ECLI:CZ:US:2013:2.US.3404.12.1
sp. zn. II. ÚS 3404/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti Renaty Plzákové, zastoupené JUDr. Milanem Jebavým, advokátem se sídlem Italská 1274/8, 120 00 Praha 2, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 31 Co 411/2011-190 ze dne 5. června 2012 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla podána řádně a včas (§34, §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 15. 2. 2011, č. j. 12 C 52/2010-106, bylo stěžovatelce, v původním řízení první žalované, uloženo zaplatit žalobci 72 283 Kč s příslušenstvím do tří dnů od právní moci rozsudku s tím, že povinnost první žalované a druhého žalovaného je v rozsahu této částky spolu s příslušenstvím společná a nerozdílná a plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu poskytnutého plnění povinnost druhého žalovaného. Druhým výrokem byla žaloba v podrobně vymezeném rozsahu peněžitých částek zamítnuta. Výrokem III. bylo rozhodnuto o povinnosti druhého žalovaného zaplatit žalobci 88 561 Kč s příslušenstvím do tří dnů od právní moci rozsudku s tím, že povinnost 2. žalovaného a 1. žalované je v rozsahu částky 72 283 Kč spolu s příslušenstvím společná a nerozdílná a plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu poskytnutého plnění povinnost druhého žalovaného. Výrokem IV. ve znění opravného usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 18. 11. 2011, č. j. 12 C 52/2010-156, byl žalobce uznán povinným zaplatit první žalované náklady řízení ve výši 9 940,92 Kč k rukám právního zástupce první žalované do 3 dnů od právní moci rozsudku. Pátým výrokem bylo rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.
Stěžovatelka následně proti rozhodnutí soudu prvého stupně podala odvolání, o kterém rozhodl napadeným rozsudkem Krajský soud v Praze tak, že je shledal částečně důvodným, na základě čehož změnil výrok I. rozsudku soudu nalézacího (žalobu zčásti zamítl), ve zbytku rozhodnutí soudu potvrdil. Nákladovými výroky rozhodl současně o nákladech řízení jak před soudem prvního stupně (výrok V.), tak i před soudem odvolacím (výrok VI). Při rozhodování o nákladech řízení vyšel soud druhého stupně ze zásady úspěchu ve věci.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku, kterým byla stěžovatelka odsouzena k náhradě nákladů odvolacího řízení, brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jeho kasace. Tvrdí, že v jejím případě došlo k porušení práva na spravedlivý proces tím, že odvolací soud se nedostatečně seznámil s obsahem spisu a o nákladech odvolacího řízení rozhodl, aniž by byl vzal v úvahu skutečnost, že stěžovatelka byla pro odvolací řízení usnesením Okresního soudu v Mělníku osvobozena od soudních poplatků, přičemž týmž rozhodnutím jí byl současně ustanoven právní zástupce z řad advokátů ve smyslu §30 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř."), "a to pro zcela jistě účelné bránění práva, jak vyplývá z toho, že jejímu odvolání bylo nakonec částečně vyhověno". Na závěr své ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud vyslovil namítané porušení základního práva stěžovatelky ze strany odvolacího soudu a aby ústavní stížností dotčený výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkané rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Odvolací soud vyšel z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikoval příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložil, přičemž tento svůj postup osvětlil v odůvodnění svého rozhodnutí, které tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistické či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
Ústavní soud v této souvislosti pokládá za nutné konstatovat, že samo o sobě osvobození od soudních poplatků a ustanovení právního zástupce z řad advokátů nezakládá nárok příslušnému účastníkovi řízení na to, aby jej následně soud zbavil povinnosti k náhradě nákladů řízení, v dané věci nákladů odvolacího řízení, tedy aby ve vztahu k němu musil aplikovat §150 občanského soudního řádu. V posuzované věci odvolací soud vyšel plně ze zásady úspěchu ve věci proto, že stěžovatelka v řízení před obecnými soudy nebyla zcela úspěšná, a proto by se aplikace moderačního práva soudem mohla jevit nespravedlivou právě ve vztahu k poměrně úspěšnějšímu účastníkovi řízení. Nadto nelze přehlédnout, že i nikoli plně úspěšný žalobce byl odsouzen k povinnosti nahradit stěžovatelce náklady řízení (viz pátý výrok rozsudku krajského soudu). Zajisté by bylo vhodné, kdyby odvolací soud své odůvodnění stran ústavní stížností dotčeného nákladového výroku obohatil i o zde nastíněné úvahy, nicméně jejich absence v písemném vyhotovení rozsudku soudu druhé stolice není projevem ústavně nekonformního postupu.
Ve světle řečeného tak Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 24. ledna 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu