ECLI:CZ:US:2013:2.US.3108.13.1
sp. zn. II. ÚS 3108/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce Stanislava Balíka a soudce Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti Ing. Lee Loudy, insolvenčního správce upadnuvšího dlužníka Ladislava Kovaříka, zastoupeného Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem se sídlem Sluneční náměstí 2588/14, 158 00 Praha 5, proti usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 9 Afs 69/2013-21 ze dne 7. 8. 2013 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se včas podanou kasační stížností u Nejvyššího správního soudu domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 30 Af 95/2011-27 ze dne 28. 5. 2013, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 19. 4. 2011, č. j. 454211-1301-705679.
Protože stěžovatel nezaplatil v dané věci soudní poplatek za kasační stížnost, Nejvyšší správní soud jej usnesením ze dne 17. 7. 2013, č. j. 9 Afs 69/2013-10, vyzval, aby tak učinil ve lhůtě pěti dnů od doručení zmíněného usnesení, s poučením, že nebude-li soudní poplatek zaplacen ve stanovené lhůtě, řízení o kasační stížnosti bude zastaveno. Uvedené usnesení s výzvou k zaplacení soudního poplatku bylo stěžovateli doručeno dne 26. 7. 2013. Podáním doručeným Nejvyššímu správnímu soudu téhož dne stěžovatel navrhl, aby uvedené usnesení bylo zrušeno. Tento svůj návrh stěžovatel odůvodnil tím, že dle §11 odst. 2 písm. r) zákona o soudních poplatcích je od placení soudního poplatku osvobozen. O tomto návrhu následně rozhodl Nejvyšší správní soud shora označeným usnesením tak, že návrh na zrušení citovaného usnesení zamítl, řízení o kasační stížnosti zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení v řízení o podané kasační stížnosti.
Proti rozhodnutí kasačního soudu brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jeho kasace. Opodstatněnost svého návrhu spatřuje zejména ve skutečnosti, že Nejvyšší správní soud pochybil, když v dané věci aplikoval pouze ustanovení §11 odst. 2 písm. r) zákona o soudních poplatcích a nikoliv též ustanovení §11 odst. 2 písm. q) téhož předpisu. Stěžovatel je nadále přesvědčen, že je osvobozen od soudního poplatku dle ustanovení §11 odst. 2 písm. q) zákona o soudních poplatcích, které uvádí, že od poplatku se osvobozují též insolvenční správce nebo dlužník s dispozičními oprávněními v řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do majetkové podstaty nebo které mají být uspokojeny z tohoto majetku, kteréžto podmínky dle názoru stěžovatele byly zjevně splněny. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud dotčené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkané rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Ústavní soud nepokládá rozhodnutí kasačního soudu za ústavně nekonformní, když z jeho odůvodnění naprosto zřetelně vyplývá, z jakých skutečností tento soud vycházel i jak se vypořádal s námitkami stěžovatele (návrhem na zrušení usnesení o výzvě k zaplacení soudního poplatku). Nesouhlas stěžovatele s tímto hodnocením, který vyjádřil v ústavní stížnosti, však za daných okolností nemůže obstát.
Na prvním místě je třeba podotknout, že stěžovatel sám v ústavní stížnosti tvrdí, že "Stejného pochybení se ovšem dopustil i stěžovatel, protože ve svém návrhu na zrušení usnesení o povinnosti zaplatit argumentoval jen ust. §11 odst. 2 písm. r) zákona o soudních poplatcích. Pochybení stěžovatele však neospravedlňuje pochybení Nejvyššího správního soudu, proto Nejvyšší správní soud není při posuzování osvobození od soudního poplatku vázán návrhem stěžovatele". Ústavní soud nemůže přisvědčit závěru stěžovatele, že kasační soud není při posuzování osvobození od soudního poplatku vázán návrhem stěžovatele, neboť je právě na stěžovateli, aby pokud možno co nejpřesvědčivěji prokázal existenci důvodů, pro které je od poplatkové povinnosti zcela nebo zčásti osvobozen, přičemž nic na tom nemůže změnit ani ustanovení §12 zákona č. 549/1991 Sb., dle kterého nesprávné rozhodnutí o poplatkové povinnosti soud zruší nebo změní i bez návrhu. Učiní-li k takovému opatření účastník řízení návrh, jako tomu bylo v posuzované věci, je soud při posuzování jeho důvodnosti rozsahem tohoto návrhu vázán. Nejvyšší správní soud tudíž nepochybil, když v reakci na námitku stěžovatele, že od poplatkové povinnosti je dlužník a insolvenční správce osvobozen v insolvenčním řízení, uvedl, že řízení před Nejvyšší správním soudem je řízením ve věcech správního soudnictví, v němž soudy poskytují ochranu veřejným subjektivním právům fyzických i právnických osob dle §2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších změn, jehož předmětem (zjevně) není úpadek dlužníka a způsob jeho řešení.
Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 16. října 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu