ECLI:CZ:US:2013:2.US.327.13.1
sp. zn. II. ÚS 327/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti KT MOTORSPORT spol. s r.o., Helfertova 44, Brno, zastoupené JUDr. Zdeňkem Daňhelem, advokátem advokátní kanceláře Těsnohlidkova 943/9, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 28 Co 293/2009-284 ze dne 4. 11. 2009 a Nejvyššího soudu České republiky č.j. 25 Cdo 48/2011-314 ze dne 30. 10. 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku městského soudu, kterým byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 1. 2009 č. j. 30 C 150/2002-245, jímž bylo žalované uloženo zaplatit stěžovatelce částku 347 000,- Kč s přísl. a žaloba co do částky 291 000 Kč s přísl. zamítnuta, tak, že rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku potvrdil, ve vyhovujícím výroku zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Stěžovatelka rovněž požaduje zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo zamítnuto její dovolání proti rozhodnutí městského soudu.
Stěžovatelka se v řízení u obecných soudů domáhala vůči České kanceláři pojistitelů, jako pojistiteli řidiče odpovědného za poškození vozu stěžovatelky při dopravní nehodě, pojištěného pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla u České pojišťovny, a. s. (právní předchůdce žalované), náhrady jí způsobené škody.
Městský a Nejvyšší soud dospěly k závěru, že žalovaná není ve sporu pasivně legitimována. Rozsah a podmínky zákonného pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla upravovala v době nehody vozidla vyhláška č. 492/1991 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 1995 (§27 odst. 3 zákona č. 168/1999 Sb.), přičemž podle této právní úpravy poškozený zásadně nemá právo na plnění proti pojistiteli osoby odpovědné za škodu. Výjimky z této zásady jsou stanoveny v ustanoveních §3 odst. 4, §8 a §9 odst. 2 vyhlášky (srov. §7 odst. 1). Přímý nárok na plnění proti pojišťovně podle §9 odst. 2 vyhlášky vzniká poškozenému až tehdy, kdy pojišťovna odmítne plnit za pojištěnce přesto, že bylo o náhradě škody rozhodnuto vykonatelným soudním rozhodnutím, nebo přesto, že s poškozeným uzavřela dohodu o náhradě škody. Samostatný přímý nárok poškozeného vůči pojišťovně na výplatu plnění ze zákonného pojištění však §9 odst. 2 vyhlášky (ve znění tehdy účinném) nezakládá.
Stěžovatelka s uvedenými závěry nesouhlasí, namítá, že tento názor nemá oporu ve vyhlášce, je v rozporu se smyslem a účelem zákonného pojištění odpovědnosti za škodu a mohlo dojít i k promlčení nároku, neboť rozhodující skutečností pro určení počátku běhu promlčecí doby je pojistná událost. Stěžovatelka je přesvědčena, že z §7 odst. 1 a §9 odst. 2 citované vyhlášky vyplývá přímý nárok poškozeného vůči pojišťovně na výplatu plnění ze zákonného pojištění. Stěžovatelka dále poukazuje na rozpor přijatých závěrů s jinými rozhodnutími Nejvyššího soudu.
Napadená rozhodnutí jsou dle stěžovatelky svévolná, v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními a principem zákonnosti a spravedlnosti; odůvodnění skutkových a právních názorů obou soudů jsou vnitřně nesourodá. Městský soud a Nejvyšší soud postupovaly při své činnosti nezákonně a upřely stěžovatelce právo na soudní ochranu jejích nároků.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod).
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru ohledně výkladu ust. §9 odst. 1 a 2 vyhl. č. 492/1991 Sb., přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Ústavní soud ověřil, že obecné soudy se s námitkami stěžovatelky řádně vypořádaly a svá rozhodnutí ústavně konformním způsobem, v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, odůvodnily, přičemž srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Ústavní soud se proto neztotožňuje s námitkami ohledně nedostatků či nesourodosti odůvodnění napadených rozhodnutí. Dle Ústavního soudu nic nesvědčí ani o tom, že by se obecné soudy při rozhodování dopustily libovůle. Ústavní soud připomíná, že jak ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jsou záležitostí obecných soudů. Uvedené se plně vztahuje i na projednávaný případ a Ústavní soud považuje za nadbytečné se k věci duplicitně vyjadřovat.
S ohledem na argumentaci ústavní stížnosti Ústavní soud zdůrazňuje, že (mimo opodstatněné výjimky) nezasahuje do autonomie interpretace jednoduchého práva, neboť výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů, včetně vyslovování odpovídajících právních názorů, jsou zásadně samostatnou záležitostí obecných soudů a v konečné fázi především Nejvyššího soudu. V napadených rozhodnutích byly uplatněny právní názory souladné s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu (srov. sp. zn. 25 Cdo 499/2002, sp. zn. 25 Cdo 1277/2003, sp. zn. 25 Cdo 1094/98, sp. zn. 25 Cdo 1277/2003, sp. zn. 32 Cdo 3000/2007). Nejvyšší soud se v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal i s námitkami stěžovatelky, dle nichž z jí citované judikatury Nejvyššího soudu měly vyplývat závěry potvrzující jí předkládaný výklad aplikovaných ustanovení.
Ústavní soud uzavírá, že se v předmětné věci jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Právní závěry obecných soudů nelze ani hodnotit jako závěry, které by byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, a kdy by z tohoto důvodu mohla být napadená rozhodnutí považována za protiústavní.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelka zejména dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelka měla možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Jakkoliv pak může být rozhodnutí z hlediska zákonnosti i sporné, rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces.
Vzhledem k tomu, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2013
Jiří Nykodým
předseda senátu