ECLI:CZ:US:2013:2.US.3208.13.1
sp. zn. II. ÚS 3208/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce Stanislava Balíka a soudce Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti Mgr. Mileny Saňákové, zastoupené JUDr. Zdeňkou Pechancovou, advokátkou se sídlem Masarykova 175, 763 26 Luhačovice, a Kristýny Mrkvánkové, zastoupené JUDr. Pavlem Pechancem, advokátem se sídlem Masarykova 175, 763 26 Luhačovice, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 14 Co 228/2013-434 ze dne 26. 6. 2013, ve spojení s návrhem na zrušení §238 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších změn, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti §34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelky domáhají zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít především k porušení čl. 10 a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně č. j. 1 P 66/2003-405 ze dne 15. 1. 2013 byl stěžovatelce Mgr. Mileně Saňákové udělen souhlas k podání žádosti o změnu příjmení její nezletilé dcery Kristýny Mrkvánkové na "Saňáková" a současně bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Proti tomuto rozsudku podal vedlejší účastník, otec nezletilé, odvolání, o němž rozhodl krajský soud v záhlaví citovaným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvního stupně změnil a návrh matky na udělení souhlasu k podání žádosti o změnu příjmení zamítl. Krajský soud rovněž rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení ani na náhradu nákladů v řízení před soudem prvního stupně.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu brojí stěžovatelky ústavní stížností, domáhajíce se jeho kasace. Namítají, že odvolací soud předně pochybil, když v odvolacím řízení znovu zhodnotil veškeré důkazy, aniž by přitom tyto důkazy znovu sám provedl (například výslech nezletilé); tím prý porušil zásadu přímosti v subjektivním slova smyslu. Dále dle nich odvolací soud porušil článek 12 Úmluvy o právech dítěte a článek 3 Evropské úmluvy o výkonu práv dětí a na zákonné úrovni §100 odst. 4 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř."), podle nichž má dítě právo vyjádřit svůj názor v řízení před soudy. Podle stěžovatelek se přitom toto právo nekoncentruje a zároveň nekonsumuje v řízení před soudem prvního stupně, nýbrž i v řízení před soudy vyššími. Stěžovatelky dále upozorňují, že rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé, neboť jak soud prvého stupně, tak i orgán sociálněprávní ochrany dětí shledaly naplnění důvodů pro změnu příjmení, a přesto odvolací soud "zcela překvapivě změnil rozhodnutí soudu I. stupně, aniž by přitom dopředu účastníkům řízení naznačil právní argumentaci". Dle stěžovatelek jde o nesporné řízení, které je vedeno za účelem nejlepšího zájmu nezletilé, a proto "neexistuje žádný adekvátní důvod k zamlčení právní kvalifikace". Stěžovatelky rovněž pokládají odůvodnění rozsudku odvolacího soudu za nedostatečně odůvodněné, když se krajský soud nevypořádal se všemi skutkovými okolnostmi, jak byly zjištěny v řízení před nalézacím soudem, což stěžovatelky v ústavní stížnosti podrobněji rozvedly.
Stěžovatelky se dále "cítí být dotčeny na svých ústavně zaručených právech také tím, že nemohou podat dovolání k Nejvyššímu soudu, které je podle §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. nepřípustné. Stěžovatelky se domnívají, že absence právní úpravy v oblasti dovolání není ve valné většině případů opodstatněna žádným racionálním důvodem (výjimkou je třeba rozvod manželství z důvodu právní jistoty), a proto je tato výjimka zcela neopodstatněná, což v návrhu na zrušení předmětné části zákona podrobněji rozvedly. Závěrem navrhly, aby Ústavní soud napadené soudní rozhodnutí i ustanovení občanského soudního řádu zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelek, obsah naříkaného soudního aktu i návrh na zrušení části právního předpisu a dospěl k následujícím závěrům.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkané rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Odvolací soud vyšel z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikoval příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložil, přičemž tento svůj postup osvětlil v odůvodnění svého rozhodnutí, které tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistické či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
Dále pokládá Ústavní soud za nezbytné poukázat na omezený rozsah přezkumu soudních rozhodnutí vydaných ve věcech upravených zákonem o rodině, kdy dokonce v některých případech považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (tak tomu je např. v otázce rozvodu manželství; srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 465/02, IV. ÚS 778/02, IV. ÚS 317/04, IV. ÚS 274/04 aj.). Důvodem je skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných ustanovení aktů ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. To se také odráží i v tom, že ve věcech upravených zákonem o rodině (s několika výjimkami) není proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení toho, zda se v případě napadeného rozhodnutí nejedná o zcela "extrémní" rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak podstatným způsobem negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces. O tyto formy protiústavnosti se však v posuzované věci nejedná.
K námitkám předestřeným v ústavní stížnosti je třeba poznamenat, že stěžovatelky nesouhlasí s odlišným hodnocením skutkových zjištění, k nimž v řízení na podkladě účastníky předložených tvrzení dospěl nalézací soud, čímž staví Ústavní soud do role další instance v rámci systému obecného soudnictví. Avšak pouhá polemika, resp. nesouhlasný postoj se závěry odvolacího soudu nemůže úspěšně zpochybnit stěžovaná rozhodnutí pro jejich tvrzený rozpor s ústavním pořádkem. Jak soud prvé, tak i soud druhé stolice uvedly, z jakých skutkových závěrů vycházely a jak je následně promítly do výsledných rozhodnutí. Na tomto místě se sluší poznamenat, že odvolací soud změnil rozsudek soudu prvé stolice na základě odlišného právního hodnocení skutkových zjištění, které bez výhrady převzal od soudu prvního stupně (srov. str. 2 in fine napadeného rozsudku krajského soudu). Krajský soud nadto dokazování doplnil, a to účastnickým výslechem stěžovatelky - matky nezletilé. Nejde o situaci, kdy by odvolací soud z provedených důkazů dospěl k jiným skutkovým zjištěním než soud prvního stupně, nýbrž o situaci, kdy je odvolací soud jinak hodnotil po právní stránce. Současně však nemohlo být rozhodnutí odvolacího soudu pro účastníky řízení překvapivé, když vedlejší účastník v odvolání předestřel krajskému soudu argumentaci, s níž se v podstatě odvolací soud ve svém výsledném rozhodnutí ztotožnil. Stěžovatelkám, resp. především matce nezletilé, musilo být dopředu zřejmé, že odvolací soud může výhradám odvolatele přitakat.
Pokud jde o samotné odůvodnění odvolacího soudu, Ústavní soud v něm neshledal žádný ústavněprávní deficit. V této souvislosti pokládá Ústavní soud za vhodné poznamenat, že otázkou požadavků na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí (resp. rozhodnutí orgánu veřejné moci obecně) se již zabýval mnohokrát, přičemž své postuláty formuloval v celé řadě svých rozhodnutí (z poslední doby např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 3441/11 ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1834/10 ze dne 22. 11. 2010, N 231/59 SbNU 357, dostupné - stejně jako další zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu - na http://nalus.usoud.cz). Ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tom rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení (srov. rozhodnutí vydaná ve věcech sp. zn. I. ÚS 113/02, III. ÚS 521/05, III. ÚS 151/06, III. ÚS 677/07, I. ÚS 3184/07, III. ÚS 961/09). Zmíněnému pojmu adekvátně potom ve smyslu judikatury Ústavního soudu nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR) rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. "rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu" s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument" (kupř. nálezy sp. zn. IV. ÚS 201/04, I. ÚS 729/2000, I. ÚS 116/05 a IV. ÚS 787/06, III. ÚS 961/09). Rozsah reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, resp. i s otázkou případů hraničních, když nutno reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští.
Odvolací soud na str. 3 a 4 napadeného rozsudku zcela jednoznačně argumentuje, proč přistoupil ke změně odvoláním dotčeného prvoinstančního rozhodnutí, zejména pak osvětlil, že soud může dát jednomu z rodičů svolení k podání žádosti o změnu příjmení nezletilého dítěte jen tehdy, jsou-li pro takové opatření závažné důvody, kupř. rodič si neplní své vyživovací povinnosti, nejeví o dítě zájem a ztratil k němu zřejmý citový vztah, což nebylo v posuzované věci naplněno; krajský soud dále objasnil, v čem spočívá absence těchto závažných důvodů. Takové odůvodnění lze přitom pokládat za dostatečné ve světle principů ovládajících právo na spravedlivý proces. Ani námitka stěžovatelek stran údajného opomenutí odvolacího soudu přihlédnout k názoru nezletilé stěžovatelky není namístě. Krajský soud v tomto směru uvedl, že "samotné přání a stanovisko nezletilé, které bylo okresním soudem správně v souladu s ust. §31 odst. 3 zákona o rodině a §100 odst. 4 o. s. ř. zjišťováno, není schopno v daném případě závěr o nutnosti zamítnutí návrhu zvrátit. Je totiž nutno vzít v úvahu, že nezletilá je dítětem vyššího školního věku, v brzké době dosáhne 13 let a po celou tuto dobu nese příjmení po svém otci, kterého zná, a sama si důvod rozdílnosti příjmení ve své rodině uvědomuje" (viz str. 4 napadeného rozsudku soudu druhého stupně). I toto odůvodnění ve světle shora nastíněných referenčních kritérií obstojí.
Konečně pokud jde o návrh na zrušení ustanovení §238 odst. 1 písm. a), občanského soudního řádu, tak k němu v posuzované věci nejsou stěžovatelky aktivně legitimovány, protože toto ustanovení nebylo (a logicky ani nemohlo být) odvolacím soudem aplikováno (poučení o opravných prostředcích nelze pokládat za aplikaci napadeného ustanovení právního předpisu v řešené právní věci) - z poslední doby srov. kupř. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2236/13 ze dne 30. 7. 2013, dostupné v on-line databázi rozhodnutí Ústavního soudu na adrese http://nalus.usoud.cz.
Za dané situace tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost v části, v níž se stěžovatelky domáhají zrušení §238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, odmítl dle §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu pro neoprávněnost navrhovatelek, ve zbývající části pak jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) téhož předpisu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 30. října 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu