ECLI:CZ:US:2013:2.US.3435.12.2
sp. zn. II. ÚS 3435/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Ivany Janů o ústavní stížnosti Mgr. A. K., zastoupeného Mgr. Robertem Sedláčkem, advokátem Advokátní kanceláře Heyduk a spol., se sídlem v Brně, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 1131/2011-99 ze dne 31. května 2012, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 2 To 98/2010 ze dne 12. dubna 2011 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 1 T 7/2010-923 ze dne 7. září 2010, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Vrchního soudu v Olomouci a 3) Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství, 2) Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a 3) Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou elektronicky dne 7. září 2012 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich byl rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným zločinem přijetí úplatku podle §331 odst. 2 a 4 písm. b) trestního zákoníku a za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi roků se zařazením do věznice s ostrahou a peněžitý trest ve výměře 500 000 Kč, s náhradním trestem odnětí svobody v trvání deseti měsíců a trest propadnutí věci - mobilního telefonu. Rozsudkem odvolacího soudu byl k jeho odvolání a odvolání státního zástupce rozsudek soudu prvního stupně zrušen a nově byl stěžovatel uznán vinným spolupachatelstvím zločinu přijetí úplatku po dle §331 odst. 2 a 3 písm. a) trestního zákoníku. Toho se měl dopustit tím, že po předchozí domluvě s JUDr. R. N., jako starosta Úřadu městské části města Brna, Brno-Žabovřesky po předchozích schůzkách JUDr. R. N. v průběhu schůzky konané dne 27. ledna 2010 v budově uvedeného úřadu v kanceláři starosty spolu s JUDr. R. N. požadoval v souvislosti s probíhajícím územním řízení pro umístění objektu SONO CENTRUM v ulici Veveří v Brně a dílem za nekladení překážek již realizovaného projektu administrativního centra PLATINIUM v Brně v ulici Veveří po jednateli a jednom ze společníků investora, JUDr. Jiřím Štoplovi, úplatek ve výši 4 000 000 Kč, postupně snížený na částku 1 000 000 Kč, který následně pro oba obviněné převzal dne 11. února 2010 spoluobviněný JUDr. R. N. Za to byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř roků se zařazením do věznice s ostrahou, peněžitý trest ve výměře 1 000 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání deseti měsíců, a trest propadnutí věci - mobilního telefonu. Usnesením dovolacího soudu bylo jeho dovolání odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Stěžovatel namítá, že jimi byla zkrácena a porušena jeho ústavně garantovaná základní práva a svobody, vyplývající z čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod, z čl. 6 odst. 1, 2 a 3 písm. c) a d) a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 96 Ústavy České republiky.
2. Stěžovatel je přesvědčen, že trestní řízení bylo proti němu vedeno jednostranně a tendenčně, v situaci politického proklamování nekompromisního boje s korupcí, a tím z představitelného tlaku veřejnosti na soudní moc. Konkrétně namítá, že bylo v průběhu řízení prokázáno, že JUDr. Jiřím Štoplem předaná audionahrávka, označená jako "Schůzka č. 4 ze dne 27. ledna 2010", zcela jistě nebyla originální, ale upravená - sestříhaná, resp. editovaná s vysokou mírou možností manipulace s nahraným zvukovým záznamem. Znaleckým zkoumáním Kriminalistického ústavu Praha bylo zjištěno, že předpokládané reálné datum poslední změny konfiguračního souboru nahrávacího zařízení, uloženého na SD kartě, bylo po zahájení trestního stíhání a krátce před jejím předáním policejnímu orgánu dne 12. února 2010. Mimoto neměly mp3 soubory s nahrávkami vzniknout na zkoumané SD kartě v záznamovém zařízení, ale měly být na SD kartu zřejmě zkopírovány. Přiměřeně obdobné jsou závěry znalce, pokud jde o místo a čas pořízení záznamů schůzek. Navíc měla SD karta obsahovat celkem 18 nahrávek, avšak policejní orgán zadal přepis toliko schůzek, obsažených ve čtyřech souborech. Z toho dle názoru stěžovatele jednoznačně vyplývá, že okolnosti zajištění SD karty odůvodňují závěr, že tento důkaz nebyl získán zákonným způsobem a nemůže být přípustný v trestním řízení, jakož i veškeré na něj navazující důkazy.
3. Provedení důkazu tímto záznamem, stejně jako úřední záznam o přepisu této nahrávky, bylo podle stěžovatele v příkrém rozporu se zákonem. I při vědomí právního názoru obsaženého v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 459/2007 ze dne 30. května 2007 (in Sb.NS 2008: 2, 110 - Rt 7/2008) poukazuje na názor obsažený v nálezu (správně usnesení) sp. zn. II. ÚS 143/06 ze dne 20. října 2011, totiž, že důkaz soukromou nahrávkou může být připuštěn jen za podmínky, že zásah do soukromí je odůvodnitelný převažujícím zájmem na straně toho, kdo informaci popsaným způsobem opatřil a následně použil. Evropský soud pro lidská práva má zase zdůrazňovat kvalitu důkazů a okolnosti, za kterých byly pořízeny, stran věrohodnosti nebo přesnosti. Proto podle stěžovatele není možné nahrávky považovat za řádně získaný důkaz. Oznamovatel totiž své nahrávání předem připravoval a korigoval - stejně jako i jiné své jednání v dané věci - s dalšími osobami (Jiřím Hoskovcem a Richardem Kocmanem) a orgány veřejné žaloby (např. JUDr. Hojovcovou). Stranou nemůže zůstat výše popsaná manipulace s SD kartou a mp3 soubory. Nemůže být dán odůvodněný zájem oznamovatele, který by převažoval nad zájmem stěžovatele na ochranu jeho soukromí a nedotknutelnosti osoby. Mimoto nejspíše došlo ze strany orgánů veřejné žaloby k zásahu do řádného průběhu trestního řízení, a to ve stádiu před zahájením úkonů trestního řízení.
4. Stěžovatel je přesvědčen, že v otázce viny stojí důkaz zvukovou nahrávkou ze dne 27. ledna 2010 prakticky osamocen a rozhodně nelze hovořit o tom, že případné další důkazy jsou s ní v obsahové shodě. Mezi případné důkazy o vině stěžovatele může patřit toliko výpověď oznamovatele, výzva stěžovatele coby zástupce účastníka územního řízení k doložení dopravní studie, a záznam o odposlechu telefonického hovoru ze dne 5. února 2010 mezi stěžovatelem a JUDr. R. N. Žádný z těchto důkazů ovšem nepotvrzuje skutečnosti prezentované v předmětné nahrávce, dokonce ani nic nevypovídá o trestné činnosti, pro niž je stíhán. Také žádným důkazem nebyla prokázána předchozí vzájemná domluva o součinnosti obou obžalovaných v této věci. Odhlédne-li se od nepřípustnosti předmětných soukromých nahrávek, většina z nich dokumentuje pouze jednání JUDr. R. N. s oznamovatelem s výjimkou schůzky dne 26. ledna 2010, kdy ovšem o osobě stěžovatele začíná hovořit oznamovatel. Z průběhu schůzky dne 27. ledna 2010 vyplývá pouhá pasivní role stěžovatele a jedná se při ní o obecných tématech. Stěžovateli je tak jako spolupachateli kladeno za vinu jednání JUDr. R. N. Jeho účast v celé kauze zvyšovala mediální i politický zájem, ovlivňovala použitou právní kvalifikaci a s tím související vzetí do vazby, zajištění majetku apod. Je podle něj absurdní, že je považováno za zahájení jeho trestné činnosti to, že z pozice statutárního zástupce jednoho z účastníků územního řízení na popud stavební komise městské části a s ohledem na dopravní situaci v daném místě požádal investora stavby o vypracování dodatečné dopravní studie širších vztahů - odchylné a rozsáhlejší od studie, kterou investor doložil. Přičemž nevyhovění žádosti nemohlo mít v územním řízení žádný vliv na vydání územního rozhodnutí.
5. Odvolacímu soudu stěžovatel vytýká, že jeho znalecký posudek bez jeho vědomí zaslal Kriminalistickému ústavu Praha k vyjádření a ve veřejném zasedání odmítl návrh stěžovatele na doplnění dokazování o výslech zpracovatele posudku Kriminalistického ústavu Praha a zpracovatelů expertizního a znaleckého posudku, resp. se k těmto důkazním návrhům vůbec nevyjádřil. Dále stěžovatel před odvolacím soudem navrhl vyslechnout plk. Janouška, kpt. Mouchu, pplk. Málka, Ivanu Rockovou, JUDr. Štopla, JUDr. Josefa Kolínského, a zpracovaní znaleckého posudku z oboru fonoskopie a několik dalších. Odvolací soud všechny tyto návrhy zamítl. Tím byla stěžovateli odepřena účinná obrana proti podané obžalobě. Obecné soudy se přitom buď vůbec, nebo jen minimálně vypořádaly s uplatněnými námitkami stěžovatele proti průběhu řízení, tedy flagrantním porušením procesních zásad a excesů v hodnocení důkazů. Poukazuje na nálezy sp. zn. I. ÚS 564/08 (ze dne 22. května 2012), sp. zn. I. ÚS 3741/11 (ze dne 28. června 2012) a je přesvědčen, že na základě porovnání výpovědí svědků Štopla, Hoskovce, Kocmana nebo Zoufalého a dalších skutečností, vyplývajících z listinných důkazů, odposlechů telefonických hovorů a soukromých nahrávek svědka Štopla, je třeba učinit jednoznačný závěr, že výpověď svědka Štopla není jednotná a kontinuální, obsahuje řadu formálních i logických rozporů. To znevěrohodňuje nejen tuto výpověď, ale i samotného svědka. Jako taková je tato výpověď nedostatečná pro jednoznačný závěr o jeho vině. Obecným soudům vytýká, že tuto skutečnost bagatelizovaly a důkazy ve prospěch stěžovatele, nebo jím navrhované, braly na lehkou váhu. Poukazuje na nález sp. zn. IV. ÚS 137/05 (N 66/40 SbNU 655) s tím, že v daném případě ani všechny čtyři důkazy ve společném souhrnu nepodávají ucelený přehled o skutku, který je stěžovateli kladen za vinu. Proto uzavírá, že obecné soudy nerespektovaly presumpci neviny a zásadu in dubio pro reo.
6. Ústavní soud předesílá, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), v ustanovení §43 přiznává v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje
k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
7. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69) a v procesu dokazování v případech důkazů opomenutých, případech důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně v případech svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná.
8. Z obsahu napadených rozhodnutí jasně vyplývá, že se obecné soudy všech stupňů důsledně zabývaly problémem soukromých nahrávek coby důkazu, a to i ve světle rozhodovací činnosti Ústavního soudu, na kterou poukazuje stěžovatel. Konkrétně dovolací soud ve svém rozhodnutí shrnul, že jde o střet práva na soukromí stěžovatele, resp. spoluobžalovaného N., se zájmem na stíhání pachatelů trestné činnosti. Dovolací soud v té souvislosti vyslovil závěr o prioritním zájmu na nerušeném výkonu veřejné správy (s. 15 usnesení). Především ovšem dovolací soud zdůraznil, že předmětné zvukové záznamy nebyly osamocenými důkazy (s. 16 usnesení), čímž navázal na konstatování odvolacího soudu, že nebyly ani jedinými, ani nejdůležitějšími usvědčujícími důkazy (s. 31-32, 34 rozsudku). Lze tedy uzavřít, že obecné soudy stran přípustnosti soukromých nahrávek respektovaly základní kritéria požadovaná v minulosti Ústavním soudem.
9. Z rozhodnutí dovolacího soudu rovněž vyplývá respekt, obsažený ve všech napadených rozhodnutích, k požadavku Evropského soudu pro lidská práva, aby v případě použití takovýchto důkazů bylo řízení spravedlivé jako celek. To se konkrétně projevilo v hodnocení hodnověrnosti předmětných soukromých záznamů, a to i ve světle uplatněných práv obhajoby. Dovolací soud v té souvislosti výslovně konstatoval, že stěžovatel v průběhu hlavního líčení, při němž byly přehrávány předmětné záznamy, využil oprávnění obsáhle se k nim vyjádřit, a to jak co do hlasových projevů, tak co do obsahu zaznamenaných hovorů (s. 16 usnesení). Již odvolací soud přitom konstatoval, že stěžovatel při onom hlavním líčení nepopřel, že je mluvčím na předmětném záznamu, ani neuvedl, že by neřekl to, co je zaznamenáno. Spíše se vymezoval k významu toho, co bylo proneseno (s. 34 rozsudku). Za této situace byla tedy logicky snížena relevance následně uplatňovaných námitek proti technické stránce předmětného záznamu. Ať už se jedná o námitky uplatněné v průběhu odvolacího řízení, anebo námitky uplatněné v ústavní stížnosti. Dlužno dodat, že posledně uvedené byly evidentně uplatněny poprvé právě až v ústavní stížnosti, a jako takové jsou nepřípustné pro nevyčerpání procesních prostředků nápravy.
10. Obecné soudy se rovněž důkladně zabývaly hodnověrností výpovědi svědka Štopla, a to i v důsledku námitek stěžovatele, a opakovaně vyložily, proč námitky neshledávají opodstatněnými. Opakování těchto námitek rozhodně není způsobilé posunout věc do ústavněprávní roviny. Mimo jiné k opakované námitce o absenci domluvy mezi stěžovatelem a spoluobžalovaným N. obecné soudy opakovaně a konstantně odkazovaly na záznam odposlechnutého telefonického hovoru mezi těmito dvěma osobami ze dne 5. února 2010. Přiměřeně totéž platí o námitce neprovedení navržených důkazů. Ze spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 1 T 7/2010 (vyžádaného Ústavním soudem ve věci sp. zn. I. ÚS 3439/12) totiž vyplývá, že všechny neakceptované důkazní návrhy byly zamítnuty před vynesením meritorního rozhodnutí při veřejném zasedání odvolacího soudu dne 12. dubna 2011. Z protokolu vyplývá, že důvody tohoto zamítnutí byly rovněž při veřejném zasedání vyloženy. Lze považovat za případné, když dovolací soud zdůraznil, že obecné soudy nemají povinnost provést všechny navržené důkazy s tím, že v daném případě obecné soudy prvního a druhého stupně dostatečně vyložily, proč nebyly navržené důkazy provedeny (s. 14 usnesení).
11. Pokud jde o moment policejní provokace, tak ten byl stěžovatelem v průběhu celého trestního řízení setrvale zdůrazňován a obecné soudy se důsledně zabývaly všemi konkrétními indiciemi, které o tom, podle stěžovatele měly vypovídat. Skutečností ovšem zůstává, že v tomto ani v jiném řízení, o němž se obecné soudy dozvěděly, nebylo zjištěno, že svědek Štopl byl v dané věci v kontaktu s orgány veřejné žaloby před 3. únorem 2010, kdy podal trestní oznámení.
12. Lze tedy uzavřít, že námitky stěžovatele uplatněné v ústavní stížnosti jsou v převážné míře polemikou s tím, jak se s týmiž námitkami vypořádaly obecné soudy. Námitka manipulace se soukromou nahrávkou je pak v této poloze nová, a jako taková nepřípustná. A i tak by odpovídala roli všech soukromých nahrávek v daném trestním řízení. Nelze totiž souhlasit s pohledem stěžovatele, že byly pro napadená rozhodnutí klíčové. Námitky stěžovatele tudíž nedosahují ústavněprávního významu.
13. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. února 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu