolutně nespravedlivé, aby byla vůči němu vedena exekuce jen proto, že se o několik dnů opozdil s úhradou splátky výživného na nezletilého Kryštofa Jana Koudelky, pokud jinak svoji povinnost hradit výživné plní. Na tuto skutečnost pak dle názoru stěžovatele "logicky navazuje i výše nákladů exekuce, která je zcela nepřiměřená rozsahu, v jakém je či bylo nutno tuto exekuci vést". Stěžovatel městskému soudu rovněž vytkl, že "zcela pominul soudům známou skutečnost, že u navrhovatele došlo ke změně poměrů v tom smyslu, že získal zaměstnání, řádně pracuje a je schopen vyživovací povinnost plnit i bez exekučního řízení", což stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud dotčené rozhodnutí exekučního soudu zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkané rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Ústavní soud nepokládá rozhodnutí exekučního soudu za ústavně nekonformní, když z jeho odůvodnění naprosto zřetelně vyplývá, z jakých skutečností tento soud vycházel i jak se vypořádal s námitkami stěžovatele; nesouhlas stěžovatele s tímto hodnocením, který vyjádřil v ústavní stížnosti, přitom bez dalšího nečiní ústavní stížnost důvodnou. Nutno zde poznamenat, že argumentace stěžovatele uplatněná v námitkách proti příkazu k úhradě nákladů exekuce byla vedena proti exekuci jako celku a v obecné rovině, dotčenému příkazu k úhradě nákladů exekuce stěžovatel konkrétní vady nevytkl. Exekuční soud proto nepochybil, pakliže zdůraznil, že stěžovatel ničeho konkrétního, vyjma šikanózního charakteru dalších finančních výdajů stěžovatele, v námitkách nenamítl.
Městský soud k námitkám stěžovatele podotkl, že výživné řádně a včas do daného dne v měsíci předem nehradil, což ani sám nepopřel a z dokladů, které předkládal ke svému návrhu na zastavení exekuce, vyplývá, že se nejednalo o ojedinělý případ. Městský soud dále uvedl, že stěžovatel v námitkách předestřel téměř shodné argumenty, jaké uváděl ve svém odvolání proti usnesení o nařízení exekuce a s nimiž se již odvolací soud patřičně vypořádal, včetně otázky, proč podání návrhu na nařízení exekuce není výkonem práva ve smyslu §3 odst. 1 občanského zákoníku, nýbrž využitím možnosti poskytnuté oprávněnému procesním předpisem pro případ, že povinnost uložená exekučním titulem vydaným v nalézacím řízení nebyla splněna dobrovolně. Ústavní soud v tomto odůvodnění neshledává žádné neústavní prvky, pro které by bylo nutno přistoupit ke kasaci stěžovaného soudního rozhodnutí.
Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 16. října 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu