ECLI:CZ:US:2013:2.US.3120.13.1
sp. zn. II. ÚS 3120/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce Stanislava Balíka a soudce Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti JUDr. Jana Kušníra, zastoupeného Mgr. Danielou Hnídkovou, advokátkou se sídlem Podhorská 434/6, 466 01 Jablonec nad Nisou, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 606/2013-230 ze dne 29. 8. 2013, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, č. j. 36 Co 2/2012-202 ze dne 6. 11. 2012 a rozsudku Okresního soudu v Liberci č. j. 12 C 464/2005-175 ze dne 6. 10. 2011 ve spojení s návrhem na zrušení čl. VI zákona č. 253/2003 Sb., kterým se mění zákon č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a o změně zákona č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, ve znění zákona č. 253/2001 Sb., a některé další zákony, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 11 a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem okresního soudu byla zamítnuta žaloba stěžovatele domáhajícího se, aby vedlejšímu účastníkovi, tehdy žalovanému Pozemkovému fondu ČR, byla uložena povinnost uzavřít se stěžovatelem dohodu o vydání náhradního pozemku parc. č. X o výměře 12 783 m2 v katastrálním území Hrádek nad Nisou. Zamítnuta byla i žaloba v části, kterou se stěžovatel domáhal, aby bylo žalovanému uloženo uzavřít s ním dohodu o vydání dílu (v rozsahu 112 093 m2) z pozemku parc. č. X/1 v katastrálním území Hrádek nad Nisou nebo vydat mu jiný pozemek, respektive díl takového pozemku. Stěžovatel svůj nárok odvozoval na základě zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v rozhodném znění (dále též "zákon o půdě"), ze smluv o postoupení pohledávek ze dne 3. 10. 2005, uzavřených mezi ním a postupitelem Jiřím Huškem, a dále ze šesti smluv, uzavřených 10. 11. 2005 mezi ním a postupitelem Ing. Miroslavem Ječným.
K odvolání stěžovatele proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto výše citovaným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, jímž byl prvoinstanční rozsudek jako věcně správný potvrzen. Rozhodnutí odvolacího soudu následně stěžovatel napadl dovoláním dle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu v rozhodném znění, které bylo v záhlaví uvedeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako nepřípustné.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel poukázal především na to, že uvedená parcela č. Y v katastrálním území Hrádek nad Nisou, okres Liberec, na kterou uplatnil svůj nárok na vydání náhradního pozemku, byla stažena z veřejné nabídky s nesmyslným odkazem na §11a. Ustanovení §11a bylo dle názoru stěžovatele do zákona o půdě včleněno až novelou - zákonem č. 131/2006 Sb., tedy dávno po vyhlášení a uskutečnění veřejné nabídky, přičemž v té době restituční tečka neexistovala. Tento pozemek byl dle stěžovatele nabízen k prodeji a "dokonce i přes existenci předběžného opatření zakazující jeho zcizení, byla jeho část č. X/1 prodána Ing. Vladimíru Tichému, jednomu z největších spekulantů s pozemky v dané oblasti nemajícímu žádný geografický či podnikatelský vztah k této oblasti". Stěžovatel je přesvědčen, že "pouze svévole a spekulace Pozemkového fondu ČR byly překážkou uzavření dohody s navrhovatelem". Rozhodnutí obecných soudů se dle mínění stěžovatele formalistický opírá o tzv. restituční tečku dle ustanovení čl. VI zákona č. 253/2003 Sb., která v té době neplatila. V této souvislosti podotkl, že "její smysl nechápe, neboť v oné době politicky prezentovaný důvod, jímž mělo být ukončení těchto restitucí, nemůže jako většina prohlášení politiků obstát".
Stěžovatel dále uvedl, že ze statistických údajů je patrno, že na konci roku 2011 nebylo státem vydáno oprávněným ještě "alarmujících" 230 000 ha půdy. Spíše tímto rozhodnutím byla dle něj navždy zhojena libovůle státu, založena nerovnost účastníků občanskoprávního řízení a popřen samotný právní smysl cese rozlišením mezi oprávněnými osobami, které zavedl zákon č. 253/2003 Sb. Určité skupině postupníků tak dle jeho názoru bylo a priori odepřeno právo na spravedlivý soudní proces. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud zrušil dotčená rozhodnutí obecných soudů, jakož i aby zrušil ustanovení čl. VI zákona č. 253/2003 Sb. ve smyslu ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel rovněž požádal o včasné rozhodnutí o této ústavní stížnosti, neboť "event. je rozhodnut podat žalobu k Evropskému soudu pro lidská práva. Rád by tak učinil, dle vlastních slov, dříve než budou "politiky rozkradeny poslední zbytky státního majetku".
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Ústavní soud nepokládá rozhodnutí obecných soudů za ústavně nekonformní, když z jejich odůvodnění naprosto zřetelně vyplývá, z jakých skutečností tyto soudy vycházely i jak se vypořádaly s námitkami stěžovatele; nesouhlas stěžovatele s tímto hodnocením, který vyjádřil v ústavní stížnosti zcela obecně a toliko emotivně, přitom bez dalšího nečiní ústavní stížnost důvodnou.
Stěžovateli mělo být zřejmé, že směřuje-li ústavní stížnost ve své podstatné části proti tomu, za jakých okolností nedošlo k uzavření dohody mezi tehdejším Pozemkovým fondem České republiky a stěžovatelem o vydání výše specifikovaných náhradních pozemků, pak nezbývá než konstatovat, že Ústavní soud k takovému přezkumu prima vista není oprávněn. Může pouze přezkoumat, zda v řízení o žalobě, kterou se stěžovatel před obecnými soudy uzavření takové dohody domáhal, nebylo zásadním způsobem porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Přitom jedinou relevantní, byť obecně formulovanou námitkou, kterou stěžovatel v tomto směru vznesl, je jeho tvrzení, že rozhodnutí obecných soudů se formalistický opírá o tzv. restituční tečku dle ustanovení čl. VI zákona č. 253/2003 Sb., která v té době dle jeho názoru neplatila. Ústavní soud však přepjatý formalismus v rozporovaných soudních rozhodnutích neshledal.
Obecné soudy uvedly, že nárok stěžovatele na vydání náhradních pozemků zanikl v důsledku zákonné prekluze, předvídané ustanoveními §13 odst. 6 a 7 zákona o půdě, ke dni 31. 12. 2005, jelikož stěžovatel není původním restituentem, ale uplatňuje své právo na vydání náhradního pozemku z titulu cese pohledávky jako postupník, a proto se na něj nevztahují derogační důvody vypovídající ve prospěch zrušení ustanovení §13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění zákona č. 253/2003 Sb., a ustanovení čl. VI zákona č. 253/2003 Sb., k nimž dospěl v plenárním nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/05 ze dne 13. 12. 2005 (č. 531/2005 Sb.) Ústavní soud. Soudy poukázaly na skutečnost, že stěžovatel uzavřel výše zmíněné smlouvy o postoupení pohledávek téměř v závěru roku 2005 a odkázaly na bod VIII/g tohoto nálezu, v němž Ústavní soud konstatoval, že "Pekuniární účely cese u postupníků jsou v daném případě odlišné od účelu vydání náhradního pozemku dle §11 odst. 2 zákona o půdě původním restituentům. Při postoupení předmětných pohledávek si postupníci museli být vědomi nejen možných výhod, nýbrž i rizika takovéto cese s ohledem na způsob nabídky a přidělování náhradních pozemků Pozemkovým fondem, pročež na jejich straně při posuzování ústavnosti §13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění zákona č. 253/2003 Sb., a čl. VI zákona č. 253/2003 Sb. nelze konstatovat rozpor uvedených zákonných ustanovení s ústavním principem ochrany oprávněné důvěry občana v právo, jenž je komponentem právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy), případně v rozhodovaném kontextu rozpor s principem legitimního očekávaní při uplatňování majetkového práva plynoucího z čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě."
Takové odůvodnění neshledává Ústavní soud formalistickým, neboť z něj plyne odpověď na otázku, proč stěžovatel - i s ohledem na komplexní proceduru vydávání náhradních pozemků tehdejším Pozemkovým fondem České republiky - si musil být vědom rizik spojených s cesí tohoto druhu. Přitom výhrada stěžovatele, že restituční tečka tehdy neplatila, nemohla být obecnými soudy přirozeně akceptována, když ustanovení tzv. restituční tečky, tj. §13 odst. 6 a 7 zákona o půdě, bylo do zákona o půdě vloženo zákonem č. 253/2003 Sb. s účinností již od 6. 8. 2003, kdy byl tento předpis vyhlášen ve Sbírce zákonů.
Návrh na zrušení ustanovení čl. VI zákona č. 253/2003 Sb. musil Ústavní soud odmítnout, poněvadž o takovém návrhu bylo již meritorně rozhodnuto výše citovaným plenárním nálezem, a to nejen ve vztahu k původním restituentům, ale též i ve vztahu k právnímu postavení postupníků (srov. ratio decidendi sub VIII/g daného nálezu).
Jelikož stěžovatel žádné další právně relevantní argumenty nevznesl, Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost v části směřující proti napadeným soudním rozhodnutím odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, v části požadující zrušení čl. VI zákona č. 253/2003 Sb. jako návrh nepřípustný dle §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 1 písm. e) a §35 odst. 1 téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 23. října 2013
Jiří Nykodým
předseda senátu