ECLI:CZ:US:2013:2.US.3115.13.1
sp. zn. II. ÚS 3115/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Rychetským mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti Róberta Doboše, zastoupeného JUDr. Vendelínem Mihalikem, advokátem se sídlem Praha 2, Římská 16, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. července 2013 č. j. 39 Co 195/2013-118, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 10. října 2013, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení svého základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a dále čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. října 2012 č. j. 39 C 288/2009-92 byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti žalované obchodní společnosti České dráhy, a.s. o zaplacení částky 2 544,90 EUR z titulu náhrady nákladů na opravu vozidla. Toto rozhodnutí bylo k jeho odvolání potvrzeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. července 2013 č. j. 39 Co 195/2013-118, v němž byl stěžovatel poučen o možnosti podat proti rozsudku dovolání podle §237 občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. ledna 2013. Stěžovatel však dovolání nepodal. Jak uvedl ve své ústavní stížnosti, v dané věci brojí proti postupu obou soudů při hodnocení skutkových zjištění a důkazů v řízení provedených, a tedy dovolání není pro řešení takové otázky posledním opravným prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. V této souvislosti odkázal na usnesení ze dne 28. února 2008 sp. zn. III. ÚS 1970/07 s tím, že tento závěr platí tím spíše, že se v jeho věci oba soudy řídily právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v rozsudku ze dne 19. července 2012 č. j. 25 Cdo 2927/2011-77, kterým byly v projednávané věci zrušeny jejich původní rozsudky.
II.
Posouzení přípustnosti ústavní stížnosti
3. Ještě předtím, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému přezkumu napadeného usnesení, musel se vypořádat s otázkou, zda k tomu jsou splněny všechny zákonem stanovené podmínky.
4. Ústavní stížnost je založena na principu její subsidiarity k jiným procesním prostředkům, které zákon stěžovateli poskytuje k ochraně jeho práva [srov. usnesení ze dne 28. dubna 2004 sp. zn. I. ÚS 236/04 (U 25/33 SbNU 475)], což znamená, že k jejímu věcnému projednání může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel tyto prostředky (efektivně) vyčerpal. V opačném případě by byla ústavní stížnost podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, nepřípustná. Uvedený princip se před nabytím účinnosti zákona č. 404/2012 Sb. neuplatnil bezvýjimečně. Stěžovatel totiž nebyl povinen vyčerpat i mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 83/2004 Sb.). Bylo jen na jeho rozhodnutí, zda takovýto prostředek využije. Zákonem č. 404/2012 Sb. byl §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu pozměněn v tom smyslu, že na rozdíl od dosavadní právní úpravy musí být nově vyčerpán i tento mimořádný opravný prostředek. I nadále nicméně platí, že pakliže následně došlo k jeho odmítnutí pro nepřípustnost z důvodu závisejícího na uvážení příslušného soudu, je stěžovateli zachována lhůta k podání ústavní stížnosti i proti rozhodnutí odvolacího soudu. Možnost neodmítnout přijetí ústavní stížnosti z jednoho z důvodů uvedených v §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu zůstala i po nabytí účinnosti zákona č. 404/2012 Sb. nedotčena.
5. V projednávané věci je zřejmé, že stěžovatel mohl proti napadenému výroku podat dovolání podle §237 občanského soudního řádu, ve znění novely provedené zákonem č. 404/2012 Sb. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Na rozdíl od předchozí právní úpravy přitom není podstatné, zda dovolání směřuje proti rozhodnutí ve věci samé, nebo jinému rozhodnutí odvolacího soudu.
6. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře považuje uvedené dovolání za mimořádný opravný prostředek ve smyslu §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jehož vyčerpání je, jak bylo uvedeno výše, podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti. Jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je totiž uplatnitelná i jako dovolací důvod podle §241a odst. 1 občanského soudního řádu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tato její kvalifikace se přitom uplatní bez ohledu na to, zda důvody pro závěr o porušení základního práva vycházejí ze zjištěných vad řízení, zahrnujících i případné vady týkající se provádění a hodnocení důkazů, jejichž důsledkem mohou být nesprávné skutkové závěry. Výjimku představují pouze ty námitky, k jejichž uplatnění zákon stanoví jiný právní prostředek ochrany práva (k tomu blíže usnesení ze dne 28. března 2013 sp. zn. III. ÚS 772/13, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
7. Zbývá dodat, že v usnesení sp. zn. III. ÚS 1970/07, na které ve své ústavní stížnosti odkázal stěžovatel a podle něhož "podmínka podle ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu není splněna také tehdy, pokud stěžovatel zpochybnil pouze úplnost, resp. správnost skutkových zjištění", byla otázka přípustnosti dovolání posuzována z hlediska právní úpravy účinné do 31. prosince 2012. Poté, co nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 404/2012 Sb. však z těchto závěrů již nelze vycházet.
8. Protože stěžovatel tento procesní prostředek nevyužil, Ústavnímu soudu nezbylo než jeho ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. října 2013
Pavel Rychetský v. r.
soudce zpravodaj