ECLI:CZ:US:2013:2.US.3392.12.1
sp. zn. II. ÚS 3392/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce Stanislava Balíka a soudkyně Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti RUCHSTAV HOLDING, a. s., se sídlem Třída práce 15/1710, 792 01 Bruntál, zastoupené advokátem JUDr. Radkem Závodným, se sídlem Duškova 917/4, 150 00 Praha 5, proti usnesení soudního exekutora JUDr. Juraje Poláka, Exekutorský úřad Karviná, č. j. 068 EX 83/02-213/B1 ze dne 2. února 2009, usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 66 Co 354/2009-558 ze dne 31. srpna 2008 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 1953/2010-668 ze dne 29. května 2012 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, jež splňuje náležitosti ustanovení §34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), usiluje stěžovatelka o zrušení shora označených rozhodnutí, jimiž mělo dojít k zásahu do jejích základních práv garantovaných čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i k porušení ustanovení čl. 1 Ústavy České republiky.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Bruntále usnesením sp. zn. 1 E Nc 46/2002 ze dne 18. března 2002 pověřil soudního exekutora JUDr. Juraje Poláka, Exekutorský úřad Karviná, k provedení exekuce proti stěžovatelce. Jmenovaný soudní exekutor v záhlaví označeným usnesením rozhodl o změně dosavadního oprávněného, tj. společnosti K+B Expert POPE spol. s.r.o., na společnost K+B Expert s.r.o. Proti tomuto rozhodnutí stěžovatelka brojila odvoláním, které Krajský soud v Ostravě výše citovaným usnesením zamítl a rozhodnutí soudního exekutora potvrdil, přičemž současně konstatoval jeho pověření provedením exekuce ve věci vedené u Okresního soudu v Bruntále již pod sp. zn. 1 E Nc 56/2002. Usnesení odvolacího soudu bylo stěžovatelkou napadeno dovoláním, které Nejvyšší soud uvedeným usnesením jako nedůvodné zamítl.
Proti rozhodnutím obecných soudů a usnesení soudního exekutora brojí stěžovatelka ústavní stížností, v níž namítá, že soudní exekutor svou pravomoc ve věci jednat odvodil na základě rozhodnutí týkajícího se řízení vedeného pod sp. zn. 1 E Nc 46/2002, jehož stěžovatelka údajně nebyla účastníkem. Tímto úkonem měl soudní exekutor rozhodnutí zatížit vadou, kterou je nutno opravit v souladu s §164 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř."). Stěžovatelka je názoru, že citované ustanovení vyžaduje k opravě namítaných vad vydání opravného usnesení, k čemuž nedošlo. Odvolací soud měl pochybit zejména tím, že potvrdil napadené usnesení soudního exekutora, aniž by se uspokojivě vypořádal se všemi námitkami a přesvědčivě vysvětlil, proč důvody uvedené v odvolání neshledal opodstatněnými. K názoru stěžovatelky došlo k porušení jejích základních práv svévolným postupem odvolacího soudu, který měl bez jakékoli kompetence opravit označení usnesení, jímž byl soudní exekutor pověřen k provedení exekuce. Odvolací soud ve výrokové části svého rozhodnutí pouze zaměnil nesprávnou spisovou značku 1 E Nc 46/2002 za správné označení pod spisovou značkou 1 E Nc 56/2002. Stěžovatelka polemizuje s tímto postupem krajského soudu s poukazem na nedostatečný způsob zhojení vady prostřednictvím pouhého přepisu čísel. Rovněž rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze považovat za ústavně konformní, jelikož vyvodil pouze závěr o tom, že konkrétní spisová značka plyne z údajů o spisové značce okresního soudu uvedeného v záhlaví napadeného usnesení odvolacího soudu, v němž je správná spisová značka 1 E Nc 56/2002. Stěžovatelka podotýká, že Nejvyšší soud podložil svou argumentaci ve prospěch správnosti postupu odvolacího soudu toliko na své spekulaci, jelikož krajský soud ve svém rozhodnutí důvody, jež měly směřovat k záměně spisové značky, neuvedl. Nejvyšší soud měl pochybit také tím, že se ve svém odůvodnění nevypořádal s tvrzeními a důkazy uvedenými v doplnění dovolacího návrhu ze dne 18. května 2012. V návaznosti na uvedená pochybení stěžovatelka rovněž namítá průtahy vzniklé v průběhu exekučního řízení před Okresním soudem v Bruntále vedeného pod spisovou značkou 1 E Nc 56/2002, jež mělo trvat takřka 6 let od samotného podání návrhu na vstup nového účastníka řízení na straně oprávněného. Závěrem navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů a soudního exekutora zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných rozhodnutí a dospěl k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě považuje za nutné konstatovat, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním ochrana ústavnosti, především ochrana práv a svobod zaručených akty ústavního pořádku, zvláště pak Listinou. I když toto široce pojaté vymezení ochrany ústavnosti nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva jednoduchého, to jest podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením jednoduchého práva došlo současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací pramene práva nebo jeho ústavně nekonformní exegesí. Je tak oprávněn a povinen ověřit, zda v souvislosti s řízením, které předcházelo napadenému soudnímu aktu, byly dodrženy ústavní limity, zejména jestli v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich. Otázkou svévole se přitom Ústavní soud zabývá dosti podrobně ve své judikatuře a ustáleně její pojem vykládá v obecné poloze jako extrémní nesoulad právních závěrů s provedenými skutkovými a právními zjištěními (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 138/2000 in fine, III. ÚS 303/04, III. ÚS 351/04, III. ÚS 501/04, III. ÚS 606/04, III. ÚS 151/06, IV. ÚS 369/06, III. ÚS 677/07, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti vyzdvihuje skutečnost, že nikdy nebyla účastníkem řízení vedeného pod sp. zn. 1 E Nc 46/2002, nýbrž toliko řízení pod sp. zn. 1 E Nc 56/2002. Nicméně z obsahu soudního spisu i napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatelka účastníkem řízení vedeného pod sp. zn. 1 E Nc 46/2002 původně skutečně byla. Předmětné exekuční řízení bylo vedeno proti dvěma povinným, a sice společnosti RH leas, s.r.o. "v likvidaci" a společnosti RUCHSTAV HOLDING, a.s. Dne 18. března 2002 shora označený Okresní soud v Bruntále rozhodl v rámci soudního řízení vedeného pod touto spisovou značkou 1 E Nc 46/2002 o vyloučení řízení o exekuci na majetek stěžovatelky k samostatnému řízení. Téhož dne byla okresním soudem na majetek stěžovatelky nařízena exekuce již v samostatném řízení vedeném pod novou spisovou značkou 1 E Nc 56/2002. Z rozhodnutí soudního exekutora pověřeného k provedení exekuce na majetek stěžovatelky je zřejmé, že došlo k chybnému zaznamenání spisové značky, resp. ponechání jejího původního znění před rozhodnutím o vyloučení. Tato zjevná nesprávnost spočívající v záměně spisových značek však byla odstraněna odvolacím soudem opravou původní spisové značky 1 E Nc 46/2002 na správné znění 1 E Nc 56/2002. Ačkoli odvolací soud tento postup nevysvětlil v obsahu odůvodnění rozhodnutí, lze mu přikládat racionální základ, ze kterého potřebnost provedení opravy spisové značky dovozuje i Nejvyšší soud v odůvodnění rozhodnutí o dovolání stěžovatelky. Nejvyšší soud tento závěr nestaví toliko na své spekulaci, nýbrž vychází z údajů o spisové značce zřejmých z relevantních rozhodnutí obsažených v soudním spisu.
Stěžovatelka napadla shora označená rozhodnutí pro procesní pochybení rozhodujících orgánů, která jsou k jejímu názoru neslučitelná s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces. Dle stěžovatelky se tato pochybení negativně projevila na určitosti a srozumitelnosti rozhodovací činnosti těchto orgánů a výstupy v podobě jednotlivých rozhodnutí tak postrádají řádný, srozumitelný a logický právní základ. Ústavní soud však z obsahu soudního spisu zjistil, že namítané formální nedostatky byly odstraněny již v odvolacím řízení. Je zřejmé, že odvolací soud čísla obsažená ve spisové značce přepsal za účelem přehlednosti v důsledku zjevného pochybení při psaní soudního exekutora. Z obsahu projednávané ústavní stížnosti neplyne, že by nesprávné označení mělo za následek další nežádoucí vliv na průběh řízení (kupříkladu svévolné provedení exekuce na nesprávném subjektu, atd.), který by byl s to zasáhnout do podstaty ústavně zaručených práv stěžovatelky. S ohledem na tuto skutečnost, jakož i na to, že srozumitelnost a určitost napadených aktů představuje jediný tvrzený důvod směřující k nápravě, postrádá návrh na zrušení předmětných rozhodnutí v návaznosti na opravu provedenou odvolacím soudem ústavněprávní význam.
Ústavní soud předesílá, že opodstatněnost ústavní stížnosti lze deklarovat toliko za předpokladu, že napadeným aktem bylo porušeno základní právo či svoboda stěžovatelky, přičemž ne každé porušení procesního rázu je způsobilé zasáhnout do těchto ústavně zaručených hodnot. Ačkoli stěžovatelka namítá, že bylo jednotlivými naříkanými akty porušeno základní právo garantované čl. 36 odst. 1 Listiny, neuvádí konkrétní důsledky porušení, pro něž by procesní vady byly způsobilé zasáhnout do samotné podstaty a smyslu daného základního práva. Uvedená pochybení v činnostech jednajících orgánů podle názoru Ústavního soudu tedy nenabývají ústavněprávního rozměru (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 24. března 2011, sp. zn. II. ÚS 190/11, dostupné na adrese http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud tudíž neshledal důvody, které by si vyžadovaly jeho ingerenci v podobě zrušení napadených rozhodnutí.
Ústavní soud rovněž neshledal důvodnou námitku stěžovatelky směřující proti postupu Nejvyššího soudu, na jehož základě nepřihlédl k námitkám doplňujícím dovolání stěžovatelky. Nejvyšší soud své procesní úkony uspokojivým způsobem odůvodnil, přičemž jednal v souladu s ustanovením §242 odst. 4 o. s. ř., jež připouští dovolateli měnit rozsah dovolacího návrhu pouze po dobu trvání lhůty k dovolání. V uvedeném postupu Nejvyššího soudu tedy rovněž nelze spatřovat nedostatek ústavní konformity.
Námitku poukazující na průtahy vzniklé v průběhu exekučního řízení shledal Ústavní soud nepřípustnou s ohledem na skutečnost, že proti tzv. jinému zásahu orgánu veřejné moci (v projednávaném návrhu v podobě průtahů řízení) lze brojit ústavní stížností jen za předpokladu, že tento zásah trvá. Z obsahu soudního spisu plyne, že okresní soud o vstupu nového účastníka do řízení rozhodl již dne 29. prosince 2006. Jestliže měla stěžovatelka v průběhu řízení před okresním soudem za to, že dochází ke zbytečným průtahům, měla k dispozici právní prostředek v podobě návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu k odstranění těchto průtahů v řízení před obecnými soudy, který jí poskytuje ustanovení §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích). Stěžovatelka však nedoložila vyčerpání tohoto procesního prostředku, který zákon k ochraně před tímto zásahem poskytuje (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. května 2012, sp. zn. III. ÚS 1333/12, a ze dne 24. dubna 2012, sp. zn. I. ÚS 1984/11, dostupná též na adrese http://nalus.usoud.cz).
Na základě shora uvedených skutečností Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení právních předpisů, jež by zapříčinilo zásah do stěžovatelkou tvrzeného základního práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny.
Lze uzavřít, že tvrzení stěžovatelky postrádají ve světle výše předestřených důvodů opodstatněnost, a Ústavnímu soudu nezbývá než ji odmítnout jako návrh zjeveně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 18. dubna 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu