ECLI:CZ:US:2013:2.US.3373.12.1
sp. zn. II. ÚS 3373/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti Jany Navrátilové, zastoupené Mgr. Petrou Jadrníčkovou, advokátkou Advokátní kanceláře Tř. T. Bati 201, Zlín, proti usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 3. 4. 2012 čj. P 106/2007-478 a usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 17. 7. 2012 čj. 60 Co 291/2012-522, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Okresního soudu ve Zlíně a Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, jimiž nebylo vyhověno jejímu návrhu na ustanovení zástupce dle §30 o.s.ř.
Stěžovatelka podala v rámci řízení o snížení výživného, zahájeného na návrh žalobce - jejího otce - žádost o ustanovení zástupce dle ust. §30 o.s.ř., neboť v průběhu řízení nabyla zletilosti a stala se tak účastníkem řízení plně způsobilým samostatně v řízení vystupovat. Okresní soud odůvodnil zamítnutí žádosti tím, že stěžovatelka nedoložila na žádost soudu potvrzení o studiu. Krajský soud v Brně v odůvodnění usnesení uvedl, že přes nedoložení potvrzení o studiu z obsahu spisu vyplývá, že stěžovatelka je osobou nemajetnou, u které jsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Dospěl však k závěru, že ustanovení zástupce není třeba k ochraně zájmů stěžovatelky.
Stěžovatelka s právními závěry odvolacího soudu nesouhlasí. Uvádí, že jsou u ní dány předpoklady pro osvobození od soudních poplatků; je studentkou, která teprve nedávno nabyla zletilosti, nevlastní žádný majetek a je osobou vyživovanou rodiči. Z charakteru předmětu řízení, kdy se otec domáhá snížení výživného, vyplývá, že na straně stěžovatelky nejde o zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva.
Argument krajského soudu, že je stěžovatelka schopna sama v řízení vystupovat, činit podání, navrhovat důkazy, neboť sama podala žádost o ustanovení zástupce, považuje za absurdní. Ustanovení zástupce vyžaduje ochrana zájmů stěžovatelky, což plyne z jejího věku a z faktu, že je existenčně na výživné od otce odkázána a není v jejím zájmu snižování výše vyživovací povinnosti. Po dosažení zletilosti stěžovatelky bude řízení o výživném vedeno zásadou projednací, která stanoví, že účastníci řízení mají odpovědnost za zjištění skutkového stavu věci, když mají povinnost tvrzení a povinnost důkazní. Rovněž tato skutečnost potvrzuje fakt, že v daném případě je ustanovení zástupce třeba k ochraně zájmů stěžovatelky.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod).
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti polemizuje se závěrem odvolacího soudu, dle nějž ustanovení zástupce není třeba k ochraně jejích zájmů. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Ústavní soud předesílá, že jak ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Ústavní soud ověřil, že krajský soud se návrhem stěžovatelky zákonu odpovídajícím způsobem zabýval a své závěry v odůvodnění rozhodnutí srozumitelně a dostatečně objasnil. Krajský soud zejména uvedl, že stěžovatelka je schopna sama vystupovat v řízení, činit podání, navrhovat důkazy, vyjadřovat se k důkazům, což vyplývá ze samotné žádosti, kdy žádá zástupce z řad advokátů nikoli pouhého zástupce ve smyslu §30 o.s.ř. V dané věci se jedná o řízení vyvolané návrhem otce na snížení výživného, vedené ohledně jeho dvou dětí, řídí se zásadou projednací a soud je povinen provést dokazování v potřebném rozsahu i bez návrhu účastníků. Podstata řízení o změnu výživného spočívá především ve skutkovém nalézání a nikoliv ve složitém právním posouzení. Za situace, kdy je stěžovatelka schopna sama vystupovat v řízení i s přihlédnutím k charakteru sporu, neshledal krajský soud důvody pro ustanovení zástupce z řad advokátů dle §30 odst. 1, 2 o. s. ř.
Z výše uvedeného je zřejmé, že posouzení otázky, zda jsou v konkrétní věci důvody pro ustanovení zástupce účastníku řízení dle §30 odst. 1, 2 o. s. ř., resp. je-li to třeba k ochraně jeho zájmů, spadá výlučně do pravomoci obecného soudu a Ústavnímu soudu nepřísluší jeho závěry přehodnocovat. Vzhledem k námitkám stěžovatelky Ústavní soud pouze dodává, že o ustanovení zástupce lze požádat kdykoliv v průběhu řízení. Stěžovatelka tedy má možnost, pokud v průběhu řízení nastane situace vyžadující zástupce k ochraně jejích zájmů, o jeho ustanovení znovu požádat.
Ústavní soud konstatuje, že se v předmětné věci jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva. Obecné soudy se námitkami stěžovatelky náležitě a v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu zabývaly a svůj postup řádně odůvodnily. V souladu se zásadou nezávislosti soudní moci zaujaly právní závěr, který Ústavní soud neshledal jako ústavně rozporný.
Vzhledem k tomu, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2013
Jiří Nykodým
předseda senátu