ECLI:CZ:US:2013:2.US.3157.11.1
sp. zn. II. ÚS 3157/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti JUDr. Karla Peciny, zastoupeného prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem se sídlem Botičská 4, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3279/2009-593 ze dne 28. 7. 2011, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 1 Co 210/2008-493 ze dne 16. 9. 2008 ve spojení s opravným usnesením Vrchního soudu v Praze č. j. 1 Co 210/2008-503 ze dne 5. 11. 2008 a rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 19 C 118/2004-420 ze dne 5. 9. 2007, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení, a Fakultní nemocnice Plzeň, se sídlem Edvarda Beneše 1128/13, Plzeň, zastoupené JUDr. Jaroslavem Svejkovským, advokátem se sídlem Kamenická 1, Plzeň jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 20. 10. 2011, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž měla být porušena jeho ústavní práva na ochranu osobnosti dle čl. 7 a čl. 10 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny.
Stěžovatel má za to, že hlavním důvodem pro zamítnutí jeho žaloby na ochranu osobnosti bylo zjištění, že uplatněný nárok na náhradu nemajetkové újmy je promlčený. Stěžovatel se však na rozdíl od obecných soudů nedomnívá, že právo na ochranu osobnosti, resp. nároky z něj plynoucí, včetně nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích, podléhá promlčení v promlčecích lhůtách dle občanského zákoníku. V této souvislosti poukazuje na nepromlčitelnost základních lidských práv, tj. i práva na ochranu osobnosti a vyslovuje přesvědčení, že jakýkoli výklad příslušných ustanovení občanského zákoníku vedoucí k závěru o promlčitelnosti těchto práv je v rozporu s Listinou. Stěžovatel uvádí, že žalobu podal krátce po vydání rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1542/2003 ze dne 25. 9. 2003, v němž bylo konstatováno, že právo na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti se nepromlčuje, a který položil základ další rozhodovací praxi této otázky. Přestože si byl krajský soud těchto rozhodnutí vědom, dospěl k závěru opačnému, který potvrdil i soud odvolací, přičemž dovolací soud odmítl dovolání s odkazem na rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3161/2008 ze dne 12. 11. 2008. Za rozhodující považuje stěžovatel okolnost, že ke změně judikatury došlo až po vydání rozsudku vrchního soudu, což mělo zásadní dopad na jeho právní jistotu, neboť se spoléhal na dosavadní judikaturu. V této souvislosti odkazuje na závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1275/10, zdůrazňující požadavek předvídatelnosti soudního rozhodování. I kdyby bylo možno připustit, že nárok na náhradu nemajetkové újmy v penězích má být chápán jako nárok promlčitelný, tento závěr nemůže dopadat na stěžovatele s ohledem na stav judikatury panující v době, kdy stěžovatel spor zahájil. Jinak by stěžovatelovo postavení záviselo na zcela nahodilé okolnosti, jak rychlé bude soudní řízení, neboť ještě v listopadu 2007 Nejvyšší soud opakoval závěr o nepromlčitelnosti nároku na náhradu nemajetkové újmy.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení Krajský soud v Plzni, Vrchní soud v Praze a Nejvyšší soud a vedlejší účastník řízení Fakultní nemocnice Plzeň. Druhý vedlejší účastník Česká republika - Ministerstvo práce a sociálních věcí se postavení vedlejšího účastníka vzdala.
Krajský soud v Plzni poukázal na to, že primární důvod pro zamítnutí žaloby byl jiný než promlčení nároku. Promlčením se zabýval k námitce žalovaných. I v případě, že by taková námitka vznesena nebyla, přistoupil by k zamítnutí žaloby z důvodů, uvedených v napadeném rozsudku.
Vrchní soud v Praze odkázal na podrobné odůvodnění svého rozsudku, přičemž zdůraznil, že v dané věci nebyl prokázán neoprávněný zásah do osobnostních práv stěžovatele. Otázka promlčení již byla řešena nad rámec posouzení základních předpokladů odpovědnosti žalovaných podle §13 o. z.
Nejvyšší soud se také odvolal na obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí. Zvlášť připomněl, že soudy obou stupňů po provedeném řízení především nedovodily stěžovatelem předpokládaný zásah do jeho osobnostních práv.
Fakultní nemocnice Plzeň uvedla, že sice uznává nepromlčitelnost práva na ochranu osobnosti, ta však sama o sobě nezakládá nepromlčitelnost nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích, který je nárokem majetkového charakteru. S uvedenou otázkou se vyčerpávajícím a správným způsobem vypořádal již krajský soud. Pokud stěžovatel na základě judikatury legitimně očekával pro něj příznivé rozhodnutí, vedlejší účastník poukazuje na to, že právní normy v této oblasti byly vykládány velmi kontroverzně, uvedená problematika byla a je předmětem dlouhodobé judikatorní i doktrinální diskuze, takže stěžovatelem tvrzené legitimní očekávání nemohlo být tak silné, jak by mohlo být v jiných případech, kdy je rozhodovací praxe ustálená.
V replice na uvedená vyjádření stěžovatel setrval na svých argumentech, přičemž zdůraznil, že soudy se především v pozdějších fázích řízení koncentrovaly na formální důvod, proč nelze žalobě vyhovět, a nezabývaly se hmotněprávním základem tohoto nároku a námitkami proti jeho zamítnutí. Poukázal na nález sp. zn. II. ÚS 3/10, v němž Ústavní soud konstatoval, že by bylo v rozporu s principem důvěry občana v právo, pokud by měl být jednotlivec zbaven svého oprávněného nároku toliko na základě nevyjasněné koncepce ne/promlčitelnosti tohoto práva. Proto má stěžovatel za to, že jeho nárok měl být posouzen jako nepromlčitelný a z tohoto důvodu měl být proveden úplný meritorní přezkum odvolání a dovolání.
Z obsahu spisu Krajského soudu v Praze sp. zn. 19 C 118/2004 je zřejmé, že stěžovatel se žalobou podanou dne 24. 8. 2004 a několikrát doplněnou a upřesněnou domáhal po žalovaných Fakultní nemocnici Plzeň a České republice, Ministerstvu práce a sociálních věcí, a to po každé z nich zaplacení částky 1 000 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy v penězích. Ve vztahu k první žalované neoprávněný zásah spatřoval zejména v nesprávně stanovené diagnóze jeho onemocnění, ve vztahu k druhé žalované v postupu a rozhodnutích příslušných orgánů sociálního pojištění a zabezpečení. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze byla žaloba v celém rozsahu zamítnuta. O odvolání stěžovatele rozhodl Vrchní soud v Praze dalším napadeným rozsudkem (ve znění opravného usnesení), kterým rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil. Proti potvrzujícímu rozhodnutí podal stěžovatel dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Napadeným usnesením Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Stěžovatel v prvé řadě vznáší námitky proti promlčitelnosti práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích vyplývajícího z ustanovení §13 o. z. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že již v nálezu sp. zn. II. ÚS 635/09 (N 176/58 SbNU 539) zdůraznil, že nemíní zpochybňovat právní závěr učiněný Nejvyšším soudem v rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ve věci sp. zn. 31 Cdo 3161/2008 ze dne 12. 11. 2008 (Sb. NS 2009: 7, 764-R 73/2009), dle něhož se v případě náhrady nemajetkové újmy v penězích jedná o právo promlčitelné. Ani v nyní posuzované věci neshledal žádný důvod k tomu, aby uvedený závěr, na nějž navázal i v dalších svých rozhodnutích, jakkoliv měnil.
Stěžovateli však lze přisvědčit v tom, že pokud podal žalobu v době, kdy judikatura obecných soudů vycházela ze závěrů o nepromlčitelnosti práva na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2003 sp. zn. 30 Cdo 1542/2003), přičemž k významnému posunu v judikatuře došlo až po vydání napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, měly se soudy při posuzování otázky promlčení žalovaného nároku zabývat s ohledem na zásadu předvídatelnosti soudního rozhodování dobrou vírou a právní jistotou stěžovatele (viz nálezy sp. zn. II. ÚS 3/10 ze dne 5. 9. 2012, sp. zn. III. ÚS 1275/10 ze dne, sp. zn. IV. ÚS 334/11 ze dne 26. 11. 2012, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti je však rozhodující okolnost, že závěr o promlčení práva stěžovatele na náhradu nemajetkové újmy v penězích nebyl jediným ani hlavním důvodem pro zamítnutí jeho žaloby. Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, žalobě nebylo vyhověno v prvé řadě proto, že v dané věci nebyl prokázán neoprávněný zásah do osobnostních práv stěžovatele. Soud prvního stupně se jednotlivými argumenty stěžovatele, o něž důvodnost žaloby opíral, zabýval, přičemž ve věci provedl rozsáhlé dokazování, jehož výsledky podrobně popsal v odůvodnění svého rozhodnutí. Odvolací soud na jeho skutkové závěry odkázal a plně se ztotožnil i s jejich právním hodnocením. Stejně jako soud prvního stupně neshledal neoprávněný zásah ve vztahu k první žalované v tvrzených okolnostech o chybně stanovené diagnóze ani v příslušných vyjádřeních ošetřující lékařsky či v hospitalizaci stěžovatele na psychiatrické klinice v r. 1974. Zdůraznil, že i ve vztahu k druhé žalované orgány sociálního a důchodového zabezpečení či pojištění vystupovaly vůči stěžovateli v rámci svého oprávnění rozhodovat v těchto oblastech, což je opětovně výkon práva příslušných orgánů vylučující neoprávněnost zásahu, přičemž jejich konkrétní rozhodnutí byla předmětem přezkumu příslušných orgánů a v řízení o ochranu osobnosti již soud není oprávněn správnost závěrů těchto orgánů přezkoumávat.
V dané věci tedy především nebyl prokázán neoprávněný zásah do osobnostních práv stěžovatele (promlčení bylo řešeno k námitce žalovaných nad rámec posouzení základních předpokladů odpovědnosti žalovaných podle §13 o. z). Danou problematikou se zabýval i Nejvyšší soud v rámci posouzení, zda rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé má právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. Dospěl přitom k závěru, že otázka výkladu ustanovení §13 odst. 2 o. z. byla posouzena v souladu s jeho judikaturou, na kterou v odůvodnění napadeného usnesení odkázal.
Popsaný důvod, jehož podstata je založena realizací ústavně konformní interpretace jednoduchého práva, je sám o sobě dostatečný pro založení výroků, které stěžovatel napadá v ústavní stížnosti. Nelze proto tvrdit, že by, posuzováno z pohledu procesu jako celku, resp. jeho výsledku, došlo k porušení základních práv stěžovatele garantovaných Listinou, a to práva na ochranu osobnosti a práva na spravedlivý proces.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2013
Jiří Nykodým
předseda senátu