ECLI:CZ:US:2013:2.US.3284.13.1
sp. zn. II. ÚS 3284/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti T. M., zastoupeného Mgr. Martinem Zbořilem, advokátem se sídlem Zahradní 483, Smiřice, proti usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 4 To 311/2013 ze dne 3. 9. 2013 a usnesení Městského soudu v Brně sp. zn. 5 T 162/2008 ze dne 5. 12. 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 29. 10. 2013, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž měla být porušena jeho ústavní práva garantovaná čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1, 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Současně navrhuje, aby byla odložena vykonatelnost napadeného usnesení Městského soudu v Brně a aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem.
Napadeným usnesením Městského soudu v Brně byla stěžovateli podle §152 odst. 1 písm. b) a §155 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost uhradit Českému státu - Městskému soudu v Brně mimosmluvní odměnu a hotové výdaje ve výši 118 830 Kč, které byly zaplaceny ustanovené obhájkyni stěžovatele JUDr. Haně Rámešové. Stížnost stěžovatele Krajský soud v Brně dalším napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl jako nedůvodnou.
Stěžovatel spatřuje porušení svých ústavních práv v tom, že ani jeden ze soudů nezhodnotil pro věc podstatné okolnosti, kterými jsou jeho nepříznivá sociální a finanční situace a skutečnosti, že podal ústavní stížnost proti rozhodnutí o zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení v jeho trestní věci a že se na danou věc vztahuje amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013.
Po zvážení stížnostních námitek i obsahu napadených usnesení dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je pouze ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a nikoliv "běžné" zákonnosti. Není zásadně povolán ani k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody [srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 615/01 (N 35/25 SbNU 276), sp. zn. IV. ÚS 343/04 (N 55/36 SbNU 581)].
Náklady trestního řízení, které podle ustanovení §151 odst. 1, 2 tr. ř. prozatímně nese stát, je povinen státu nahradit obviněný za předpokladu, že v trestním řízení dojde k pravomocnému uznání viny, a to v rozsahu specifikovaném v ustanovení §152 odst. 1 tr. ř. Toto ustanovení je konkretizací ústavně zaručeného práva na právní pomoc zakotveného v čl. 37 odst. 2 Listiny a ústavně zakotvené povinnosti státu ustanovit obviněnému obhájce, jestliže si ho nezvolí sám, ačkoliv ho podle zákona musí mít (čl. 40 odst. 3 Listiny), s tím, že je věcí zákona stanovit, v kterých případech má obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce. V posuzovaném případě jde o aplikaci ustanovení §152 odst. 1 písm. b) tr. ř., dle kterého je obžalovaný, který byl pravomocně uznán vinným, povinen nahradit státu "odměnu a hotové výdaje uhrazené ustanovenému obhájci státem, pokud nemá nárok na obhajobu bezplatnou".
Podstatou námitek uplatněných v ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, že obecné soudy nezhodnotily všechny relevantní skutečnosti, tj. jeho sociální a finanční situaci, podanou ústavní stížnost proti rozhodnutí o zamítnutí obnovy řízení a účast na amnestii prezidenta republiky.
Jak však vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení Krajského soudu v Brně, stížnostní soud se všemi pro věc rozhodnými okolnostmi, včetně těch, které stěžovatel uplatnil v podaném opravném prostředku a následně i v ústavní stížnosti, zabýval. Pokud shledal zákonné předpoklady pro rozhodnutí o uložení povinnosti stěžovateli nahradit státu odměnu a hotové výdaje státem hrazené ustanovené obhájkyni a současně se přezkoumatelným způsobem vypořádal s námitkami stěžovatele, z ústavního hlediska nelze jeho rozhodnutí cokoli vytknout. Lze souhlasit s jeho závěrem, že v daném stádiu řízení není z hlediska rozhodování o povinnosti odsouzeného hradit náklady ustanoveného obhájce, které byly placeny státem, relevantní okolnost, že stěžovatel podal ústavní stížnost proti rozhodnutím, jimiž nebylo vyhověno návrhu na povolení obnovy jeho trestního řízení. Stejně tak není případný ani stěžovatelův odkaz na to, že byl účasten amnestie prezidenta republiky, neboť rozhodnutí o amnestii, které svým obsahem dopadá na trest, nemění nic na tom, že stěžovatel byl pravomocně uznán vinným, a je proto povinen nahradit náklady, které stát zaplatil ustanovené obhájkyni za jeho obhajobu.
Sociální a finanční situací stěžovatele se soudy obou stupňů zabývaly v samostatných usneseních, na něž stížnostní soud odkázal, a jimiž bylo pravomocně rozhodnuto o tom, že odsouzený stěžovatel nemá nárok na obhajobu bezplatnou. Zrušení uvedených rozhodnutí mohl stěžovatel docílit jedině cestou včas podané ústavní stížnosti proti nim, což však neučinil.
Ústavní soud tak konstatuje, že obecné soudy interpretovaly příslušné normy ústavně konformním způsobem a svá rozhodnutí patřičně odůvodnily. Sama skutečnost, že stěžovatel s jejich závěrem nesouhlasí, nezakládá porušení ve stížnosti tvrzených ústavně zaručených práv.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou.
Vzhledem k výsledku řízení neshledal Ústavní soud podmínky pro vyhovění návrhů na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí dle ustanovení §79 zákona o Ústavním soudu a na přiznání náhrady nákladů řízení stěžovateli (viz ustanovení §62 odst. 3, 4 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu