ECLI:CZ:US:2013:2.US.3252.13.1
sp. zn. II. ÚS 3252/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti J. P., zastoupeného Mgr. Michalem Šimků, advokátem se sídlem Šítkova 233/1, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 4 As 81/2012-48 ze dne 31. 7. 2013, usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 51 A 14/2012-7 ze dne 22. 10. 2012 a rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územního odboru Mělník, Dopravního inspektorátu Mělník, se sídlem Bezručova 2796, Mělník, ze dne 1. 8. 2012, vydaného ve formě bloku, díl A, série CM/2010, číslo M 5190922, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 10. 2013, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž mělo dojít k zásahu do jeho ústavních práv garantovaných čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Napadeným rozhodnutím policejního orgánu byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přestupku podle §125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, a byla mu uložena pokuta 1 000 Kč. Stěžovatel podal proti uvedenému rozhodnutí žalobu, v níž tvrdil, že se přestupku nedopustil, neboť vůz řídila jeho manželka. Krajský soud v Praze dalším napadeným usnesením žalobu odmítl s odůvodněním, že pokud stěžovatel nepovažoval přestupek za spolehlivě zjištěný, měl se dožadovat provedení správního řízení, v němž by mohl využít svých procesních práv, včetně podání opravného prostředku. O kasační stížnosti stěžovatele rozhodl Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem, jímž stížnost jako nedůvodnou zamítl, neboť rozhodnutí krajského soudu shledal správným a zákonným.
Stěžovatel spatřuje porušení svých základních práv v tom, že se obecné soudy nezabývaly meritem věci. Poukazuje na to, že blok podepsal ve spěchu a doznání neučinil vážně, s čímž se správní orgán spokojil, aniž by zjišťoval, kdo se skutečně přestupku dopustil. Dle názoru stěžovatele tak byla žaloba přípustná. V tomto směru poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 8 As 69/2011. Má za to, že mu soudy v rozporu s principy spravedlnosti neposkytly ochranu proti nezákonnému správnímu rozhodnutí.
Po zvážení stížnostních námitek i obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích zdůraznil, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů ani posuzovat stanoviska a výklady obecných soudů a zvláště pak soudů nejvyšších ke konkrétním zákonným ustanovením a jejich právní úvahy a závěry. Do jejich rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, shledá-li současně porušení základních práva či svobody v důsledku takové interpretace zákona, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Porušení stěžovatelem tvrzeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces však v projednávané věci nezjistil.
Usnesení krajského soudu i rozsudek kasačního soudu shodně vycházejí ze základního rozhodovacího důvodu, jenž má svou oporu v soudní judikatuře (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 12. 2004 č. j. 6 As 49/2003-46 a ze dne 29. 12. 2010 č. j. 8 As 68/2010-81). Z té vyplývá, že žaloba proti rozhodnutí o uložení pokuty v blokovém řízení podle §84 a násl. zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, které bylo vydáno v důsledku souhlasu účastníka řízení, a tedy jeho vědomého rozhodnutí, že přestupek nebude projednáván v řízení, jehož předmětem by bylo skutkové i právní posouzení jeho jednání, je nepřípustná. Nejvyšší správní soud uvedené závěry založil na tom, že zahájení i konání blokového řízení je fakticky v dispozici osoby obviněné z přestupku. Právě této osobě je totiž umožněno, aby za situace, kdy považuje přestupek za spolehlivě zjištěný a souhlasí s ukládanou sankcí, bylo o něm vedeno pouze zkrácené - blokové - řízení, a naopak, aby za situace, kdy nemá přestupek za prokázaný a nesouhlasí se zaplacením pokuty, využila svého práva na to, aby spáchání přestupku bylo správním orgánem prokazováno. Závěr rozhodnutí obou soudů, že vystavením pokutového bloku, který stěžovatel osobně podepsal, čímž s ním vyslovil souhlas, bylo toto rozhodnutí vydáno v souladu s ustanovením §84 a násl. přestupkového zákona a že se tím stěžovatel vzdal práva na projednání věci ve správním řízení i v následném řízení před správními soudy, proto nevykazuje znaky nepřípustné libovůle a z ústavního hlediska je akceptovatelný (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3669/10 ze dne 15. 6. 2011, dostupné na http://nalus.usoud.cz, zabývající se stejnou problematikou).
Poukaz stěžovatele na kasační rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 8 As 69/2011 je nepřípadný, neboť v něm posuzovaném případě vyšel kasační soud ze zásadní žalobní námitky, že pro blokové řízení nebyly dány podmínky, protože žalobce k projednání svého jednání v blokovém řízení neposkytl nezbytný souhlas a žádný pokutový blok nepodepsal, přičemž správní soud se touto námitkou vůbec nezabýval a vyšel z toho, že blokové řízení bylo řádně ukončeno na základě souhlasu žalobce. Nadto Nejvyšší správní soud ze spisu ověřil, že na předmětném bloku chybí podpis žalobce. To však není případ stěžovatele, který ani netvrdil, že by pokutový blok nepodepsal. Pouze argumentoval tím, že jednal ve spěchu. Jak však uvedl Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí, jednání ve spěchu nemůže stěžovatele omlouvat, neboť si měl být vědom následků svého počínání a postupovat s rozmyslem.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Ústavní soud k závěru, že k porušení ústavně zaručeného práva, jehož se stěžovatel dovolává, tj. neposkytnutí soudní ochrany, napadenými rozhodnutími zjevně nedošlo. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. listopadu 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu