ECLI:CZ:US:2013:2.US.3203.10.1
sp. zn. II. ÚS 3203/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Nataši Kameníkové, zastoupené Mgr. Pavlem Mařanem, advokátem se sídlem Palackého 267, Mladá Boleslav, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 23 Co 335/2008-314 ze dne 16. 9. 2008 a rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 1827/2009-352 ze dne 24. 8. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), usilovala stěžovatelka o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k zásahu do jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, vyplývajícího z čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy České republiky.
Z přiloženého listinného materiálu se podává, že napadená rozhodnutí byla vydána v řízení, v němž se stěžovatelka domáhala určení neplatnosti odvolání z funkce vedoucí odboru výstavby a životního prostředí Městského úřadu v Bakově nad Jizerou pro závažné porušení povinností dle ustanovení §16 odst. 1 písm. b) zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a neplatnosti následného rozvázání pracovního poměru výpovědí, udělené v souladu s ustanovením §46 odst. 1 písm. c) zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, pro nadbytečnost. Stěžovatelka nesouhlasila s důvody svého odvolání z funkce, opřené o výsledek kontroly Krajského úřadu Středočeského kraje, odboru územního a stavebního řízení, a o údajné porušení zákonných předpisů při stavebním řízení na výstavbu rodinného domu Libora Bartoše v nesouladu s územním plánem města, resp. jeho regulativy.
Rozsudkem č. j. 5 C 89/2006-278 ze dne 31. 3. 2008 Okresní soud v Mladé Boleslavi určil, že odvolání stěžovatelky z funkce vedoucí odboru výstavby a životního prostředí ze dne 17. 2. 2006 pod zn. 277/2006 a rozvázání pracovního poměru výpovědí ze dne 28. 2. 2006 jsou neplatné (výrok I.) a uložil žalovanému - Městu Bakov nad Jizerou nahradit stěžovatelce náklady řízení (výrok II.). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nebyly splněny hmotněprávní podmínky pro odvolání stěžovatelky z funkce z žalovaným uvedených důvodů, odvolání z funkce proto považoval za neplatné, pročež v návaznosti na to nemohl být dán ani uplatněný výpovědní důvod. Nalézací soud konstatoval, že v práci stěžovatelky byly sice zjištěny nedostatky ve smyslu porušení zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), či jiných předpisů, žalovaný však v řízení neprokázal, že by porušování právních předpisů stěžovatelkou bylo natolik závažné, že by muselo vést k odvolání z funkce vedoucí odboru výstavby. Při rozhodování vzal soud v úvahu i rozsáhlost agendy a přetíženost stěžovatelky.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze (dále též "krajský soud") napadeným rozsudkem č. j. 23 Co 335/2008-314 ze dne 16. 9. 2008 změnil rozhodnutí soudu prvního stupně a žalobu zamítl. Odvolací soud se neztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že porušení právních předpisů, jichž se stěžovatelka dopustila, nenaplňují důvod odvolání z funkce ve smyslu ustanovení §12 odst. 1 písm. b) zákona č. 312/2002 Sb. Podle druhé části věty citovaného ustanovení lze vedoucího úředníka nebo vedoucího úřadu z funkce odvolat, dopustil-li se tento nejméně dvou méně závažných porušení zákonem stanovených povinností v době posledních 6 měsíců, přičemž zákon nedává soudu prostor k tomu, aby zkoumal a rozlišoval intenzitu méně závažných porušení. Protože se stěžovatelka dle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustila opakovaného méně závažného porušení zákonem stanovených povinností, naplnila tím podle odvolacího soudu hmotně právní důvod ke svému odvolání z příslušné funkce. Rovněž výpověď z pracovního poměru danou žalovaným stěžovatelce dne 28. 2. 2006 shledal odvolací soud platnou.
Stěžovatelka neuspěla ani u Nejvyššího soudu, jež podané dovolání rozsudkem č. j. 21 Cdo 1827/2009-352 ze dne 24. 8. 2010 zamítl. Závěry přijaté soudem druhého stupně označil Nejvyšší soud za správné s odvoláním na skutečnost, že stěžovatelka nepopřela porušení právních předpisů v řízení vedeném pod č. j. Výst. 1031/13/2005-328, přičemž druhým porušením pak dle názoru dovolacího soudu bylo jednání stěžovatelky v řízení vedeném pod č. j. Výst. 1940/105/2005-330, konkrétně v nedostatcích stavebního povolení ze dne 5. 12. 2005, v němž nebyla zmíněna nutnost předložení oprávnění dodavatele k provádění stavby dle §44 zákona č. 50/1976 Sb.
V dalším se již stěžovatelka obrátila na Ústavní soud. Porušení práva na spravedlivý proces spatřovala ve svévolném postupu krajského soudu a Nejvyššího soudu, jmenovitě odvolacímu soudu vytkla nedostatky v odůvodnění jeho rozhodnutí, spočívající v absenci vymezení konkrétních porušení zákona, kterých se měla při výkonu své funkce dopustit. Krajský soud měl vedle toho přehlédnout nesprávné označení ustanovení zákona č. 312/2002 Sb., uvedené v odvolání stěžovatelky z funkce vedoucí odboru výstavby. Nejvyšší soud následně podle stěžovatelky využil neobratnosti v textu podaného dovolání, jež vyložil nepřípustným způsobem v její neprospěch, a dále nesprávně dovodil porušení zákona v případě stavebního povolení vydaného dne 5. 12. 2005 pod č. j. 1940/105/2005-330. Stěžovatelka uvedla, že povinnost zajistit provedení stavby prostřednictvím osoby oprávněné k provádění stavebních nebo montážních prací jako předmětu své činnosti podle zvláštních předpisů vyplývá přímo ze zákona (§44 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb.) a není nutné, ale pouze vhodné, tuto povinnost zakotvit v podmínkách stavebního povolení. Stěžovatelka upozornila též na skutečnost, že v protokolu o kontrole Krajského úřadu Středočeského kraje je toto její jednání uvedeno jako nedostatek, nikoliv jako porušení zákona.
Podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníky řízení a vedlejšího účastníka, aby se k předložené ústavní stížnosti vyjádřili.
Krajský soud v Praze ve vyjádření ze dne 31. 3. 2011 sdělil, že v napadeném rozsudku porušení zákonem stanovených povinností stěžovatelky blíže nekonkretizoval, neboť vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně o tom, že se stěžovatelka porušení právních předpisů při své činnosti opakovaně dopouštěla. S těmito skutkovými závěry soudu prvního stupně se odvolací soud výslovně ztotožnil. K námitce nesprávné kvalifikace důvodu odvolání stěžovatelky z funkce vedoucí odboru výstavby odvolací soud poznamenal, že toto samo o sobě nečiní odvolání z funkce neplatným, neboť soud není právní kvalifikací vázán. Podstatné je skutkové vymezení důvodu odvolání z funkce, jehož naplnění je pak předmětem přezkumu soudem. Ve zbytku pak odvolací soud odkázal na odůvodnění svého rozsudku.
Nejvyšší soud odmítl tvrzení stěžovatelky, že by napadeným rozsudkem ze dne 24. 8. 2010 byla porušena její ústavně zaručená práva. Podle jeho názoru stěžovatelka pouze předkládá svoji verzi výkladu ustanovení §44 odst. 1 a §66 zákona č. 50/1976 Sb. ve vztahu ke skutkovému stavu zjištěnému v projednávané věci. Nejvyšší soud rovněž setrval na svém závěru, že stěžovatelka nepopřela porušení předpisů v řízení vedeném pod č. j. Výst. 1031/13/2005-328. Vyjádření stěžovatelky v dovolání ze dne 16. 12. 2008 uvedenému závěru plně koresponduje. Vzhledem k těmto skutečnostem dovolací soud proto navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
Vedlejší účastník, město Bakov nad Jizerou, označil ústavní stížnost podanou ze strany navrhovatelky za naprosto nedůvodnou a neoprávněnou, jsa přesvědčen, že obecné soudy její právo na spravedlivý proces neporušily. Zdůraznil, že v průběhu celého řízení bylo stěžovatelce umožněno realizovat veškerá práva jako účastníka řízení, dle návrhu stěžovatelky byla provedena celá řada důkazů, rozhodnutí vydaná v posuzované věci obecné soudy dostatečně odůvodnily a jejich právní závěry mají oporu v příslušných právních předpisech.
Stěžovatelka v reakci na vyjádření účastníků řízení a vedlejšího účastníka zaslala dne 3. 11. 2011 Ústavnímu soudu repliku, v níž zopakovala stížnostní argumentaci s tím, že jednotlivá vyjádření nepřinášejí do věci nic nového.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
V předloženém stížnostním návrhu stěžovatelka podrobuje kritice právní názory, které krajský soud a Nejvyšší soud vyvodily ze zákona č. 312/2002 Sb., potažmo ze zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, v souvislosti s odvoláním stěžovatelky z funkce vedoucí odboru výstavby a životního prostředí Městského úřadu v Bakově nad Jizerou. K tomu je třeba podotknout, že interpretace jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud není oprávněn zasahovat do nezávislosti rozhodování obecných soudů tím, že je instruuje, jakým způsobem je třeba na řešení dané právní otázky nahlížet. Z hlediska pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti mu nepřísluší přezkoumávat výklad jednoduchého práva, neboť ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, je především v pravomoci Nejvyššího soudu, jako vrcholného soudního orgánu, sjednocovat judikaturu nižších soudů a jimi prováděný výklad jednoduchého práva. Ústavnímu soudu je vyhrazeno zasáhnout pouze v případě, kdy obecné soudy poruší ústavně zaručená práva stěžovatelů například tím, že se při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustí svévole, své rozhodnutí neodůvodní, odůvodnění nepůsobí přesvědčivě a příčí se pravidlům logiky, je výrazem přepjatého formalismu či jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti.
Pochybení tohoto charakteru v konkrétní záležitosti Ústavní soud nezjistil. Obecné soudy se věcí řádně a důkladně zabývaly. Z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřetelný nejen způsob, jakým dospěly k závěru o naplnění podmínek pro odvolání stěžovatelky z funkce vedoucího úředníka v souladu s ustanovením §12 odst. 1 písm. b) zákona č. 312/2002 Sb., ale i to, jak se vypořádaly s uplatněnou argumentací stěžovatelky, čímž obecné soudy v posuzované věci dostály požadavku celkové transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, která splňují požadavky kladené na ně ustanovením §157 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Právní názory, které obecné soudy aplikovaly, jsou rozumně a uspokojivě odůvodněny, z ústavněprávního hlediska jim proto podle Ústavního soudu nelze nic vytknout.
Pokud jde o jednotlivé námitky stěžovatelky, tyto byly shledány nedůvodnými. Tvrzenou nepřezkoumatelností rozhodnutí krajského soudu z hlediska vymezení konkrétních porušení právních předpisů stěžovatelkou jako důvodu pro odvolání z funkce se zabýval již Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. 8. 2010, pročež pochybení na straně krajského soudu nezjistil. Ústavní soud s ním sdílí totožný názor, podle něhož závěr krajského soudu, že se stěžovatelka dopustila pochybení, která byla v rozporu s právními předpisy, v sobě obsahuje i závěr, že se dopustila právě těch porušení povinností, jež jí byly v odvolání z funkce vytýkány. Stran údajně nesprávné kvalifikace důvodu odvolání stěžovatelky z funkce vedoucí odboru výstavby Ústavní soud odkazuje na v tomto směru vyčerpávající vyjádření krajského soudu, k němuž je však třeba dodat, že předmětné odvolání stěžovatelky z funkce vedoucí odboru výstavby ze dne 17. 2. 2006 označení důvodu odvolání zahrnovalo, a to hned v úvodní části, znějící "a v návaznosti na §12 odst. 1) písm. b) zákona č. 312/2002 Sb., ... Vás odvolávám z funkce vedoucí Odboru výstavby a životního prostředí Městského úřadu Bakov nad Jizerou ke dni 28. 2. 2006 ...". Ve světle textu podaného dovolání neobstojí rovněž výtka stěžovatelky směřující proti Nejvyššímu soudu, který údajně využil formulační neobratnosti stěžovatelky, resp. jejího právního zástupce, v její neprospěch. V mimořádném opravném prostředku obsažené prohlášení stěžovatelky, že z její strany "nedošlo k porušení žádných předpisů ve spise čj. Výst. 1940/105/2005-330 ze dne 5. 12. 2005, a že tedy ani porušení předpisů ve spise čj. Výst. 1031/13/2005-328 ze dne 15. 9. 2005 nemůže změnit nic na tom, že maximálně došlo k porušení předpisů pouze ve spise čj. Výst. 1031/13/2005-328 ze dne 5. 12. 2005, že pokud v některém z těchto rozhodnutí došlo k porušení předpisů, že toto porušení bylo pouze ojedinělé", plně koresponduje závěrům Nejvyššího soudu. K interpretaci právních předpisů ze strany obecných soudů, zejména Nejvyššího soudu, ve spojitosti s možným porušením ústavně zaručených práv stěžovatelky se Ústavní soud vyslovil již shora.
Jelikož tedy v projednávaném případě Ústavní soud nezjistil porušení práva na spravedlivý proces, ani porušení jiných základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky, nezbylo mu než ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí krajského soudu a Nejvyššího soudu dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu