ECLI:CZ:US:2013:2.US.338.05.1
sp. zn. II. ÚS 338/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatelky A. A. S., zastoupené JUDr. Jiřím Baudysem, advokátem se sídlem Brno, Smetanova 17, proti trestnímu příkazu Městského soudu v Brně ze dne 30. dubna 2005 sp. zn. 5 T 75/2005, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatelka podala návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, neboť se domnívá, že shora uvedeným trestním příkazem bylo zasaženo do jejích ústavně zakotvených základních práv a svobod, zejména do práva na právní pomoc dle čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a do práva na spravedlivé projednání její věci soudem dle čl. 6 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluva"). Na základě těchto porušení se navrhovatelka domáhá zrušení rubrikovaného trestního příkazu.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Městského soudu v Brně ve věci sp. zn. 5 T 75/2005, z jehož obsahu ve vztahu k obsahu podané stížnosti zjistil následující:
Dne 30. 3. 2005 byl Městským soudem v Brně vydán trestní příkaz, jímž byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání trestného činu podvodu dle §250 odst. 1 a 2 trestního zákona, ve formě spolupachatelství dle §9 odst. 2 trestního zákona. Součástí trestního příkazu bylo poučení o možnosti podat odpor do osmi dnů od doručení u jmenovaného soudu a oprávněnou osobou, čímž by byl trestní příkaz zrušen a ve věci nařízeno hlavní líčení. Dne 12. 4. 2005 byl Městskému soudu v Brně doručen odpor proti tomuto příkazu, podaný a podepsaný právním zástupcem stěžovatelky, v němž uvedl, že jej: "podávám za klientku". Součástí spisového materiálu, který měl městský soud k dispozici, je i plná moc ze dne 19. 1. 2005, kterou stěžovatelka udělila JUDr. Jiřímu Baudysovi. Dle této plné moci je právní zástupce oprávněn zastupovat ji ve všech právních věcech, vykonávat za ni veškeré úkony, přijímat doručované písemnosti, podávat opravné prostředky atd.
Na podaný odpor reagoval soud přípisem ze dne 25. 4. 2005, jímž bylo právnímu zástupci stěžovatelky sděleno, že odpor byl podán osobou neoprávněnou, neboť obhájce nemá samostatné obhajovací právo. Z těchto důvodů nemohl být odpor považován za řádný a nemohlo být k němu přihlíženo. Protože soud shledal podání odporu právně neúčinným, nabyl trestní příkaz právní moci a stal se vykonatelným.
Stěžovatelka se v podané ústavní stížnosti odvolává na §41 odst. 2 trestního řádu, dle kterého je obhájce již v přípravném řízení oprávněn činit za obviněného návrhy, podávat za něho žádosti a opravné prostředky atd. Odpor je opravným prostředkem sui generis, a skutečnost, že byl podán a podepsán obhájcem a nikoli klientkou, je dle názoru stěžovatelky nerozhodnou, jelikož v textu odporu je výslovně uvedeno, že tak obhájce činil za klientku. Proto soud nebyl oprávněn dovodit neúčinnost takového podání a jeho postupem bylo zasaženo do stěžovatelčina ústavně zaručeného práva na právní pomoc dle čl. 37 odst. 2 Listiny a také do práv dle čl. 6 Úmluvy. Stěžovatelka dovozuje, že obhájce může ve věci svého klienta podat odpor sám, a to s odkazem na právní větu rozhodnutí NS č. 64/1999-II.
V souladu s ustanovením §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se k ústavní stížnosti vyjádřil účastník řízení, Městský soud v Brně, který poukázal na skutečnost, že odpor byl podán obhájcem stěžovatelky, jeho vlastním jménem, tedy osobou neoprávněnou, neboť obhájce nemá samostatné obhajovací právo.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není součástí soustavy obecných soudů. Postavení Ústavního soudu je od postavení soudů obecných odlišné, ačkoli stejně jako soudy obecné využívá při své činnosti rozhodovací metody vlastní soudnictví. Ústavní soud není soudům obecným instančně nadřízen a není tak oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti v každém případě, kdy dochází k porušení běžné zákonnosti nebo jiné nesprávnosti, které svou podstatou spočívají pouze v rovině jednoduchého práva. Ústavní soud v daném případě proto posuzoval, zda napadeným rozhodnutím a řízením jemu předcházejícím nebyla dotčena ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatelky.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s postupem městského soudu, který odpor proti trestnímu příkazu podaný obhájcem stěžovatelky shledal právně neúčinným, neboť byl podán osobou neoprávněnou.
Ústavní soud v první řadě poukazuje na dikci ustanovení §33 odst. 1 trestního řádu, dle kterého má obviněný právo zvolit si obhájce. Toto ustanovení je odrazem ústavní zásady zajištění práva na obhajobu, jejímž smyslem je zaručit plnou ochranu zákonných zájmů a práv osoby, proti níž se řízení vede. Právo na obhajobu je tak důležitým předpokladem zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a vydání zákonného a spravedlivého rozhodnutí. V přímé návaznosti na tuto zásadu je pak obhájci v průběhu trestního řízení poskytnuta celá řada oprávnění, specifikovaných například v §41 odst. 2 trestního řádu, dle něhož je obhájce oprávněn již v přípravném řízení činit za obviněného návrhy, podávat za něho žádosti a opravné prostředky, nahlížet do spisů atd.
Odpor proti trestnímu příkazu je specifickým opravným prostředkem, který zákon k ochraně práv poskytuje. V případě podání o něm není rozhodováno, nemá tedy devolutivní účinek jako odvolání, nýbrž bez ohledu na konkrétní obsah se řádně podaným odporem trestní příkaz ze zákona automaticky ruší a ve věci se nařídí hlavní líčení. Aby však nastaly tyto účinky, musí být odpor podán včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přičemž osobami oprávněnými podat odpor jsou dle §314g trestního řádu obviněný, osoby, které jsou oprávněny podat v jeho prospěch odvolání, a státní zástupce. Do okruhu osob, které jsou oprávněny podat ve prospěch obviněného odvolání, spadají tedy osoby se samostatnými obhajovacími právy, které jednají vlastním jménem, v zájmu a ve prospěch obviněného. Odvolání mohou podat rovněž osoby, jež jednají jménem či v zastoupení obžalovaného, tedy jeho zákonný zástupce a obhájce. U těchto osob se o samostatném obhajovacím právu nedá hovořit, neboť vždy jednají za obviněného, jeho jménem a s jeho pověřením, nikoli samostatně a na obžalovaném nezávisle.
Obhájce stěžovatelky podal odpor do trestního příkazu, a byť v textu uvedl, že takto činí za svoji klientku, je zřejmé, že odpor byl podán a podepsán advokátem.
Ústavní soud předně konstatuje, že s ohledem na shora uvedené nemůže přisvědčit tvrzení, že obhájce může ve věci svého klienta podat odpor sám. Ostatně i judikatura Nejvyššího soudu dospěla k závěru, že obhájce by jako neoprávněná osoba jednal tehdy, kdyby (vyjma případů uvedených v §41 odst. 4 trestního řádu) to bylo proti vůli obviněného. Přestože ze skutečnosti, že pod text opravného prostředku obhájce uvedl své jméno, a nikoliv jméno obviněného, primárně se jeví, že jej obhájce podal v zastoupení obviněného a nikoliv sám za sebe. Současně však při formálních nedostatcích obsahu opravného prostředku může v konkrétních situacích vyvstat pochybnost, zda obhájce podal za obviněného opravný prostředek v souladu s jeho vůlí. Tato otázka však může být objasněna pouze na základě příslušného vyjádření obviněného. Takovýto výklad dané problematiky lze považovat za ústavně souladný, neboť chrání podstatu práva na obhajobu i vztah mezi obviněným a jeho obhájcem.
Obdobnou problematikou se Ústavní soud zabýval v nálezu ve věci sp. zn. II. ÚS 1739/11, ve kterém se nicméně jednalo o procesně poněkud odlišnou situaci, neboť v tam projednávané věci obviněný i obhájce učinili maximum pro to, aby prokázali ve směru k obecnému soudu soulad vůle obviněného a jeho obhájce (byla podána žádost předsedovi soudu o přezkoumání postupu soudce a posléze návrh na určení lhůty k nařízení hlavního líčení).
Ústavní soud v tomto nálezu zdůraznil, že "byl nucen přihlížet i k principu subsidiarity, který ovládá řízení o ústavní stížnosti. Základní práva a svobody jsou totiž pod ochranou soudní moci jako celku (sp. zn. I. ÚS 89/02, N 60/26 SbNU 135; aj.). Zákon totiž přiznává efekt zrušení trestního příkazu řádnému podání odporu bez dalšího (§314g odst. 2 trestního řádu), tedy i bez eventuálního rozhodnutí Ústavního soudu, vzato do důsledku. Jde tedy jen o to, přimět soud prvního stupně k adekvátnímu procesnímu kroku následujícímu po řádném podání odporu, kterým je nařízení hlavního líčení (s výhradou spočívající v odstranění případných pochybností o souladnosti vůle obžalovaného s vůlí jeho obhájce, jenž podal odpor, přičemž s ohledem na procesní vývoj v dané věci - aktivitu samotného stěžovatele - již dávno nemohou žádné takové pochybnosti existovat)."
V citovaném nálezu přitom Ústavní soud dospěl k závěru, že "v posuzovaném případě považoval návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu za efektivní prostředek nápravy. Ústavní soud totiž již na počátku existence tohoto procesního institutu vyložil, že je v pravomoci nadřízeného soudu, aby posoudil, zda dochází k průtahům. Nejde o zásah jiné moci do výkonu soudní pravomoci. Aby takový zásah ze strany nadřízeného soudu, pokud se pro něj rozhodne, měl smysl, je nutné mu přiznat odpovídající právní závaznost. Nejde o nepřípustné ovlivňování taktiky řízení před soudem ve stádiu, kdy řízení ještě neskončilo. Zákonodárce snad má právo předpokládat, že nadřízený soud je schopen rozlišit, kdy jde o nečinnost a kdy jde o taktiku vedení řízení. To zejména za situace, kdy se soudce, proti kterému návrh směřuje, musí k návrhu vyjádřit, a tudíž vysvětlit důvody, proč ten který úkon zatím neprovedl, ani o jeho provedení či neprovedení nerozhodl. Jedná se tedy o zákonem stanovený procesní postup, který vylučuje libovůli soudce. Garanci řádného rozhodování lze vyvodit i z toho, že o věci rozhoduje sice nadřízený soudce, ale ten je ve svém rozhodování rovněž nezávislý (sp. zn. Pl. ÚS 60/04, N 96/37 SbNU 297 - č. 264/2005 Sb.)."
Obdobně ve své následné judikatuře (usnesení ve věci sp. zn. II. ÚS 762/12) Ústavní soud odmítl jako nepřípustnou ústavní stížnost pro neuplatnění návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu dle ustanovení §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, jakožto efektivního prostředku proti nečinnosti soudu, jenž bez legitimního důvodu nerespektuje podaný odpor proti trestnímu příkazu.
V projednávané věci tedy stěžovatelka dle názoru ve smyslu citované judikatury Ústavního soudu nepostupovala způsobem, kterým by dala obecným soudům příležitost zabývat se otázkou souladu vůle obviněného a obhájce za situace, kdy odpor proti trestnímu příkazu byl evidentně podán a podepsán pouze obhájcem. Prvotní názor soudu, jenž vedl k zamítnutí předmětného odporu proto trestnímu příkazu, proto bez dalšího nelze považovat za efektivní zásah do stěžovatelčiných základních práv.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost stěžovatelky dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s ustanovením §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. srpna 2013
Dagmar Lastovecká v. r.
soudce zpravodaj