ECLI:CZ:US:2013:2.US.332.13.1
sp. zn. II. ÚS 332/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Jaroslava Fenyka a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti J. Š., t. č. ve věznici Heřmanice, zastoupeného JUDr. Tomášem Štípkem, advokátem se sídlem Stodolní 741/15, Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 11 Td 66/2012-52 ze dne 14. 12. 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhal se stěžovatel zrušení usnesení Nejvyššího soudu č. j. 11 Td 66/2012-52 ze dne 14. 12. 2012, jímž byl podle §25 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zamítnut návrh stěžovatele na odnětí jeho trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 4 T 3/2003 tomuto soudu a její přikázání Krajskému soudu v Ostravě. Stěžovatel označil odůvodnění napadeného rozhodnutí za poměrně strohé, málo srozumitelné, jež neodpovídá ustanovením trestního řádu o přezkoumatelnosti rozhodnutí, a tudíž porušující jeho právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Současně stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že byl v rozporu s čl. 38 odst. 1 Listiny odňat svému zákonnému soudci u Krajského soudu v Ostravě, tj. místně příslušnému soudu v jeho trestní věci. Místní příslušnost stanovená v §18 odst. 1 trestního řádu je podle něj jednoznačně dána místem, kde došlo ke spáchání jemu vytýkaného trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, tedy Finanční úřad v Orlové, nacházející se v obvodu Krajského soudu v Ostravě. Jak stěžovatel dodal, značné pochybnosti o místní příslušnosti ve smyslu §24 trestního řádu vyvolávala skutečnost, že ohledně totožných skutků byli stíháni další spoluobvinění, proti nimž však bylo řízení vedeno u Krajského soudu v Ostravě.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaného soudního aktu, a to z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel se v ní dovolává zejména ochrany svého práva na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny. Ústavní soud se hlásí ke své ustálené judikatuře, podle níž je základní právo na zákonného soudce (tj. příslušnost soudu a soudce) zcela neopominutelnou podmínkou řádného výkonu té části veřejné moci, která soudům byla ústavně svěřena. Na jedné straně dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost, na straně druhé pak představuje pro každého účastníka řízení stejně cennou záruku, že k rozhodnutí jeho věci jsou povolávány soudy a soudci podle předem daných zásad (procesních pravidel), tak, aby byla zachována zásada pevného přidělování soudní agendy, a aby byl vyloučen - pro různé důvody a rozličné účely - výběr soudů a soudců "ad hoc", tedy libovolné či účelové určení jednajícího soudu [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 232/95 ze dne 22. 2. 1996 (N 15/5 SbNU 101)].
Ústavní soud ve své judikatuře (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 642/08 ze dne 22. 5. 2009, sp. zn. II. ÚS 3316/09 ze dne 4. 11. 2010, dostupné na http://nalus.usoud.cz) současně připustil, že uvedený ústavní princip se neuplatňuje absolutně v tom smyslu, že by za všech okolností bylo nutné trvat na projednání věci soudcem (soudem) určeným podle zákonných pravidel, pokud by to znamenalo porušení či pravděpodobné porušení jiných významných zásad spravedlivého procesu, zejména zásady nestrannosti a nezávislosti soudce, ale i pokud by to zpochybňovalo celkovou zákonnost řízení a objektivitu meritorního rozhodnutí. Z tohoto důvodu platná právní úprava umožňuje výjimky z pravidel o věcné a místní příslušnosti trestních soudů dle §16 a násl. trestního řádu, mimo jiné možnost odnětí a přikázání věci nadřízeným soudem dle §25 trestního řádu. Trestní řád v tomto ustanovení pamatuje na zvláštní situace, kdy řízení v konkrétním případě může provést účelněji jiný soud než soud místně příslušný. Postup podle §25 trestního řádu je však postupem výjimečným, což zákon zdůrazňuje tím, že pro něj musí být důvody důležité. Jedná se především o takové důvody, které zajišťují zákonné a nestranné projednání věci, náležité zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, i uplatnění všech v úvahu přicházejících zásad trestního řízení. Zmíněné důležité důvody musí být zřetelné, zřejmé a bezpochybné a jejich existence musí být jednoznačně prokázána.
Právo přijmout rozhodnutí dle §25 trestního řádu přísluší obecnému soudu (v daném případě Nejvyššímu soudu) a Ústavní soud při přezkoumání rozhodnutí je oprávněn posuzovat pouze to, zda zde byly dodrženy ústavní hranice a zda takovým rozhodnutím nedošlo k porušení základních práv stěžovatele. V nyní projednávané věci dospěl Ústavní soud k závěru, že Nejvyšší soud postupoval v rámci daném příslušnými procesními předpisy. Napadené rozhodnutí je logické, srozumitelné a argumentačně přesvědčivé. Nejvyšší soud aplikoval běžné právo ústavně konformním způsobem, nedopustil se svévolného jednání a mezi skutkovým zjištěním a právními závěry z něho vyvozenými neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Z hlediska ústavnosti je tedy napadené rozhodnutí plně přijatelné.
Nejvyšší soud se rovněž řádně vypořádal s námitkami stěžovatele stran určení místní příslušnosti soudu v trestním řízení, přičemž k porušení základních práv stěžovatele, jmenovitě práva na spravedlivý proces, určitě nemůže vést skutečnost, že argumentace soudu nekoresponduje s jeho představou. Nejvyšší soud správně konstatoval, že na určení místní příslušnosti soudu v konečném důsledku mělo vliv i to, že obžaloba byla podána právě ke Krajskému soudu v Plzni, ačkoliv místně příslušných soudů mohlo být více. Z ústavněprávního pohledu se jedná o kompetenci aktivně legitimovaných orgánů veřejné žaloby zvolit v takové situaci místo soudu.
Co se týče tvrzení, že pro totožné skutky spáchané spoluobviněnými bylo vedeno řízení u Krajského soudu v Ostravě, je nutno poznamenat, že i v jejich případě byla původně obžaloba (samostatně od obžaloby stěžovatele) podána ke Krajskému soudu v Plzni jakožto místně příslušnému soudu. Na návrh předsedkyně senátu tohoto soudu však Nejvyšší soud usnesením sp. zn. 11 Td 61/2004 ze dne 29. 11. 2004 rozhodl dle §25 trestního řádu o změně místní příslušnosti a věc přikázal Krajskému soudu v Ostravě. Důvodem k tomuto kroku byl zejména zdravotní stav jednoho z obviněných, který mu bránil v účasti na jednání před místně příslušným soudem.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbývá než uzavřít, že kvalifikované pochybení, jež by bylo v předmětné věci způsobilé zapříčinit porušení stěžovatelem namítaných práv, nezjistil. Jako návrh zjevně neopodstatněný proto Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. října 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu