ECLI:CZ:US:2013:2.US.3254.12.1
sp. zn. II. ÚS 3254/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce Stanislava Balíka a soudkyně Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti CZASCH, spol. s r. o., se sídlem Opavská 8, 792 01 Bruntál, zastoupené JUDr. Milanem Schwarzem, advokátem se sídlem Mánesova 6, 792 01 Bruntál, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, č. j. 12 Co 114/2012-283 ze dne 28. 5. 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34, §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 20. 5. 2008, č. j. 11 C 100/2006-174, uložil vedlejšímu účastníkovi, v původním řízení žalovanému, povinnost zaplatit stěžovatelce 151 235,20 Kč s 2% úrokem z prodlení od 1. 8. 2003 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci následně rozsudkem ze dne 24. 3. 2009, č. j. 12 Co 529/2008-200, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vedlejší účastník dne 5. 5. 2009 splnil povinnost vyplývající z pravomocných výroků obecných soudů, když finanční prostředky poukázal na účet stěžovatelky. Proti rozsudku krajského soudu však vedlejší účastník podal dovolání opírající se o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř."), o němž rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. 9. 2011, č. j. 22 Cdo 3518/2009-231, tak, že dovolání vyhověl a napadený rozsudek odvolacího soudu spolu s rozsudkem soudu prvého stupně zrušil a věc vrátil nalézacímu soudu k dalšímu řízení se závazným právním názorem.
Dne 28. 11. 2011 vzala stěžovatelka podanou žalobu v celém rozsahu zpět s odůvodněním, že žalovaný dluh splnil, a proto odpadl důvod pokračovat v řízení. Protože žalovaný plnil až po podání žaloby, stěžovatelka navrhla, aby okresní soud řízení zastavil a přiznal jí náhradu nákladů řízení. Tomuto návrhu Okresní soud v Olomouci vyhověl svým usnesením č. j. 11 C 100/2006-266 ze dne 21. 12. 2011, v němž řízení zastavil a žalovaného zavázal k náhradě nákladů řízení ve výši necelých 60 000 Kč. Proti tomuto usnesení podal vedlejší účastník odvolání, jemuž v části, v níž brojil proti nákladovému výroku, vyhověl shora označeným usnesením krajský soud a prvoinstanční usnesení změnil tak, že stěžovatelka je povinna nahradit náklady řízení před soudy všech stupňů (včetně řízení před Nejvyšším soudem) ve výši 142 006 Kč.
Proti rozhodnutí krajského soudu, pokud jde o měnící výrok stran nákladů řízení, brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jeho kasace. Porušení svých základních práv spatřuje zejména ve skutečnosti, že rozhodnutí odvolacího soudu postihuje žalobce za procesní úkon zpětvzetí žaloby v případě, kdy žalobce postupoval v souladu se zákonem a podal návrh na zastavení řízení výlučně z důvodu, že předmět řízení zaplacením dluhu odpadl. Odvolací soud tak dle jejího názoru vydal zcela překvapivé a nepředvídatelné rozhodnutí bez nařízení jednání za účasti stran, a stěžovatelka tak prý byla zcela zbavena možnosti proti takovému rozhodnutí jakkoliv brojit. Krajský soud dle ní rozhodoval o celé věci v rozporu s ustanovením §152 o. s. ř., což podrobněji rozvedla v doplnění ústavní stížnosti. Závěrem navrhla, aby Ústavní soud dotčené soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Ústavní soud rovněž pokládá za potřebné konstatovat, že otázku náhrady nákladů řízení ve své judikatuře řešil již mnohokrát. Zde je nutno opakovaně připomenout, že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně. Zároveň však Ústavní soud také vyslovil, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu. Podrobit přezkumu je však oprávněn pouze taková rozhodnutí, která by měla charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti.
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkané rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Odvolací soud vyšel z dostatečných skutkových zjištění, aplikoval příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložil, přičemž tento svůj postup osvětlil v odůvodnění svého rozhodnutí, které tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistické či extrémně rozporné s obecnými principy spravedlnosti.
Ústavní soud nepokládá rozhodnutí krajského soudu za ústavně nekonformní, neboť odvolací soud, na rozdíl od soudu nalézacího, nerozhodl o nákladech řízení mechanicky, nýbrž přihlédl k širším okolnostem sporu, a to, že zpětvzetí žaloby stěžovatelkou po kasačním rozsudku Nejvyššího soudu bylo zjevně účelovým, ve snaze vyhnout se nepříznivým důsledkům jeho dopadu na další rozhodování obecných soudů, tedy na samotný úspěch žaloby v dalším řízení. Není pravdou, že dovolací soud zrušil předchozí rozsudky jen pro "vady rozhodnutí" soudu prvního a druhého stupně, jak se ve svém doplnění k ústavní stížnosti domnívá stěžovatelka. Stěžejním byl totiž odlišný pohled dovolacího soudu na promlčení, jakož i některé jeho další výhrady, které naplňovaly dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 3 o. s. ř., jimiž se nemohl v řízení o dovolání opřeném o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zabývat, avšak uložil obecným soudům, aby se těmto dovolacím námitkám vedlejšího účastníka v dalším řízení náležitě věnovaly. I když tedy vedlejší účastník splnil svoji povinnost po podání žaloby, neučinil tak dobrovolně, ale proto, že respektoval pravomocný rozsudek krajského soudu. Pakliže ovšem Nejvyšší soud rozhodnutí obou soudů zrušil a věc vrátil soudu prvé stolice k dalšímu řízení s vysloveným právním názorem, je zřejmé, že odpadl právní důvod, pro který byl vedlejší účastník povinen plnit, a současně jím došlo k zásadnímu obratu ve sporu. Vznikla tudíž situace, kdy soudní pře vyznívala po kasačním rozhodnutí dovolacího soudu celkově ve prospěch vedlejšího účastníka a krajský soud nepochybil, jestliže tuto skutečnost svým rozhodnutím reflektoval.
Námitkám stěžovatelky, že krajský soud nenařídil jednání za účasti stran, a tím porušil její právo na spravedlivý proces, nelze přisvědčit. Odvolací soud nebyl povinen nařídit jednání, když odvolání směřovalo proti rozhodnutí, jímž nebylo rozhodnuto ve věci samé a jímž bylo též rozhodnuto o nákladech řízení [§214 odst. 2 písm. c) a e) o. s. ř.]. Rozhodnutí o zastavení řízení není rozhodnutím ve věci samé, jak tvrdí stěžovatelka, nýbrž rozhodnutím procesním, a to již proto, že nijak nepředjímá výsledek pře. Krom toho je z napadeného usnesení patrné, že stěžovatelka byla vyzvána, aby se k podanému odvolání vyjádřila, kteréžto možnosti nevyužila (srov. str. 2 in fine napadeného usnesení). Stěžovatelka tuto skutečnost v ústavní stížnosti ani v jejím doplnění nezpochybnila, a již proto nemohl Ústavní soud námitku akceptovat, když nevyužila procesního prostoru, který se jí nabízel (tj. písemná reakce na podané odvolání).
Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 20. března 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu